Jedno z nejlepších vysvětlení, proč se Česko ještě nevyhrabalo z recese, a reálná úroveň spotřeby je dokonce hluboko pod ní, spočívá v tom, že se firmy a domácnosti chovají velmi podobně jako ty německé. Na nejistotu reagují zvýšenou tvorbou úspor a nízkou ochotou utrácet, omezením investic a celkovou rozmrzelostí. 

Tvrdit, že má proti tomu vláda bojovat navýšením transferů peněz lidem (nebo podnikům), případně povzbudit náladu snížením daní a stropováním toho či onoho, je politicky líbivé, ale ekonomicky pomýlené. Když to vláda zkusila „ve velkém“ naposledy, tedy přijetím daňového balíčku koncem roku 2020, výsledkem nebyl ani tak růst spotřeby, jako spíš zvýšení úspor domácností, zejména těch příjmově silnějších.

Celé to navíc přineslo prudký růst rozpočtových schodků, z nichž se horkotěžko – a za cenu extrémně nepopulárních opatření – dodnes vyhrabáváme. 

Neopakujme stejné chyby

Opakováním stejných chyb nevyřešíme problém chabého růstu, ale schodek by se tím jistě výrazně zhoršit dal. A protože v éře stoupajících nároků se každý další „příhoz“ bere pomalu jako samozřejmost, zatímco každý pokus o odebrání jednou přiznaných „dárků“ je pociťován mnohem úkorněji, bývá znakem zodpovědné politiky už samotná schopnost alespoň nic neslibovat.

Miroslav Zámečník

Ačkoli máme velmi našponovaný trh práce, vzestup mezd se ani zdaleka nedokázal vyrovnat inflaci. Ke konjunktuře se nedá „prostrašit“. Energetický šok a obavy z vývoje války na Ukrajině tlumily nejen mzdové požadavky, ale znovu posílily odhodlání Čechů šetřit, a to bez ohledu na padající kupní sílu. Míra úspor domácností je tak zhruba o polovinu vyšší než dlouhodobý průměr. Firmy se pokusily přenést náklady na spotřebitele – a nejen loňská, ale i letošní míra jejich zisku svědčí o tom, že s úspěchem. 

Příští rok bude jiný

I když všechny makroekonomické prognózy – od ČNB přes panel hlavních ekonomů bank zastřešený Českou bankovní asociací až po propočet z dílny prognostiků ministerstva financí – zhoršily odhad letošního růstu HDP z černé do červené nuly (pokles o 0,4 až 0,5 procenta spadá do této kategorie), příští rok vidí optimističtěji. Někde těsně pod dvěma procenty. Proč?

Míra zisku podnikového sektoru se sníží, podíl náhrad zaměstnanců naopak stoupne. Firmy se zřejmě vzhledem k reálným úrokovým sazbám (další novum po mnoha letech) nepohrnou do investic, ale přetrvávající napjatý trh práce udrží tempo růstu mezd zhruba na současné úrovni. No a vzhledem k inflaci, jež se bude „shora“ blížit k dvouprocentnímu inflačnímu cíli ČNB, se tato kombinace zaslouží o to, že mzdy porostou o nějaká tři čtyři procenta v reálném vyjádření. 

A to už lidé poznají. Většinou jim takový vývoj spolehlivě otevírá peněženky, a spotřeba domácností tak vytáhne nahoru celou ekonomiku i v situaci, kdy spotřeba vlády (mírně) poklesne.

Miroslav Zámečník

Kalouskova asymetrie

Proč říkám většinou? Protože si lze představit situaci, která bude působit zase směrem ke škarohlídství a chandře – rizik v současném světě je na to dost. Kdekdo radí, že by vláda měla lépe komunikovat, nabídnout národu vizi. Tady je ovšem namístě obezřetnost.

V Česku je tak nějak zažité, že vláda požívající nízké důvěry žádný optimismus do žil národu nenalije, protože cokoli bude řečeno, bude diskontováno. Pokud však dává na odiv svůj pesimismus, bude to mít na chmurná očekávání lidí zesilující účinek. Jinak řečeno, náladu lze významně zhoršit, ale nikoli zlepšit, dokud se nevzchopí veličiny typu reálných mezd, čemuž osobně říkám „Kalouskova asymetrie“. 

Na slovech záleží. V zemi, která byla téměř plně gramotná již za císaře pána, je asi nejlepší sázet na schopnost většiny racionálně zpracovat srozumitelně podanou informaci. A o vizích zářné budoucnosti platí to, co říkal jistý spolkový kancléř blahé paměti: kdo je má, měl by navštívit lékaře. Vzhledem k zemi původu velmi prozíravý bonmot, ale on má nadregionální platnost.