Poslední jednotící příběh – sametovou revoluci – má podle Buchtíka generace padesátníků. Jenže lidé, kterým je dnes okolo třiceti let, ho zažili maximálně jako děti a moc ho neuznávají: „Respektujeme, že si v srpnu musíte pustit,tančíky‘ a v listopadu máte v televizi,klíčky‘. O. k., my ale na televizi stejně moc nekoukáme, takže si to tam pusťte, ale hlavně nás s tím, prosím vás, moc nezatěžujte.“

Nejsem prorok. Myslím ale, že hnutí ANO s největší pravděpodobností potvrdí svou sílu a sestaví zase vládu. Velmi pravděpodobně jen s jednou další stranou, ale těch scénářů je samozřejmě několik.

Kdyby taková pandemie přišla v roce 2012 nebo 2013, kdy u nás kulminovala ekonomická krize a zároveň u nás existovala obrovská skepse vůči politické reprezentaci, která vyvrcholila pádem vlády Petra Nečase – protože kdybyste ten příběh nabídl Hollywoodu, tak vám řeknou, že je to přitažené za vlasy, že je to nepravděpodobné, že by tomu nikdo nevěřil…

…nebo kdyby přišla v roce 2015 po „vítacím“ projevu Angely Merkelové, který tehdy způsobil obrovský propad její popularity nejen v Česku ale také v Německu, tak bych řekl, že demokracie je naprosto reálně ve vážném ohrožení a že všechny populistické tendence, které jsme doteď měli možnost vidět, jsou jen slabý odvar toho, co přijde. Jsme nicméně o pět, respektive o sedm let dál. Česká společnost je v poměrně pozitivní náladě – i když se to nezdá, protože pořád trochu falešně hovoříme o rozdělené společnosti – a v únoru jsme byli na vrcholu hospodářské konjunktury, během které navíc české domácnosti vůbec poprvé za posledních 30 let subjektivně vnímaly, že zažívají ekonomickou pohodu.

Ovšem z toho nejvyššího možného bodu. Abych ale odpověděl na vaši otázku. Budou sílit různé populistické tendence, protože té „notě“, abychom se uzavřeli před okolním světem, se nyní samozřejmě bude dařit líp. Stoprocentně se také znovu objeví výzvy, abychom odešli z Evropské unie, které přestaly fungovat v roce 2018, když se ukázalo, že ANO nepůjde do koalice s SPD. Problém je v tom, že Evropská unie je u nás vnímána jako okrajové téma a většina veřejnosti nedokáže rozlišit ty, kteří by z Unie rovnou vystoupili, což se týká SPD, od kritiků, kteří naši budoucnost vidí ve zreformované Unii, což je, řekněme, případ části ODS. Pro většinu lidí tyto dva typy argumentace splývají, a to v situaci, kdy u nás existuje jen pár procent těch, kteří Unii jednoznačně podporují coby hodnotu samu o sobě. Důležité také bude, jestli se neobnoví migrační krize, neprohloubí konflikt na Ukrajině, jak Evropa naloží se záchrannými balíčky a jestli se eurozóna nepropadne do vleklé krize.

Říkáte paradoxně, nicméně – a není v tom žádný můj politický názor – Andrej Babiš nedělá žádné zjevné věci, které by vedly k omezení demokratické správy. Nevidím tady scénáře, které nastávají v Polsku či v Maďarsku nebo které označoval za ohrožení demokracie sociolog Zygmunt Bauman, popřípadě autoři knihy How Democracies die Steven Levitsky a Daniel Ziblatt. To znamená, nevidím tady aktivní snahu o změnu volebního systému, o ovládnutí veřejnoprávních médií – spíš jde o jejich dlouhodobou kritiku – ani soudního systému. Nejsem odborník na silové složky, jako jsou policie či BIS, ale Babiš si v tomto ohledu celkově nepočíná významně jinak než předchozí vlády.

Dobře, ale uvědomte si, že Babiš už nastoupil v době, kdy bylo třeba před slovo demokracie přidávat přízvisko liberální. Část politického spektra má stále představu, že se všechno jednou vrátí do stavu, jaký tady byl, řekněme, před ekonomickou krizí v roce 2008. To už je ale nenávratně pryč. Demokracie je dnes bohužel docela prázdný pojem, který nedokážeme efektivně uchopit. Všichni tušíme, co to je; víme, jak se liší od autoritářství, diktatury nebo tyranie, ale stejně ji nedokážeme naplnit hodnotami, na kterých by se společnost shodla.

Nepřijde. Vládní opatření – a můžeme se bavit o tom, jestli jsou dostatečná a jestli přišla včas – se týkají zhruba milionu lidí, ať už jde o kurzarbeit, nebo o ošetřovné. Zhruba milion lidí je tedy subvencováno státem a zároveň se zdá, že nezaměstnanost nijak dramaticky neroste. Zatím to vypadá tak, že do konce roku nestoupne na 15 procent, jak někteří předpovídali, ale jen třeba na šest. Samozřejmě to bude ovlivněno tím, jak dlouho budou zmíněné subvence pokračovat, jenže v říjnu jsou krajské a senátní volby, a tak je vláda prostě udrží – to by udělala každá vláda.

Andrej Babiš už navíc avizoval, že příští schodek rozpočtu bude také velký. Jinak řečeno, bude se snažit lít do ekonomiky další a další peníze, a to až do parlamentních voleb v roce 2021.

Část veřejnosti vůbec neví, že krajské volby budou, takže se lidé začnou rozhodovat až někdy na začátku září. Jsou to navíc takzvaně volby druhého řádu, ke kterým chodí jen zhruba 40 procent obyvatel a rozhodují v nich pevná voličská jádra. Hnutí ANO podle mě příliš neublíží vnitřní skandály – rozklížení brněnské organizace ani mediální obraz středočeské hejtmanky Jermanové. Může mu ale uškodit návrat epidemie koronaviru, kvůli kterému by se k volbám báli přijít starší lidé…

Přesně tak. Je to zajímavý fenomén, který může ANO ve volbách připravit o jeden až dva procentní body.

To už je trochu věštění, ale podle mě existují tři scénáře. Zaprvé se krize může v příštím roce prohloubit a hnutí ANO se zároveň dopustí nějaké výrazné strategické chyby. V takovém případě by se volební zisk ANO propadl, a to ne o jednotky procent, ale ze současných 30 na třeba 20 procent, což by mohlo otevřít cestu pro nějakou jinou koalici. Druhý scénář – a sice, že se opoziční strany dokážou sdružit do nějakých koalic – mi připadá relativně nepravděpodobný, a to z mnoha důvodů. Ať už jde o programové preference, schopnost šéfů stran se dohodnout nebo o schválení členskou základnou. No a zatřetí, pokud tyto koalice nevzniknou, bude tu hrozba silné hegemonie hnutí ANO, kterému k sestavení vlády postačí pouze jedna další strana – SPD, Trikolóra nebo podpora od KSČM. To by pak skutečně mohlo ohrozit naše prozápadní směřování.

Ano, jenže pro většinu veřejnosti je nějaký dluh abstraktní pojem.

Jako ve všech krizích na tom budou nejvíce tratit ti chudší, byť tato konkrétní krize má na rozdíl od té předchozí jinou strukturu. Velmi silně zasáhla služby – hospody, obchody, kadeřnictví…, tedy nižší střední třídu. To jsou všechno profese, které nejsou moc dobře placené, a navíc jsou v nich častěji zastoupené ženy. Do problémů zatím spadli hlavně lidé, kteří už v nich před tím částečně byli nebo se pohybovali na hraně. Uvědomte si, že jsme na vrcholu ekonomické konjunktury měli 780 tisíc lidí v exekuci a z nich stovky tisíc v několikanásobné exekuci. Bohužel krize bude mít dlouhodobé dopady i na děti. Školy byly tři měsíce zavřené a část dětí se vůbec nevzdělávala nebo jen omezeně. To by se ještě dalo překonat, ovšem pokud se školy na podzim plně neotevřou, bude nerovnost ve vzdělávání narůstat mnohem rychleji než dosud. Na druhé straně vynucovat školní docházku může být složitý etický problém. Představte si, že se ve škole rozšíří nákaza a vy bydlíte s někým, kdo je starý nebo nemocný.

Část generace. My – jak tady spolu mluvíme – si můžeme jen těžko představit, že by se naše děti nemohly vzdělávat. Pokud potřebovaly kvůli škole tablet, tak tím největším problémem bylo pro nás zajít do „AlzaBoxu“. Jenže co uděláte, když je v rodině jen jeden počítač, což je vcelku běžný stav, musíte na něm pracovat a nemáte na další? Ostatně ta nerovnost je obrovská už teď: Pokud jste třicátník a vaši rodiče měli vysokoškolský diplom, měl jste dvoutřetinovou šanci vystudovat vysokou školu; pokud byste ale měl rodiče s „učňákem“, byla by ta šance jen třináctiprocentní.

Žijeme v dynamickém světě, který se neustále tekutě proměňuje, a tak jsou všechna srovnání strašně ošidná. Pokud se ale epidemie vrátí, bude důležitým faktorem osamění a izolace. Máme sice takové ty prima příběhy o tom, jak jsme babičku naučili zacházet s tabletem a volat si, což nás trochu štve, protože je to i s videem, a nemůžeme tak snadno maskovat, že zrovna sedíme v hospodě, ale někteří lidé se opravdu cítí izolovaní a ohrožení. Psychiatři a terapeuti už teď upozorňují, že výrazně narůstá počet lidí, kteří mají duševní obtíže.

… a svobodné volby.

Chybí nám veliký společný příběh. Poslední jednotící příběh má generace padesátníků, a tím je sametová revoluce, a možná to ani není jednotící příběh, ale spíš pojítko, se kterým se buďto identifikujete, nebo se vůči němu vymezujete. Jenže lidé, kterým je dnes třicet pětatřicet let, to berou úplně jinak: Respektujeme, že si v srpnu musíte pustit „tančíky“ a v listopadu máte „klíčky“. O. k., my ale na televizi stejně moc nekoukáme, takže si to tam pusťte, ale hlavně nás s tím, prosím vás, moc nezatěžujte.

V Česku existuje mimořádně silný odpor k vyprávění velkých příběhů, respektive tu není snaha tyto příběhy znovu pojmenovat, znovu naplnit a vůbec hledat vizi nějakého většího příběhu, který překračuje naši každodennost. Velmi slabou pozici má u nás náboženství, nenávidíme ideologie, a navíc máme pocit, že se svět dá řídit čistě pomocí racionálních rozhodnutí. Profesor Pavel Říčan by řekl, že Češi jsou „něcisti“, protože sice v něco věří, ale nevědí, co to je, a v kostele se to rozhodně nenachází. V tom Andrej Babiš naprosto přesně vystihl nálady veřejnosti. On je dokonalý pragmatik a skvělý taktik, který naprosto přesně ví, co bude dělat další tři dny. Stačí mu sebemenší záminka, aby na poměrně dlouhou dobu obsadil mediální prostor nějakým menším tématem. Jeho problém ale je – i když nevím, jestli to on sám jako problém vnímá – že není stratég a neví, kam tuto zemi směřovat.

Já osobně jsem hluboce přesvědčen, že potřebujeme nějaká základní pravidla hry. Ještě před deseti lety jsme je měli, ale ztratili jsme je. Mimo jiné proto, že jsme si je nepojmenovali. Myslím, že musíme hledat nějakou bazální shodu, která v naší společnosti stále existuje, ale znamenalo by to přesměrovat politickou kulturu z orientace na okamžité jepičí problémy konzumované rychlostí sociálních sítí na nějaký dlouhodobý diskurz. Vůbec si ale nejsem jistý, že je to v naší společnosti při jejím současném mentálním nastavení možné. Museli bychom projít nějakou společenskou katarzí.

To schází, zároveň si ale můžeme představit mnohem horší situace. 

Martin Buchtík (35)

• Sociolog a ředitel neziskového ústavu STEM.

• Zabývá se tématy spojenými s dynamicky se proměňující společností a dalšími otázkami, jako jsou formování veřejného mínění, kvalita života, soudržnost a nerovnosti.

• V minulosti mimo jiné řídil CVVM. Doktorské studium absolvoval na Fakultě sociálních věd na Univerzitě Karlově.

• Je členem občanské iniciativy KoroNERV-20.