Plynovod Nord Stream měl být ruským „parádním číslem“. Grifem, jak zabít tři mouchy jednou ranou. Měl obejít obtížné a protestující Pobaltí, Ukrajinu i Polsko a zároveň připoutat největšího a vysoce bonitního odběratele ruského zemního plynu, Německo, a touto závislostí jej „ochočit“. Kdyby šlo jen o ekonomiku, bylo by to z ruského hlediska chytré řešení. S přihlédnutím ke geopolitickým záměrům Vladimira Putina to byl přímo geniální tah, jak vyřešit „největší tragédii“, jíž v jeho očích byl rozpad sovětského impéria.

V podstatě měl svázat ruce nejsilnější evropské ekonomice, aby přihlížela jeho „reconquistě“. Rusové to plánovali dlouho a státem ovládaný plynový gigant Gazprom pracoval pilně. Součástí bylo přebírání kontroly nad zásobníky plynu v Německu, ale i dalších zemích včetně Česka. Nemá cenu opakovat, že Němci udělali chybu, před kterou byli varováni nejen Poláky a dalšími státy na východ od Odry, ale i Američany – v představě levného plynu neposlouchali.

Němci jsou příkladem holé neprozíravosti kombinované s větší než malou dávkou chamtivosti, jež vstoupí do dějin. Ale podstatné je, že to Kremlu nevyšlo, neboť Putin zjevně podcenil vůli a schopnost Ukrajinců se bránit, takže nedokázal během pár dnů naservírovat „fait accompli“. Tím pádem také vyvolal silnou obrannou reakci Západu.

V druhé iteraci se karta otočila: Putin ani Gazprom neměli záložní plán, jak sehnat peníze, když o odbyt do Evropy Rusko s největšími zásobami plynu přijde. Tedy ne že by se o něj nesnažili, ale narazili na velmi důstojného soupeře, který strategii umí.

Řadu let před vpádem na Ukrajinu se Rusové snažili přesvědčit Čínu, aby byla na konci „druhé roury“, kudy by mohl téct západosibiřský zemní plyn k dalšímu bonitnímu odběrateli, jenž by mohl nahradit zákazníky v EU.

Hrot 24, Pavel Svatoš

Číňané s továrnou světa a jedenatřicetiprocentním podílem na globálním výkonu zpracovatelského průmyslu mají sice nezměrný hlad po surovinách všeho druhu, ale za nic na světě nechtějí hrát hru, na kterou Rusům skočili Němci – dostat se do závislosti na dodavateli, který může vydírat otáčením kohoutů z Východu na Západ a zase naopak.

A to ani teď, když dodávky skrze ruské plynovody do Evropy klesly ze čtyřiceti procent celkového evropského odběru na osm procent a Rusko na Síle Sibiře II visí jako na rezavé skobě. Projekt by měl z hlediska kapacity přepravy 50 miliard metrů krychlových ročně z ložisek na poloostrově Jamal zhruba odpovídat Nord Streamu 1, dnes vyřazenému z provozu podmořskými výbuchy. Čína nemusí spěchat, může tlačit na cenu, rozhodně je v mnohem komfortnější pozici než Rusko, kterému odbyt z největšího naleziště zamrznul.

Alternativou je vývoz zkapalněného plynu, který ovšem Čína může odebírat z mnoha zdrojů, od Austrálie přes Katar až po zmíněné Rusko, které má terminál na Sachalinu, odkud dodává LNG do Asie.

Zkapalněný plyn z terminálu Portovaja u Petrohradu a z Jamalu si mezitím našel cestu do Evropy v ekvivalentu asi patnácti procent kapacity někdejších dodávek přes plynovody. Dopravní cesta je kontrolována členy NATO, neboť se připojilo Finsko a Švédsko. Odebírají hlavně Španělé, protože Rusové nabízejí slevu všude, kudy chodí. Nevyšlo to podle plánu, ale tak to chodí, když plán B nefunguje.