Eduard VII., panovník impéria, nad nímž slunce nezapadalo, si poprvé dopřál léčebný pobyt v Marienbadu, jak se tehdy říkalo Mariánským Lázním, ještě v roce 1897 coby následník trůnu, vystupující pod jménem lord Renfrew. Díky přísné dietě a pitné kúře z pramenů na zdejší kolonádě, kterou mu předepsal zdejší lázeňský lékař dr. Adolf Ott, se mu trochu podařilo zabojovat s obezitou. Jeho výsost, která jinak věrností neproslula, musela být spokojena s místem i léčebným režimem, neboť na místo odpočinku se vrátila ještě osmkrát, z toho šestkrát coby král Spojeného království Velké Británie a Irska, císař Indie. 

Rovněž rodině Ottů jakožto svých marienbadských lékařů zůstal britský panovník věrný po dvě generace. Byť v knize hostů byl veden vévoda z Lancasteru, všichni věděli, o koho jde, a Mariánky bývaly za jeho pobytů blízko pupku světa, kde se setkávaly hlavy států a pěstovala vysoká diplomacie. V čem se „Baldie“ (Plešounek, jak se Eduardovi VII. láskyplně přezdívalo) na kolonádě objevil, to nosil v následující sezoně celý svět. Třeba rozepnutý spodní knoflíček u vesty třídílného obleku, ulevující od nadměrného stažení bohatýrského bříška jeho královsko-císařského majestátu, je od něj…

Globální hobby

Počet měst v německojazyčné oblasti, které mají v názvu „Bad“, stejně jako v Itálii „Terme“, „Toplice“ u jižních Slovanů, nebo „Springs“ v anglofonních zemích hned tak nespočítáte. Lázeňství je velmi starý a ctěný, tradicemi prosycený obor. 

Od Aquae Sulis (dnešní Bath) na jihozápadě Anglie až po Herkulovy prameny v dnešním rumunském Banátu, všude využívali teplé minerální prameny Římané. Japonské onseny („horké prameny“) jsou uctívány pro své vlastnosti mnoho set let bez přerušení, ve velké oblibě mají lázně Rusové, Turci i Arabové. Skvělé termální prameny najdete v Karibiku, na indonéském Bali i na Novém Zélandu.

Profimedia.cz

Ne všude je to o usrkávání vody z porcelánových kalíšků, zábalech a masážích, hře v lawn tennis či o osmnáctijamkovém golfu, natož pak o promenádních koncertech a korzování v parku s oplatkou v ruce. Na americké Floridě můžete šnorchlovat s ochechulemi, které se k termálním pramenům s celoroční teplotou 22 °C v zimě vychytrale chodí ohřívat, aby nemusely odplout dál na jih. V Mzima Springs v keňském národním parku Tsavo ve východní Africe se naopak koupat nesmí, to víte, hroši a krokodýli, byť v křišťálově čisté vodě, nejsou úplně ideální parťáci.

Federální zmatky

Doby, kdy západočeský lázeňský trojúhelník byl dostaveníčkem mezinárodní smetánky, jako je dnes přístaviště jachet na Azurovém pobřeží nebo v sardinském Porto Cervu, jsou také dávno pryč. Platící klientela a měnící se preference vyžadovaly úpravu obchodního modelu i nabídky služeb směrem k wellness a aktivnímu životnímu stylu, což lázeňská střediska většinou zvládla, a vypadalo to, že i v 21. století budou prosperovat velmi dobře. 

Nicméně jako místa kolektivní relaxace dostaly všechny lázně těžkou ránu. Po pandemii se lázeňské provozy otevírají veřejnosti jako jedny z posledních. To není problém jenom českých lázní, stejný problém mají v podstatě všechny.

Jak říká Klaus Batz, šéf European Waterpark Association (EWA), v níž jsou členy i lázeňská centra, v Německu je v tom trochu „federální zmatek“. Někde už je otevřeno, v jiných spolkových zemích jsou lázně dosud zavřeny. Platí to například o největším termálním komplexu v Evropě s 2,5 milionem přenocování ročně v bavorském Bad Füssingu, kde mají otevřeno od 8. června jen ve venkovních prostorách. Tedy žádné vnitřní bazény, žádné sauny a parní lázně.

Shutterstock.com

Německá klientela je důležitá pro všechny okolní země, a tak i po otevření lázní (v Rakousku od 29. května) panují obavy, zda Němci přijedou, když jsou z domova tak vyplašení. Jak povzbudit návštěvnost lázní, to je vzhledem k jejich sice lokálnímu, ale pro příslušná města často klíčovému významu v podstatě existenční otázka.

První věcí je hygiena, a tak opatření jdou do nejmenších detailů – od měření tělesné teploty návštěvníků a personálu, přes dodržování principů sociálního distancování a důkladné dezinfekce prostor až po pravidelné testování zaměstnanců. Nabídka rychlotestů pro klienty je nápad trochu s křížkem po funuse, ale třeba v některých lázeňských komplexech v Jižním Tyrolsku je do ceny pobytového balíčku zahrnují. 

Lázně nad vodou

Při osmělování klientů pomáhají slevy a vouchery, které minulý týden jako specifickou podporu poptávky pro české lázně moudře posuzovala i vláda. Smysl takhle cílených pobídek je zjevný – udržet balneologické provozy ekonomicky při životě nikoli poskytnutím zaručených úvěrů, které nemají při nulových tržbách z čeho splácet, ale právě povzbuzením útrat. Čtyřicet procent nákladů na pobyt a procedury v maximální výši čtyř tisícovek je záchranné lano, které sice nebude pro daňové poplatníky úplně zadarmo, ale co si budeme povídat – ony „křížkové lázně“ fakticky sloužily velmi podobnému účelu. Akorát byly zahaleny do hávu léčebných účinků minerálních vod a procedur na základě lékařského posudku. Placení pobytu v lázních z veřejného zdravotního pojištění je v mezinárodním měřítku spíše středoevropskou „indikační specialitou“, jinde vám proplatí rehabilitaci a fyzioterapii, ale ubytování a plné penze většinou nikoli.

S originálním nápadem, jak se udržet v hledáčku klientů, i když máte zavřeno, přišel Kazušige Kanaie z jednoho ze tří nejstarších japonských onsenů, Arimy, v prefektuře Hjógó na centrálním ostrově Honšú. Je to velmi slavné místo, s historií táhnoucí se do začátku 7. století, oblíbené nejen mezi Japonci, ale i mezi turisty z dálněvýchodních zemí. Cachtání nahých lidí sedících bok po boku v horkých pramenech ovšem nebylo zrovna kompatibilní se zásadami sociálního distancování v době koronavirových opatření, a tak prameny osiřely.

Co dělat? Kdo má brýle pro virtuální realitu, sedne si doma do napuštěné vany s příslušně teplou vodou, a přes VR videa umístěná na YouTube si může vybrat, ve kterém ze slavných rjókanů (ubytovacích hostinců) si bude lebedit, do kterého horkého pramene se ponoří, včetně autentického zurčení vody a zpívání ptáčků. „Když už tady nemůžete být doopravdy, tak si to trochu užijte doma,“ říká Kanai. 

Reálné tržby to sice neudělá, ale nápad je to pěkný.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Miroslav Zámečník