Rodí se nová vláda. V diskusi o jejím složení probublává otázka, jaké předpoklady by měli mít noví ministři. Zaznívají názory, že by mělo jít o odborníky. Nebo spíše o manažery? Prý by měli mít zkušenosti. Nebo alespoň dravost a energii mládí.

K zodpovězení těchto otázek potřebujeme znát zadání. Říci si, co od nové vlády očekáváme. A také si tato očekávání zasadit do reálného politického rámce.

Očekávání jsou rozhodně velká. Mají je jak ti, kteří volili Spolu nebo koalici Pirátů se STAN, tak voliči konkurenčních stran a koalic. A dost se různí.

V prvním případě jsou veskrze pozitivní, nicméně vzhledem k domácímu, evropskému i globálnímu ekonomickému a politickému kontextu také dost skeptická. Mají je především byznysmeni, manažeři, svobodná povolání, živnostníci a všichni ostatní, kdo se živí na vlastní triko. Ale jsou blízká i mnohým zaměstnancům eráru, vzdělaným lidem, kvalifikovaným dělníkům, studentům, mladým rodinám nebo seniorům, kteří neskočili na špek Babišovi a spol.

Ti, kdo vládní strany nevolili, se obvykle obávají, co bude a že se jejich situace zhorší. Vůči vznikající Fialově vládě jsou v lepším případě skeptičtí, v horším je přímo děsí.

Empatie, instinkt, loajalita

Prvním předpokladem pro obsazení pozice ministra proto bude schopnost vcítit se do takových protichůdných nálad. Empatie může být ministrovi vrozená, ale také mu ji může docela hezky naordinovat jeho poradní tým. Nejde o to, vlísat se do přízně někomu, kdo nebude nastupující vládní strany v životě volit. Jde o to, aby nová vláda nedráždila svými kroky a výroky více, než to je a bude nutné. Ze zkušeností s minulými pravicovými vládami dobře víme, že právě toto byl vždy velký kámen úrazu.

Tam, kde se očekávají hlubší reformy nebo se bude hodně šetřit, je kromě empatie třeba dovednost poradit si s důležitými hráči příslušného resortu. Prachy budou chtít všichni, nechat na sobě šetřit naopak nikdo. Umění najít balanc mezi ano/ne a tím, komu a kdy je říkat, bude velkou výhodou. To chce zkušenosti, a ne ledajaké. Zkušenosti s řízením lidí a jejich motivováním a schopnost hledat kompromis a v pravou chvíli umět i bouchnout do stolu a převzít odpovědnost za své rozhodnutí.

Vyžaduje to také instinkt na lidi. Samozřejmostí je proto mít tým dobrých spolupracovníků s různorodými zkušenostmi a s odlišnými pohledy na věc. Především mezi nimi by měli být odborníci na resortní věci a taky na resortní poměry. Samotný ministr být resortním odborníkem naopak vůbec nemusí! Stačí, když bude sociálně gramotný a dokáže rozlišovat podstatné věci od prkotin. Zkrátka nebude mikromanažer jako dosluhující ministerský předseda.

Nezradit priority

Skvělou a klíčovou vlastností každého budoucího ministra je loajalita. Vůči premiérovi, vůči vlastní straně a koalici, za kterou byl zvolen, a pokud možno i vůči podstatné části vlastního elektorátu. Loajalita ale nerovná se servilita. Jestliže jde některý z politiků do vlády, aby prosadil zásadní prioritu své politické strany či koalice nebo svou vlastní, nemůže z ní zásadně slevit. Může hledat kompromis, může v dílčích bodech ustoupit, ale nesmí pro samotnou funkci takovou prioritu zradit.

K úspěšnému ministrovi patří i dobré a ještě lepší komunikační dovednosti. Ty zahrnují sebeprezentaci i prezentaci celého resortu. A kvalitní prodej vlastní politické strany. Součástí kvalitního týmu každého ministra proto musejí být lidé, kteří budou tyto věci mít na starosti. Budou je dělat dobře a za málo peněz ve srovnání s privátní sférou.

A teď něco, co řadě uší nebude úplně lahodit. Nejdůležitějším předpokladem pro úspěšné působení v každém resortu, a zvláště to platí o těch nejsložitějších, je politické zázemí. Dokonce lze říci, že jen politik s mandátem od voličů, tedy poslanec či výjimečně senátor, a výtečně stranicky zakotvený politik může být úspěšný. Jestliže tedy budoucí premiér dá přednost dlouholetému místopředsedovi strany před mladým odborníkem, přičtěme mu to k dobru. Jako profesor politologie ví, co dělá.

PF

Petr Fiala má za sebou skvělou akademickou kariéru, ve které dosáhl všeho, co se dalo. Stal se profesorem s minimálně evropským renomé a byl veleúspěšným rektorem druhé největší univerzity v zemi. Když vstupoval do politiky, málokdo věřil, že se jednou stane premiérem. A on jím opravdu bude. Je čas mu věřit, že to zvládne.