Mezi Příbramí a Miroticemi začala stavební společnost Eurovia s přípravnými pracemi, aby mohla zahájit samotnou stavbu části dálnice D4. Dá se očekávat, že úsek Háje–Mirotice bude pod velkým drobnohledem. Jde totiž o první PPP projekt, který se u nás povedlo dotáhnout do finále. Tedy přesněji řečeno úspěšně smluvně uzavřít a již i zahájit stavební práce. „Je to pilotní dálniční projekt, který ovlivní osud řady projektů spolupráce veřejného a soukromého sektoru v tomto segmentu ekonomiky ČR. Když se podaří, bude inspirací,“ věří Jan Šnajdr, manažer pro infrastrukturní poradenství České spořitelny, který byl za spořitelnu v týmu poradců ministerstva dopravy.

A nemusí jít jen o inspiraci v dostavbě naší dálniční sítě. I té stále chybí kolem osmi stovek kilometrů, ale zdaleka není tím jediným, čeho se nám nedostává. Velkou perspektivu a již zkušenosti mají PPP projekty například v energetice, zdravotnictví a v budoucnosti třeba i více v péči o seniory.

Na čtvrt století

Pro zmiňovanou Eurovii není „pípající“ dálnice žádnou novinkou. PPP projekt si vyzkoušela u sousedů, když touto formou vybudovala 52 kilometrů komunikace mezi Nitrou a Banskou Bystricí. Silnice bez problémů slouží řidičům už od roku 2012. U nás má teď premiéru díky tomu, že její matka – skupina Vinci – spolu s Meridiam Investments před pár měsíci zvítězila ve francouzském konsorciu DIVia v tendru na výstavbu a provozování 32kilometrové části dálnice D4. Dálnice bude hotová v roce 2024. Dalších 25 let ji bude vybraný koncesionář provozovat a udržovat v bezvadném stavu, a to spolu s dalšími, už postavenými 16 kilometry dálnice D4 a silnice I/20. Stát začne dílo splácet až po dokončení a po 25 letech jej převezmeme ve stavu, který by se dal označit jako nový. Celkem to bude stát 18,7 miliardy korun a 446,1 milionu eur.

Proč se u nás podařilo rozjet první větší dálniční PPP projekt až nyní? „Příprava a realizace výběrového řízení byly proces na několik let. My teď věříme, že D4 odšpuntovala roky zažitou praxi smluvně oddělené výstavby a údržby,“ reaguje Jan Šnajdr. Těch příčin, proč každý pokus zatím ztroskotal, bylo vícero. Určitou roli mohlo hrát stigma experimentu s dálnicí D47 do Ostravy. Obecně ale jakékoli infrastrukturní projekty nejsou jen na jedno volební období a často se stávalo, že nová politická garnitura nechtěla pokračovat v rozdělané práci svých předchůdců. Problémem byly i samotné tendry. Neúspěšní uchazeči se odvolávali, vše se neúměrně protahovalo, a projekty tak ztrácely dynamiku. V posledních letech také bylo dost „dotačních“ prostředků, takže tu nebyl enormní tlak na hledání jiných, efektivních smluvních modelů.

Koktejl bez hořkosti

„Za velký úspěch považujeme, že pro projekt D4 se podařilo transparentním a nediskriminujícím řízením vybrat renomovaného uchazeče se zkušenostmi nejen z Evropy. Smlouvy jsou postavené tak, že musejí být akceptovatelné nejen pro stát, ale i pro koncesionáře. Z celého tendru tu nezůstala žádná pachuť nebo hořkost, což považuji vzhledem k budoucnosti za důležité,“ dodává Jan Seger, ředitel financování a poradenství České spořitelny. A srovnávání ceny, které by stát dosáhl klasickou veřejnou zakázkou, a konečné ceny, kterou zaplatí koncesionáři? Zde bychom se mohli inspirovat u rakouského Asfinagu, kde řídí celý životní cyklus svých investic a dokážou jistě dát jasné porovnání obou principů. To je něco, s čím se zadavatelé v projektech silniční infrastruktury u nás učí pracovat.

„Jde o změnu celé filozofie. Stát si pořizuje službu, nejen aktivum ve formě silnice. Tento typ transakce přináší uživatelům daleko vyšší standard – propojuje výstavbu s údržbou, což je inovativní prvek, který ve veřejném sektoru zatím běžně nefunguje, v soukromém sektoru ale zcela standardně. My jsme poslední ve střední Evropě, kdo s dálničním PPP projektem začíná,“ podotýká Jan Seger.

Právě PPP projekty tedy mohou řešit to, v čem rozhodně nejsme premianti. A to je řízení životního cyklu investice. To, že zhotovitel bude D4 i udržovat, by mohlo být zárukou, že nedopadne jako třeba D1, u které už kvůli zanedbané údržbě přicházela v úvahu jen komplexní rekonstrukce, ta se ovšem protáhla na řadu let. Když zhotovitel ví, že bude muset dílo dvacet nebo třicet let udržovat a pak předávat „jako nové“, s velkou pravděpodobností bude lepší hospodář než stát. Zároveň jej postaví tak, aby vydrželo co nejdéle.

Benefitem PPP projektů bývá také to, že veřejný sektor dokáže využít invence toho soukromého a na designování díla se už do nějaké míry podílí. To u nás vzhledem ke specifikům nepředvídatelného stavebního řízení není v plné míře možné, nicméně i u D4 měly firmy možnost promítnout do řešení zakázky v průběhu dialogu některá svá zlepšení. „Ředitelství silnic a dálnic mělo u D4 závazek dokončit stavební povolení, i tady ale mohl být koncesionář do jisté míry inovativní. Existují dvě základní formy, které interakci mezi zadavatelem a uchazeči umožňují a které jsou u nás stále více využívány. V dialogu s uchazeči u projektu D4 došlo například k optimalizaci některých stavebních konstrukcí. Druhou možností je předběžná tržní konzultace, která umožňuje ještě před vypsáním zakázky získat zkušenosti z trhu,“ vysvětluje Jan Šnajdr.

Něco tady pípá…

Podporou pro zakořenění PPP projektů v Česku by mohl být také Národní rozvojový fond. Ten byl zřízen právě pro zapojení soukromého kapitálu do financování infrastrukturních projektů a vzniká pod křídly Českomoravské záruční a rozvojové banky. Jsou v něm zapojeny Česká spořitelna, Komerční banka, Československá obchodní banka a UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia. Banky přislíbily investovat do projektů podpořených fondem až sedm miliard korun, jež by měly přilákat další finanční zdroje. V první fázi by tak mohly být podpořeny mnohé projekty. Je tu vůle a chuť takové projekty uskutečňovat a ta poroste s tím, jak se budou muset veřejné finance vyrovnávat se zadlužením,“ domnívá se Jan Šnajdr.

„Připravují se první dva projekty, které jsou složité a komplexní. Nemohu sdělit konkrétní názvy, ale v jednom případě to je projekt z oblasti železniční dopravy a druhý je municipální z oblasti kultury. Pomáháme jednomu z největších českých měst připravit projekt na profinancování stavby kulturní multifunkční haly,“ říká šéf ČMZRB Jiří Jirásek. V regionech, v municipální oblasti, je už podle něho cítit určitá obava, kolik peněz bude k dispozici, myšleno těch klasických dotačních. Municipality proto hledají cesty, jak do vybraných projektů zapojit soukromý kapitál.

Senioři na čekačce

„Velkou potřebu a dobrou příležitost pro partnerství soukromého a veřejného sektoru vidím v provozování a budování infrastruktury pro již nesoběstačné seniory vyžadující 24hodinovou péči,“ říká Jan Šnajdr. Domovy pro seniory dnes provozují obce, města, kraje, církve a soukromníci. Valnou většinu ale stále veřejný sektor. Z 600 registrovaných zařízení podle zákona o sociálních službách jich je jen necelých sto privátních, zbytek řídí kraje a města prostřednictvím příspěvkových organizací. „Sám vlastně nechápu, proč si zadavatelé komplikují život, nenechají hospodaření a denní provoz těchto zařízení na soukromnících – ti většinou dosahují stejných nebo lepších výsledků s menšími náklady,“ zamýšlí se Jan Šnajdr.

Perspektivy uplatnění PPP projektů v této oblasti vidí i prezident Asociace provozovatelů sociálních služeb Jiří Horecký. Soukromý sektor dokáže vybudovat nové kapacity znatelně rychleji než sektor veřejný. Co se týká provozních nákladů, ty jsou podle něho zpravidla také nižší, což je ale dáno zčásti jiným systémem odměňování, a jsou zde regionální odlišnosti. „Propojování soukromého a veřejného sektoru v sociálních službách je například v západní Evropě celkem běžné. V České republice existuje několik takových projektů a řada měst a obcí či krajů začíná tyto formy spolupráce, z nichž jedna jsou například PPP projekty, vážně zvažovat,“ dodává Jiří Horecký.

Škola pro stáří

Jedním z takových „inovátorů“ je například město Hostinné, které našlo svého investora pro revitalizaci objektu opuštěné bývalé školy na domov pro seniory. Investorem je společnost AHC, která už v regionu aktivně působí. Obec sama by na rekonstrukci bezmála za 50 milionů korun neměla, významnější část investice proto zajistí AHC, která bude domov také formou koncese 30 let provozovat.

„Když se obce budou bát, nikam se neposunou. Stárneme a veřejný sektor nedokáže sám vybudovat potřebné kapacity. Vyšlapáváme cestičku, je to náročné a nové pro obě strany, ale já věřím, že ze spolupráce budeme mít výhody všichni,“ říká starostka Dagmar Sahánková. Ekonomické vztahy se ostatně budou balancovat každý rok, aby skutečně ani jedna strana netratila nebo naopak tu druhou nešidila.

Autorka je spolupracovnicí redakce.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.