Právě před 80 lety zaútočil Hitler na Sovětský svaz. Když německé jednotky překročily 22. června 1941 sovětskou hranici, Stalina to nesmírně překvapilo. S válkou samozřejmě počítal a taky na ni celou zem léta připravoval, ale nepočítal s ní tak brzy. Co se mu tenkrát honilo hlavou, samozřejmě netušíme. Každopádně několik jeho příštích dnů bylo vyplněno výbuchy vzteku, horečnou – často naprosto zbytečnou – činností, výčitkami a hledáním viníků. Na několik dní se zavřel ve své „dače“ za Moskvou a vrátil se až v okamžiku, kdy ho jeho nejbližší ujistili o jeho nepostradatelnosti.

Nejvíc detailů o fungování Kremlu v prvních dnech Velké vlastenecké války známe ze vzpomínek J. Čadajeva, přednosty kanceláře Rady lidových komisařů (de facto sovětské vlády), kterého si Stalin vybral, aby pořizoval zápisky z jednání. Hojně z nich citoval například známý Stalinův životopisec – spisovatel a historik Edvard Radzinskij.

Lenin stát založil, a my ho prosrali

První den války vypadal Stalin podle Čadajeva „unaveně, vyčerpaně a jeho dolíčkovatá tvář byla přepadlá“. Hned dopoledne schválilo politbyro text provolání k sovětskému lidu, ovšem Stalin ho odmítl do rozhlasu přečíst. Tato úloha místo něj připadla ministru zahraničí Vjačeslavu Molotovovi, což Molotov o mnoho let později glosoval ve svých pamětech slovy: „Stalin nechtěl promluvit první. Chtěl si udělat obraz, zvolit tón a přístup.“ Stalin sice mluvit nechtěl, zato se hned pustil do hledání viníků. Schytal to například sovětský velvyslanec v Berlíně Vladimir Děkanozov („Každé kachně už ve vejci zná vodu, a vy jste přece ostřílený kozák. V osobních rozhovorech se mnou jste tvrdil, že dřív než ve dvaačtyřicátém k útoku nedojde.“), pateticky neschopný maršál Grigorij Kulik („Ten flákač Kulik potřebuje nakopat prdel.“) či velitel Západního frontu Dmitrij Pavlov (už za měsíc skončil před popravčí četou, což Kulika čekalo až v srpnu 1950).

Kromě toho Stalin vyvíjel na všech frontách horečnou činnost. Někdy to smysl mělo, jindy naopak ne. Podle Čadajeva prokrastinoval i v oněch červnových dnech při řešení podružností typu „konstrukce odstřelovačské a automatické pušky, jaký typ bodáku k ní přizpůsobit, zda trojhranný, nebo nožový“. Pátý den po začátku války se se svojí suitou vypravil na lidový komisariát (ministerstvo) obrany, ale maršál Georgij Žukov ho brzy vypoklonkoval s tím, že potřebují klid na práci. Němci se v té době nezadržitelně valili kupředu, zoufalství dostoupilo vrcholu a Stalin podle Čadajeva (Molotov na ten okamžik vzpomínal velmi podobně) pronesl na odchodu z komisariátu obrany možná vůbec nejporaženečtější větu svého života: „Lenin náš stát založil, a my jsme ho prosrali!“

Vrať se, soudruhu Staline!

Ještě toho dne večer Stalin podle Čadajeva zmizel (z knihy návštěv, kterou měl v rukou historik Radzinskij, plyne, že k tomu došlo nejspíš až o den později – 28. června) na daču, na nic nereagoval a ve svém osamění vydržel až do chvíle, kdy se za ním vypravila delegace jeho nejbližších. Jestli za tím bylo skutečné zoufalství, nebo vypočítavý kalkul, už asi nezjistíme (autor těchto řádků by sázel na to druhé), Stalin každopádně dosáhl svého a v očích svého vnitřního okruhu se stal opět nepostradatelným. Přímým svědkem této schůzky Čadajev nebyl, vylíčil mu ji však sovětský předák Nikolaj Bulganin. Stalin to prý nejdřív hrál na to, že se věci nedaří a „někteří by nejraději svalili vinu na mne“. Molotov to údajně odmítl se slovy: „Prosím tě, aby ses vrátil k práci, a my ti budeme ze všech sil pomáhat.“ Stalin se ještě chvíli přidržel lítostivé noty a podotkl, že „jsou třeba vhodnější kandidáti“, ovšem maršál Kliment Vorošilov mu oponoval: „Myslím, že vyjádřím společné mínění nás všech – nikdo vhodnější není.“ To bylo jasné slovo, a tak se místností rozlehlo všeobecné volání: „Správně!“

Konečně projev

Do Kremlu se znovuzrozený a očištěný Stalin vrátil 1. července a o dva dny později (tedy 12. den války) konečně pronesl rozhlasový projev k národu. To je mimochodem okamžik, o kterém se v následujících letech a desetiletích – jako o důležitém zlomu – zmiňovala řada sovětských knih a filmů (pouliční scénu lidí nábožně naslouchajících Stalinovu projevu lze zhlédnout například ještě v Ozerovově spektakulárním čtyřdílném Boji o Moskvu z roku 1985). Z historického hlediska je ale zajímavý spíš styl Stalinova projevu, který začínal slovy: „Soudruzi, občané, bratři a sestry! Vojáci naší armády a loďstva! K vám se obracím, přátelé moji.“ Strana a socialismus v něm hrály podružnou roli a „gospodar“ daleko více apeloval na národní cítění obyčejných lidí, těch lidí, kteří více než sto let předtím – roku 1812 – přispěli k porážce jiného agresora valícího se na Moskvu: Napoleona.

Tím se poměry opět vrátily do původních kolejí a sovětským lidem se vrátil jejich starý „dobrý“ Stalin. Válku sice Sovětský svaz nakonec vyhrál, ale diktatura trvala dál.