Skotsko získalo autonomii v dobách Blairovy New Labour. První volby do autonomního zákonodárného sboru se konaly v roce 1999. Nejsilnější stranou tehdy byli labouristé. Skotští separatisté byli „až“ druzí, konzervativci s velkým odstupem třetí.

Dnešní situace je jiná. Už čtvrté volby v řadě vyhráli nacionalisté. Absolutní většinu mandátů z roku 2011 však nezopakovali. Unikla jim o jediný mandát. Mají 64 ze 129 křesel. Labouristé jako tradičně nejsilnější skotská strana jsou naopak nejvíce poraženými. Nezískali ani 18 procent hlasů a ztratili dva mandáty. Druhé místo udrželi konzervativci, kteří se na tuto příčku poprvé vyhoupli před pěti lety. Hlasů získali více, mandátů mají stejně – 31. Polepšili si zelení a naopak pohoršili liberální demokraté, přičemž první získali osm a druzí čtyři křesla.

Pat navzdory vítězství

Sečteno a podtrženo, stoupenci nezávislosti – nacionalisté a zelení – momentálně kontrolují většinu 72 křesel. Unionisté neboli zastánci setrvání Skotska ve svazku s dalšími zeměmi britské koruny získali celkem 57 mandátů. Na hlasy to však skončilo ještě trochu jinak. Separatistům k absolutní většině hlasů chybělo minimálně jedno procento. Záleží na tom, jestli počítáme první, nebo druhé hlasy. V takzvaném systému dodatečných hlasů (AMS) má každý skotský volič dva hlasy. Jeden odevzdává konkrétnímu kandidátovi v obvodě, kde se volí systémem prvního v cíli, druhý stranické kandidátní listině v jednom z osmi volebních obvodů. Druhé hlasy kompenzují většinovou volbu a přinášejí mandáty menším stranám.

Právě fakt, že co do hlasů tábor nezávislosti nezískal většinu, napovídá, že ani další referendum by nemuselo rozhodnout. Přesněji řečeno, mohlo by dopadnout jako to minulé z roku 2014, kdy Skotové nezávislost odmítli více než 55 procenty hlasů. Tuto patovou logiku teď vídáme v Evropě na každém kroku. Kdejaké volby či referenda končí těsně a nejasně. Provokují opakování a permanentní kampaní dál štěpí společnost.

Britskou politickou scénu čeká vleklá zákopová válka. Na jedné straně bude stát staronová skotská premiérka Nicola Sturgeonová, která bude stále dokola opakovat svůj požadavek na první R. Referendum, s nímž vyhrála volby. Vůdkyně nacionalistů dobře ví, že referendum hned tak nebude, což se jí celkem hodí, neboť podpora nezávislosti je dosti vrtkavá. A to zvláště za doby covidu, která jen potvrdila, že robustní britská ekonomika skýtá větší jistoty uzdravení než subtilní ekonomika skotská.

Protistranou bude konzervativní premiér Boris Johnson opakující, že referendum pro tuto generaci už bylo a na řadě jsou důležitější věci. Konkrétně především druhé R, tedy covid „recovery“. Hned po volbách proto Johnson vyzval staronovou skotskou premiérku a velšského premiéra k vytvoření „Teamu UK“. Johnson dobře ví, že čím déle setrvá v Downing Street 10, tím lépe pro něj. Vítězství v anglických komunálních volbách a apel na společenskou odpovědnost mu hrají do karet.

V Edinburghu za Barcelonu i Ulster

Johnson i Sturgeonová mají v čerstvé paměti to, co se dělo kolem referenda o nezávislosti v Katalánsku. A z čeho Španěly, Katalánce i půlku Evropy v čele s Francií ještě teď bolí hlava. Část evropské elity by si jistě přála potrestat Spojené království za brexit tím, že odloudí Skotsko. I ona ale tuší, jaké důsledky by to mohlo mít pro celou Unii.

S tím souvisí ještě jedna karta. Vedle skotského separatismu podnítil brexit i snahy o sjednocení irského ostrova, tedy spojení Irské republiky se Severním Irskem. Tomu se, kromě irských nacionalistů, všichni vyhýbají jako čert kříži. Zajedno jsou v tom jak skotští nacionalisté a celá britská politická scéna, tak racionální část „Evropy“. Impulzy k obnově severoirského sektářského násilí, či dokonce terorismu by totiž byly to poslední, co by si všichni rozumní lidé mohli přát. I to je ale součástí této zákopové války.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.