Nejdříve jedna dobrá zpráva. Několik investorů chce v Česku stavět továrny na výrobu solárních panelů a zpracování křemíku. Fotovoltaika je jedním z klíčových energetických zdrojů v plánech EU na cestě k bezemisní energetice. Aktuálně je Evropa závislá na dodávkách solárních panelů z Číny, a to až z devadesáti procent. A tento nepoměr se bude v následujících letech měnit ve prospěch EU.

Dle informací týdeníku Hrot se o možnost stavět v Česku nové továrny na výrobu solárních panelů a přepracování křemíku (tvoří zhruba dvě třetiny ceny panelů), který je pro fotovoltaiku klíčovou surovinou, zajímá několik firem. Investice do nových provozů se mají pohybovat v řádech stovek milionů eur. V tuzemsku by měl vzniknout celý výrobní řetězec, tedy od produkce křemíku až po solární panely.

Stěhování do Rumunska

A teď špatná zpráva. Je tu jeden zásadní problém, který může Česko u investorů diskvalifikovat. Podmínky, které země nabízí, jsou dost výrazně za pobídkami, na něž lákají investory některé další státy Evropské unie. Reálně tak hrozí, že pokud Česko podmínky minimálně nedorovná, mohou se strategické továrny stavět třeba na Slovensku nebo v Rumunsku.

Řeč je v této souvislosti především o programu s dost nudným názvem: Dočasný krizový a transformační rámec státní podpory (TCTF). Ten má mimo jiné urychlit investice a financování výroby čistých technologií ­v Evropě. Evropská komise očekává, že se s jeho pomocí podaří uvolnit obrovské množství soukromých finančních prostředků. TCTF je součástí energetického balíčku vydaného Bruselem s názvem REPowerEU. Brusel rozvojovými programy nejprve reagoval na tíživou situaci a narušení celosvětového trhu s energiemi způsobené ruským vpádem na Ukrajinu, to je příklad REPowerEU. Tedy plánu, jak dosáhnout úspor energií, vyrábět čistou energii a diverzifikovat dodávky.

Poté, co mimo jiné USA začaly lákat vysokými pobídkami „zelené“ investory, třeba na výstavbu továren vyrábějících baterie pro elektromobily, technologie na produkci vodíku nebo výrobu solárních panelů, přišla Evropská komise s dalším programem, již zmíněným TCTF. Právě ten hraje v rozhodování o miliardových investicích do továrny na solární panely a křemík rozhodující roli. Česko totiž do programu nezahrnulo podporu pro výstavbu výše zmíněných továren. A to je pro investory obrovský problém.

Dle informací týdeníku Hrot je jedním z investorů, kteří mají ve zmíněné oblasti velké budovatelské plány, společnost Ekotechnik, respektive její dceřiné firmy AE Solar Silicon Metal Central Europe a AE Solar Central Europe. Prvně zmíněná společnost bude mít na starosti budování továrny na výrobu křemíku, druhá fabriku na produkci solárních panelů. „Podporu investic na výstavbu továrny na solární panely zařadily do programu TCTF Itálie, Rumunsko, Španělsko, podobný krok zvažují i Nizozemsko a Polsko,“ konstatuje pro týdeník Hrot spolumajitel společnosti Ekotechnik Tomáš Korostenský. Ekotechnik, respektive jeho dceřiné firmy, chtějí investovat až 1,5 miliardy eur.

Stejný problém řeší i další investoři. „Česko ale zatím změnu v této oblasti ani přes předchozí přísliby ministerstva průmyslu a obchodu neplánuje. Tak se asi budou muset zájemci porozhlédnout po okolních zemích,“ říká dobře informovaný zdroj. Podle něj nejde o dotaci, investoři ale logicky půjdou tam, kde dostanou lepší podmínky, třeba na Slovensko.

Lepší vlastní než cizí

Proč jsou vlastní výroba solárních panelů a zajištění všech potřebných surovin tak důležité? Jak již bylo řečeno, Evropa, respektive EU, spustila několik programů, které mají energetiku na kontinentu přeorientovat ze „špinavých“ na zelené zdroje. Jen v Česku bude dle odhadů Svazu moderní energetiky nutné do roku 2030 zvýšit instalovaný výkon solárních elektráren ze současných 2,2 gigawattu (tři procenta současné spotřeby) na dvanáct až čtrnáct gigawattů a v dalších letech výhledově až na 39 gigawattů. To už je pořádná dávka solárních panelů. Podobně je na tom celá Evropa. Pokud bude platit současný stav, bude nutné dovézt většinu panelů z Číny. Jen na okraj, EU a jednotlivé státy částečně dotují pořízení solárních panelů. A kam většina dotací zmizí? Do Číny, což není v posledních letech úplně přátelská země.

Někteří odborníci, a poněkud překvapivě i zástupci státní správy, tvrdí, že závislost na Číně až tak velký problém není. Jako důkaz uvádějí, že ceny čínských fotovoltaických panelů v posledních měsících klesají. Zatímco v roce 2021 cena standardních modulů se 166milimetrovými články vyhnala cenu fotovoltaických panelů na 28 amerických centů za watt výkonu, koncem minulého týdne to bylo zhruba o osm centů méně. A tento trend by měl i vlivem navýšení celosvětových kapacit produkce klíčové suroviny, křemíku, klesat.

Dle informací týdeníku Hrot je ale pokles cen panelů způsoben následující situací na trhu: USA jako světový odběratel číslo jedna zavedly před několika lety cla na dovoz čínských solárních panelů. Od loňského roku navíc zkoumají, zda panely z jihovýchodní Asie neobcházejí cla na čínské produkty. Čína totiž majetkově většinu tamních výrobců ovládla, export jejich panelů do USA se proto počátkem loňska zastavil. A druhá nejlidnatější země světa tak přišla o významné odbytiště.

Obdobná je situace v Indii, která je světovým odběratelem číslo tři, dále pak v Japonsku, světovém odběrateli číslo čtyři. Jediným, kdo neučinil podobná celní opatření, je Evropská unie, světová dvojka v odběru vybavení pro fotovoltaiku. Proti tomu jde obrovská čínská produkce, kterou je třeba někde uplatnit, proto snižování cen panelů. Jenže nic netrvá věčně, ani nadprodukce a pokles poptávky. Obrovské projekty na stavbu nových solárních elektráren chystají arabské země, Afrika, Brazílie a další státy. Čína se tak již brzy bude těšit z dramaticky rostoucí poptávky, která může reálně vyvolat nedostatek solárních panelů na světovém trhu. To je pro Čínu jako lídra skvělá zpráva, bude si moci v praxi vyzkoušet, jak velké zdražení odběratelé vydrží.

O tom, že je tento scénář více než pravděpodobný, ostatně svědčí i následující příhoda jednoho z velkých českých dodavatelů solárních systémů. Hrot jeho jméno zná, firma jej kvůli obchodním vztahům zveřejnit nechce. „Objednali jsme si solární panely u velkého čínského dodavatele, dohodli ceny, podmínky. Pár dní před dodávkou přišel e-mail od výrobce: Musíme o pár procent zdražit,“ vypráví ředitel firmy. A dodává: „Jinou možnost než zaplatit peníze navíc jsem neměl.“ I to je důvod, proč stavět v Evropě vlastní továrny na solární panely – zajistit nezávislost na partnerovi, který už několik let zcela jistě nepatří do vašeho fanklubu.

Miliontina procenta

Důležité je, že dvě třetiny ceny solárních panelů tvoří křemík, tedy silikon. Jeho výroba probíhá zjednodušeně popsáno takto: z takzvaného silicon metalu se další tepelnou destilací vyrábí konečný produkt; čím víckrát jej proženete „destilační kolonou“, tím čistší výsledný produkt získáte. Na produkci panelů potřebujete silikon o čistotě 99,999999 procenta, surovina s čistotou 99,9999999 procenta se používá na výrobu čipů. Hlavním evropským producentem je německá Wacker Chemie, která takzvaného polysilikonu vyrobí zhruba šedesát tisíc tun ročně. Většinu produkce vyveze do Asie – i proto, že v Evropě nejsou navazující výrobní kapacity. Wacker má navíc na další čtyři roky kapacitně vyprodáno. I z toho důvodu je výroba křemíku pro investory zajímavá. Byla by škoda, kdyby tak perspektivní odvětví s vysokou přidanou hodnotou skončilo někde jinde než v Česku.

A je tu ještě jedna čínská výhoda. Díky investicím do výzkumu disponují technologií, která umí řezat silikonové „pláty“ pro solární panely o poznání tenčí než jejich konkurence. V situaci, kdy křemík tvoří dvě třetiny ceny panelu, je to velká konkurenční výhoda. Obdobným zařízením disponuje i Tchaj-wan, který se ale spíš než na panely soustřeďuje na výrobu čipů. Možná by nebylo od věci využít aktuálně nadstandardní vztahy s touto zemí a její technologii si třeba v rámci licence odkoupit. V následujících letech, kdy budou hrát solární elektrárny velmi významnou roli, mimo jiné při nahrazování kapacity odstavených uhelných elektráren, ani moc lepších řešení nemáme.