Podle zpráv z minulého týdne je možné, že trubky jsou definitivně zničeny a už nepůjdou obnovit. To samo o sobě nepředstavuje zase tak velký problém, poslední týdny stejně žádný plyn plynovodem neproudil.

V posledních letech jsme si ovšem zvykli na četné kybernetické útoky ze strany Ruska a Číny, které se evropským státům s většími či menšími úspěchy daří odrážet, a připravovali se na ně.

Na možnost fyzického destrukčního útoku jsme však v digitalizovaném světě zapomněli. Bezpečnostní požadavky na jaderné elektrárny byly kritizovány jako přemrštěné a zbytečně prodražující stavbu. Nikdy nevyjasněné případy sabotáží z belgických elektráren přitom ukazují, že i do jaderných zdrojů dokážou útočníci proniknout.

Tyto objekty jsou přitom ze své podstaty mnohem lépe chránitelné než liniové stavby typu plynovodů, ropovodů a přenosové soustavy. Provozovatelé ropovodů a produktovodů léta bojují s mafií ilegálně navrtávající trubky. Byť se občas podaří pachatele chytit, stoprocentně uhlídat celou rozsáhlou síť je nemožné.

A to jsme na pevninském území státu. Co teprve ochrana podmořských plynovodů a kabelů v mezinárodních vodách? Dosud je mohla chránit alespoň složitá přístupnost ve velkých hloubkách, po minulém týdnu to už neplatí.

Představa, že evropská energetická infrastruktura včetně monstrózního díla, jakým je Nord Stream, je promyšleným útokem zcela zničitelná, je proto děsivá. To je možná nejdůležitější signál, jaký se pachtelům podařilo vyslat, ať už byly jejich cíle jakékoli.