Když před rokem vyhráli norští sociální demokraté volby a jejich šéf Støre sestavil nový kabinet, vypadalo to na velký severský sociálnědemokratický návrat.

Kdo si tehdy myslel, že je to signál celoevropského socialistického comebacku, je dávno vyveden z omylu. V Evropě a po letošku už ani v samotné Skandinávii žádná socialistická idylka nevládne. První švédská premiérka a sociální demokratka Magdalena Anderssonová sice s náskokem vyhrála volby, ale většinu v parlamentu získala středopravice. Novým premiérem se stal konzervativec Ulf Kristersson, jenž sestavil vládu s křesťanskými demokraty a liberály a opírá se o tichou parlamentní podporu pravicově populistických Švédských demokratů.

Mette a/nebo Løkke

Také v čele dánského kabinetu dosud stála do voleb žena a sociální demokratka. Mette Frederiksenová vládla od června 2019, kdy jako dosud nejmladší premiérka vystřídala liberála Larse Løkkeho Rasmussena. Svou jednobarevnou menšinovou vládu opřela o parlamentní podporu několika dalších levicových a environmentalistických formací.

Frederiksenová provedla zemi dobou covidovou, časem inflace, začátkem energetické krize, velkými problémy národního zdravotnického systému i érou ruské invaze na Ukrajinu. Proslula jako příznivkyně návratu ke kořenům, tedy povýtce neprogresivistické socialistické politice. Jako premiérka je známá tvrdými opatřeními proti nelegálním uprchlíkům i imigraci jako celku. Kritizovala EU za její údajně příliš liberální hospodářskou i zahraniční politiku a z téhož důvodu se neváhala obout ani do sesterských středolevých stran. Trnem v oku jí byla globalizace, jež podle ní osekává práva pracujících, zvyšuje nerovnosti a vede k masovému přesunu lidí z jihu na sever.

Ladislav Mrklas

Dánská premiérka se však jedním dechem označuje za bojovnici proti klimatickým změnám. Guardian v roce 2018 zaznamenal její výrok: „Byla jsem sociální demokratka, než jsem zezelenala. A když se ráno probudím, jsem ještě sociální demokratka, než zezelenám.“

Osudní norci

Zabavování peněz a šperků uprchlíkům překračujícím hranice, jež její levicoví kritici srovnávali s nacistickým postupem při konfiskaci židovského majetku, premiérka ještě přežila. Doběhlo ji až vlastní „odzelenání“. Na podzim 2020 její kabinet rozhodl o tom, že všichni norci v zemi budou vybiti kvůli riziku přenosu covidu. Ukázalo se, že tento postup byl nejen sporný z hlediska zdravotních důsledků, ale především že byl nezákonný, či dokonce protiústavní, což mnozí ministři v čase rozhodování dobře věděli.

Pod tlakem médií a svých levicových partnerů premiérka využila svého ústavního práva, rozpustila parlament a vypsala předčasné volby. V nich sociální demokraté dosáhli velkého vítězství; 27,5 procenta hlasů a padesát křesel je jejich nejlepší výsledek od roku 2001. Celý rudo-zelený blok však získal jen nejtěsnější většinu devadesáti ze 179 křesel, a to i díky převážně levicovému Grónsku a Faerským ostrovům.

Rudo-zelená, nebo velká koalice?

Nový dánský Folketing (parlament) je rekordně roztříštěný. Za zastoupení šestnácti stran (!) může nízká, jen dvouprocentní volební klauzule a také osobní ambice politiků. Od nejsilnější strany „modrého“ bloku, liberální Venstre, se před rokem odtrhli Umírnění, vedení expremiérem Rasmussenem, a zčásti i pravicově populističtí Dánští demokraté. Venstre kvůli tomu ztratila přes deset procent hlasů a 23 křesel, zatímco Umírnění a Dánští demokraté jich získali šestnáct, respektive čtrnáct a skončili třetí a pátí.

Frederiksenová by mohla pokračovat v praxi menšinové vlády s oporou levice. Jenže už dříve slíbila, že se pokusí vytvořit širší vládu s centristy a liberály, která bude lépe čelit bezpečnostním a ekonomickým výzvám. Že je schopna širokého kompromisu, dokázala už v březnu 2022, kdy po vpádu Rusů na Ukrajinu vyjednala s levicí i pravicí „Národní kompromis o dánské bezpečnostní politice“. A na jeho základě pak Dánsko výrazně zvýšilo výdaje na obranu a odklon od závislosti na ruském plynu.

Pokud by taková „velkokoaliční“ vláda vznikla, byl by to úplně nový moment. Mimořádná doba si holt žádá mimořádná řešení.