Novogotická budova Royal Courts of Justice na londýnském Strandu nedaleko Trafalgarského náměstí, nejvyšší odvolací instance britské justice, byla v pátek 23. dubna zalita jinak skoupým jarním slunkem. Kromě toho zářila úsměvy zhruba čtyř desítek mužů a žen, kteří si navzájem gratulovali, mávali fotografům, i sem tam transparent se objevil.

Nebyla to však obzvlášť bujará oslava zlaté svatby, jak by se na první pohled zdálo. Byli to lidé, kteří přijeli do Londýna obhájit svoji čest ve zdánlivě ztraceném souboji s obrovitým zaměstnavatelem, britským státem vlastněnou poštou Post Office. Vyhráli, i když jen taktak.

Bankroty, rozvody, žalář

Téměř na den o sedmnáct let dříve vkráčeli za bílého dne do malé poštovní pobočky v Edinburghu tři muži. Sebrali všechno, co našli, nacpali to do dvou dodávek a zase odjeli. Nebyli to zloději, nýbrž muži zastupující Post Office, jeden z nejrespektovanějších úřadů britského státu.

Důvod jejich návštěvy byl jednoduchý. Počítačový systém Post Office zjistil, že pobočka vykazovala manko, jež ten měsíc dosáhlo 30 tisíc liber. Když jejich následné šetření původní podezření potvrdilo, dostal tehdy jedenapadesátiletý vedoucí pošty Phil Cowan trest, jehož součástí byl úkol chybějící peníze uhradit ze svého. (Nebyly to zrovna malé peníze, tehdy zhruba polovina jeho ročního platu.) Cowan po celou dobu soudních tahanic tvrdil, že má účetnictví v pořádku. Nebylo mu to nic platné.

• 1055 poboček má Post Office v Británii.

• 700+ vedoucích z nich bylo (s největší pravděpodobností) nespravedlivě odsouzeno za defraudaci či účetní podvod.

• 555 odsouzených se přidalo k hromadné žalobě na Post Office.

• 57,5 milionu liber dosud vysoudila hromadná žaloba na Post Office.

• 12 milionů liber zůstalo poškozeným po odečtení nákladů.

• 39 odsouzených se dočkalo očištění svého jména.

V letech 1999 až 2013 si podobný příběh v různých variacích prožilo na sedm stovek vedoucích poboček Post Office. Jejich další osudy byly naplněny strázněmi s dvojitým společným jmenovatelem života ve finančním podpalubí a stigmatem odsouzence za defraudaci či účetní podvod.

Lidská cena byla vysoká. Do té doby úctyhodní lidé byli pranýřováni coby zločinci. Českému čtenáři, uvyklému životu v zemi premiérů s hnízdy, bradavicemi a zlatými řetězy, nemusí být hned zřejmé, jak zlá je ztráta dobré pověsti na konzervativním anglickém venkově. Babičky, jež měly zničehonic záznam v trestním rejstříku, nesměly zdarma pomáhat ve školách svých vnoučat. Někteří poštmistři se přiznali a dostali společensky prospěšné práce. Ti, kteří stáli za svou nevinou, si šli odpykat dvou- až desetiměsíční pobyt ve vězení; přicházeli o práci, o děti, o duševní zdraví (když jim soudy nakázaly účast v psychiatrickém programu sledujícím, zda nechtějí spáchat sebevraždu).

Labyrint na druhou

Pak vyšlo najevo, že nikdo z nich nevzal poště ani penny. A legrace to nebyla – není – ani pro ty ostatní.

Na vině je kromě šlendriánu podivuhodná shoda specificky britských okolností. Post Office vznikla v 17. století jako vládní úřad. Od té doby prošla mnohými nepřehlednými vlastnickými i funkčními reformami, z nichž vzešla v 60. letech státní korporace jménem Post Office, která měla na starost doručování veškerých zásilek plus telefony a leccos dalšího. Postupně se z ní vyčlenily například British Telecom nebo National Giro Bank.

Když se v roce 1997 dostali k moci labouristé Tonyho Blaira, měli s poštou velké plány. Přejmenovali ji na Consignii (což zaměstnanci i veřejnost upřímně nesnášeli), udělali z ní „normální“ korporaci, v níž ovšem stát vlastnil těsně nadpoloviční podíl. O dva roky později toto uspořádání zase zrušili a nahradili je rozdělením firmy do tří divizí, přičemž to celé se jmenovalo Royal Mail. Ten poté přišel o monopol na doručovací služby a procházel dalšími strukturálními kotrmelci; pro tento text je důležité, že od roku 2012 je Post Office samostatnou státní firmou. Ačkoli tedy o zmatek ve struktuře doručovacích služeb rozhodně nouze není, Post Office je celou dobu majetkem státu.

Během zmíněných patnácti let se mezi údajně zločinnými poštmistry občas našel někdo, kdo se pustil s Post Office do křížku. Nikdo z nich nedopadl dobře. Alan Bates ze severního Walesu doložil v roce 2004, že za mankem ve výši 48 tisíc liber stojí mnohonásobné dvojí zaúčtování přijatých plateb, a to v době, kdy jeho pošta byla prokazatelně zavřená – vždy okolo půlnoci, kdy systém převáděl veškeré údaje z jednoho dne do druhého. Odpověď Post Office? „Jestli máte takový problém s naším počítačovým systémem, tak to jste mezi našimi lidmi jediný.“

Vadný software

To byla lež jako věž. Post Office tehdy běžela na systému Horizon, jejž koupila od japonské firmy Fujitsu. Horizon uměl zařídit, že zákazník potřeboval ke komunikaci s poštou jedinou „bankovní“ kartu, automatizoval platby obojím směrem a vůbec se tvářil jako velmi chytrý. Sedělo to i ideologicky – než by se Blair a spol. spolehli na lidskou práci, logicky nedokonalou, dali raději prostor modernímu technologickému řešení (asi jako když někomu připadá jako dobrý nápad mít splachovadlo na toaletě připojené k internetu věcí a myslet si, že mu to přinese elegantnější, důstojnější existenci).

Problém byl v tom, že Horizon byl repasovanou verzí systému, jejž Fujitsu provozovala i v Japonsku. Zná to každý, kdo kdy pracoval se softwarem z druhé ruky. Takový systém má mnoho funkcí, které nejsou nikdy zapotřebí, ačkoli by jednodušší systém mohl v klidu zvládnout to, co se od něj doopravdy žádá. A Horizon dělal přesně to, co jeho uživatel Bates popsal: Měl sklon na konci dne zdvojovat příchozí platby a tím vytvářet dojem, že by v kase mělo být víc peněz, než kolik pošta měla (a deklarovala, že má).

Post Office však neměla náladu zpochybňovat svůj draze zakoupený systém. Namísto toho využila specifického rysu anglického práva, jež dává každému možnost zavést soukromé trestní vyšetřování vůči komukoli a výsledky potom zhodnotí soud. (Tato zvláštnost vyplynula ze snahy ulevit přetíženým veřejným žalobcům a policii – ale někdy se zvrtne.) Zasypala tedy celkem sedm stovek vlastních zaměstnanců žalobami; a soudy soudily, jen se taláry míhaly. Největší justiční skandál moderní britské historie se rozjel naplno.

Placatá, jak jinak?

Zůstal by však dobře utajen, kdyby se o podivných rozsudcích v roce 2015 náhodou nedoslechl právník James Hartley. Získal peníze na další pře (od firmy Therium, která za takovým účelem financuje právníky za provizi). Přihlásilo se mu 555 poškozených vedoucích poštovních poboček. Hartley postavil svoji argumentaci na prokazatelně vadném IT systému Horizon.

Těsně předtím, než měl nejvyšší odvolací soud rozhodnout o osudu první skupiny devětatřiceti zaměstnanců Post Office, o nichž byla řeč v úvodu textu (jejich případy byly jednodušší než ostatní), se Post Office rozhodla pro mimosoudní vyrovnání ve výši 57,5 milionu liber. Po odečtení nákladů zbylo 12 milionů. Soudce Peter Fraser Post Office tvrdě odsoudil: „Argumentovali podobně důvěryhodně, jako kdyby říkali, že zeměkoule je placatá.“

Tři z neprávem odsouzených mezitím zemřeli, aniž by mohli své jméno očistit. Dalším třem soud rozsudky potvrdil, protože jejich proces nesouvisel s vadným IT systémem.

A co britská vláda? Odmítla zahájit šetření vedené soudcem, který by měl pravomoc předvolávat svědky. V důsledku toho kompenzace vyplacená ze strany Post Office nejspíš nebude stačit ani na navrácení částek, jež ona státní firma předtím od svých zaměstnanců neprávem vymohla. Jako by se Whitehallem mihl zlatý řetěz.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.