„Kdybych tak byl Rothschild, ach, to bych si žil jako pán… Měl bych život sladkej jako med.“ To se zpívá ve slavném muzikálu. Jak se ale žilo skutečným Rothschildům a jak se obecně vyvíjel příběh jejich dynastie? Odpovědi hledá kniha Rothschildové: Lesk a zkáza dynastie. Jejím autorem je Roman Sandgruber, rakouský historik, který působil jako vedoucí Institutu pro sociální a hospodářské dějiny na Univerzitě Johannese Keplera v Linci. Česky mu vyšla kniha Hitlerův otec (Ocelot, 2022), ale dlouhodobě se zaměřuje spíše na problematiku života bohatých lidí. Případně těch úplně nejbohatších. Mimo jiné vydal knihy jako Bittersüße Genüsse. Kulturgeschichte der Genußmittel (Hořkosladké pochoutky. Kulturní historie luxusních potravin) nebo Reich sein: Das mondäne Wien um 1910 (Být bohatý: Mondénní Vídeň kolem roku 1910).

Podobnosti s Buddenbrookovými

Originál recenzovaného díla se jmenuje Rothschild. Glanz und Untergang des Wiener Welthauses, což naznačuje, že se autor soustřeďuje hlavně na jednu větev Rothschildů (to český název poněkud zastírá). Historii rakouské linie tohoto rodu shrnuje jako příběh pohádkového vzestupu z židovského ghetta ve Frankfurtu nad Mohanem na úroveň největšího bankovního domu v habsburské monarchii, pokračující tragickým hospodářským rozvratem v meziválečném období a loupeží ze strany národních socialistů. Podle Sandgrubera se dají jejich osudy připodobnit k trajektorii hrdinů románu Buddenbrookovi od Thomase Manna: „Začne to dědeček, otec to získá, syn to vydělá, vnuk si to užije a pravnuk o to přijde.“ Když Albert Rothschild, příslušník čtvrté generace rodiny Rothschildů, v roce 1911 zemřel, byl považován za nejbohatšího muže Evropy. Jeho celkem šest dospělých dětí „nedokázalo čelit tragédiím 20. století: Rodina přišla téměř o všechno a vymřela v mužské linii“.

Zvláště v 19. století ale Rothschildové financovali státy a války, zakládali továrny a železnice, byli činní jako mecenáši a sběratelé. To všechno se autor ve své knize snaží pozorně sledovat: od jejich vlivu při Vídeňském kongresu přes revoluci v roce 1848 až k velké bankovní krizi v meziválečném období. Stranou nezůstává ani Československo, kde Rothschildové vlastnili nemalé majetky, zvláště panství ve slezských Šilheřovicích, které si po konci první světové války nárokovalo i Polsko. Podle autora se ale Rothschildům jako důvěryhodnější jevil režim s ústředím v Praze než ten polský nebo německý, kterému tehdy hrozila revoluce. Není jasné, jestli se v Paříži nějak přímo projevily intervence Rothschildů, každopádně území připadlo skutečně Československu.

Touha být vždy nejlepší

Vedle toho autor sleduje záliby a umělecký vkus Rothschildů: prý byli spíše konzervativní. Kupovali staré mistry a milovali lehkou hudbu, zatímco kupříkladu jejich konkurent Karl Wittgenstein, otec filozofa Ludwiga, prosazoval moderní malíře a progresivní hudebníky. Při praktikování svých koníčků se ovšem vždy snažili vyniknout. Všechno, co nějaký Rothschild udělal nebo shromáždil, muselo být nejlepší. Pokud lezli po horách, lezli na ty nejvyšší vrcholy a pokud možno jako první; pokud jezdili na kole, jezdili na něm po soukromé cyklostezce; pokud hráli fotbal, zakládali kluby; pokud hráli šachy, hráli je s nejlepšími partnery; pozorovali hvězdy na třech soukromých hvězdárnách; fotografovali na nejvyšší umělecké úrovni a s nejlepší asistencí. Lovili v obrovských revírech, pili samozřejmě jen ta nejdražší vína, sbírali jen ty nejstarší známky, a pokud se chlubili sbírkou blech, tak s třiceti tisíci exempláři.

Dědeček to začne, pravnuk ztratí

Jejich postavení ale přesto bylo ambivalentní: finančně se vznášeli „nedostupně vysoko nad nejvybranější vídeňskou společností“. Jejich příjmy se rovnaly příjmům králů nebo je nezřídka i převyšovaly. Cítili se prý být dokonce „židovskými králi“. Název jejich banky, S. M. v. Rothschild, by se dal přeložit také jako „Jeho Veličenstvo Rothschild“. Ale do kruhů katolicky ovlivněné vysoké aristokracie se přesto nemohli dostat. A společenskému či rodinnému styku s jinými židovskými rodinami ve Vídni se Rothschildové vyhýbali. „Kam se dalo jít? Kam jít jako žid, kam jít jako bohatý žid a kam jako Rothschild?“

Když zemřel zmíněný Albert Rothschild (1844–1911), měl podobně okázalý pohřeb jako o pár let později samotný císař František Josef I. Ovšem ani tomuto boháči se nevyhnula řada rodinných neštěstí: Alberta Rothschilda postihla předčasná smrt manželky, vážná nevyléčitelná duševní choroba nejstaršího syna, sebevražda nejmladšího, tělesné postižení jediné dcery a vnitřní rodinné konflikty mezi otcem a jeho dětmi. Zemřel „pracháč“, říkali Vídeňané po jeho skonu, aniž by tušili, že „být bohatý, dokonce neskonale bohatý, může být osobní tragédie, jak věděli jeho nejbližší“, tvrdí sugestivně Sandgruber.

Nevymřeli, byli zlikvidováni

Autor se rád zaměřuje na literární kontexty rothschildovské historie: kromě analogií s Buddenbrookovými například sleduje paralely biografií zakladatele celé dynastie, Frankfurťana Mayera Amschela, s frankfurtským rodákem Johannem Wolfgangem Goethem. Nebo dešifruje, které postavy v dramatech Johanna Nepomuka Nestroye nesou rothschildovské rysy.

Celkově je kniha laděna dost elegicky: autor v jejím závěru konstatuje, že rakouští Rothschildové nejenže vymřeli, ale byli přímo „zlikvidováni“. Ani ze staveb, které s nimi byly v Rakousku spojeny, toho mnoho nezbylo. Kdo by nechtěl končit takto pochmurně, může sáhnout po jiných titulech, jako jsou Rothschildové: Portrét jedné dynastie od Frederica Mortona (Paseka, 2011) nebo Rothschildové: Příběh bohatství a moci od Dereka Wilsona (Svoboda-Libertas, 1993). Ty tvrdí, že Rothschildové vystoupali na samý vrchol a jejich přeživší větve se na něm drží dodnes, a to díky tomu, že dokážou virtuózně využívat rodinu jako „jednotku síly“. Případně že si Rothschildové stále udržují svůj vliv, a to díky kombinaci genetiky, mytologie, dobře uváženého vzdělání a příležitostí vytvořených bohatstvím a styky. Nahlíženo z většího odstupu tedy na tom jinde než v Rakousku Rothschildové nejsou tak špatně; zvláště v Británii nejenže nadále žijí, ale obchodně se jim daří výborně.

Sandgruberovi nelze vyčítat, že se více než zmínění dva autoři věnuje vztahu Rothschildů a českých zemí. A jeho kniha potvrzuje, že ať je člověk sebebohatší, automaticky to nemusí přinášet život bez tragédií a stresu, ba někdy i naopak… 

Dědeček to začne, pravnuk ztratí

Kniha přibližuje Prahu žebráků a nezaměstnaných, řadu dnes už zaniklých institucí (postrk), budov (věznice Fišpanka) i nouzových kolonií, ve kterých byly zprvu úděsné podmínky, ale pozvolna se měnily v až „malebné“ čtvrti. Vykresluje opovržení ctihodných měšťanů, již dané jevy někdy připisovali „špatnému charakteru“ příslušníků „spodiny“, kteří se údajně štítili práce. Ale také svérázný svět pražské „galerky“, která nízký respekt ke společenským konvencím vyšších vrstev dávala ostentativně najevo vlastními způsoby i ošacením. Text je prokládán obrazovým materiálem, dobovými snímky i karikaturami. Nechybějí ani očitá svědectví spisovatelů českých (Karel Čapek) i cizích, například George Orwella. 

Dědeček to začne, pravnuk ztratí

Historik Koura ve své nové knize sleduje politické názory Vladislava Vančury, jeho zapojení do odboje, popravu i posmrtný vývoj jeho legendy. Ta byla úzce propojena se slávou Julia Fučíka a navzájem k sobě byly ve vztahu „nepřímé úměry“. Vančura byl po skončení druhé světové války komunistickým tiskem oslavován jako příkladný hrdina, zato o Fučíkovi se ve vedení KSČ vedla interní debata, zda má být jeho Reportáž, psaná na oprátce vůbec vydána, jelikož se Fučík v jejím závěru přiznal, že při výsleších na gestapu vypovídal. Po únoru 1948 to byl naopak Fučík, kdo byl namísto Vančury vyzdvižen na piedestal prvního mučedníka KSČ. A Vančura byl souběžně vytěsňován. Svou roli prý ale možná sehrálo i to, že byl Vančura holohlavý a komunistickým ideologům se nezdál jako vhodný předobraz pro „tesání do mramoru“.

Autor je spolupracovníkem redakce