V týdeníku Hrot si připomínáme nákladné epizody českého vládnutí, a že jich bylo dost, byť jen na návrat druhé vlny epidemie čínské chřipky se doopravdy hodí termín „clusterfuck“ ze současného amerického politického slangu, hodný Trumpovy éry. Překládá se to jako zcela nepřehledná a manažersky nezvládnutá komplexní situace, chcete-li též jako chaos na kvadrát.

Právě v takových časech jeden musí dojatě vzpomínat na nebožtíka ruského premiéra Viktora Černomyrdina, protože kolik bylo takových, kteří by své vládnutí uměli shodit tak jako on? Ač premiéroval pod Jelcinem, jemuž většina Rusů nemůže přijít na jméno, Černomyrdin byl i v úřadě docela oblíbený.

Nebylo to za ekonomickou mizerii, jíž předsedal, ale nejspíš právě za postřehy typu „pokaždé, když zakládáme novou stranu, vyleze nám z toho ta stará, komunistická“ nebo již do titulku převzaté prozření, že původní bohulibé úmysly se nepotkaly s dobrým výsledkem. Mezi českými premiéry najdete stejně tak lehce obhroublého srandistu Mirka Topolánka, jako humorem zcela nedotčeného Václava Klause. Za vyloženě vtipné lze mezi polistopadovými politiky označit jedině Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga, v obou případech uplatňovali tento dar svérázným způsobem.

Posledně jmenovaný třeba jednou odpověděl na dotaz novinářky, kdy už boje v bývalé Jugoslávii skončí, lakonickým zahuhňáním: „Až jim dojdou náboje.“ V případě Mikuláše Mináře, který ohlásil výstup z Milionu chvilek a nástup do politiky s cílem oslovit v nové formaci zklamané voliče, nemáme indikace o nadání pro humor jako z Monty Pythona, nicméně jeho ambice si vzal na paškál náš spolupracovník, politolog Ladislav Mrklas, a nenechává na něm nit suchou.

Za přečtení ovšem stojí – jako ostatně vždy – exkurze Hrotu do historie panování v Čechách, neboť kompetentní správce, kteří věděli, že vládnout se má jako na zápůjčku od budoucích generací, aby jeden pohledal. Někteří byli již za svého života považováni za ekvivalent přírodní katastrofy, jiní byli ukrutní, zbabělí, méně či více retardovaní, neschopů byly přímo zástupy a často špatně skončili. Pokud vše zasadíte do kontextu, máme se vyloženě nad poměry.

Když se někdo jmenuje Oskar Kwarteng-Acheampong, nečekali byste v něm rodilého „Ostravaka“, a přesto jím je. Rozhovor o jím vedené firmě Vítkovice Hammering, jedné z částí bývalého vítkovického impéria, které se daří díky specializaci na velmi fajnové výkovky, prozrazuje vhled přesahující jeho vlastní obor, a to je vždycky obohacující. V Hrotu ovšem zachytáváme i další pohyby na české byznysové scéně, od startupu na těžbu manganu z výsypek přes toužebně očekávané legislativní zakotvení bateriových úložišť až po chystané akvizice v hotelnictví.

A hádejte, kdo vyjde ze současné pandemie posílen, kde je možné čekat uvolnění kreativní energie, jak o tom píše z Hongkongu Honza Růžička? No, hlavně v Asii, kde jinde. Ale rčení o tom, že není dobré promeškat hlubokou krizi, která je zároveň příležitostí nakupovat a investovat, platí všude. Právě proto a právě tehdy, když konkurentům docházejí dech a peníze.