Vídeňská banka Sberbank Europe AG prodává šest ze svých devíti poboček ve střední a východní Evropě. Celková hodnota transakce, jež by měla být uzavřena během příštího roku, by se měla pohybovat okolo 500 milionů eur. Veškerá aktiva prodávaných součástí Sberbank Europe v Bosně a Hercegovině, Maďarsku, Chorvatsku, Srbsku a Slovinsku činí zhruba 7,33 miliardy eur; na 162 fyzických pobočkách obsluhují zhruba 600 tisíc klientů. Sberbank Europe si tak ponechává pouze svůj rakouský, německý a český byznys.

Oficiální prohlášení Sberbank Europe mluví o tom, že se firma chce soustředit na své klíčové trhy a na testování nových obchodních modelů. Protože však stoprocentním vlastníkem banky je největší ruský finanční dům Sberbank, má každý její počin politický rozměr stejně jako ekonomický. A protože v mateřské Sberbank drží kontrolní podíl stát, je namístě brát jakékoli prohlášení a priori s dávkou skepse.

Tento konkrétní případ však působí dojmem, že je ve shodě s postojem, jejž banka deklaruje a uskutečňuje již několik let. Když v roce 2014 začalo být zřejmé, že mezinárodní sankce budou bance na Západě ztěžovat život, usoudil její šéf a neomezený vládce German Gref, že bude muset jít jinou cestou. Od té doby svoje angažmá za ruskými hranicemi směrem na Západ tlumí. V roce 2018 například opustila Sberbank slovenský trh, když její tamní byznys koupila investiční skupina Penta. O rok později se zbavila domu Denizbank (tehdy největší své pobočky mimo Rusko); za 2,7 miliardy dolarů ho koupila NBD Group ze Spojených arabských emirátů. Naopak v Británii, Spojených státech, Indii, Číně a postsovětských zemích působí Sberbank nadále.

Jedinečné Česko

Také českou pobočku, Sberbank CZ, chce vídeňský dům ponechat v současném stavu, a to při zachování stávajícího obchodního modelu. Českému čtenáři může připadat zajímavé, že jeho země se tak stane jediným evropským trhem, na němž bude Sberbank působit v retailové i korporátní sféře. Větší objem aktiv drží Sberbank Europe pouze v Německu, kde se však věnuje pouze individuálním klientům; v Rakousku zase nabízí pouze firemní služby. Kolik motivace našlo rozhodnutí evropské Sberbank o zachování české pobočky ve sféře ekonomické a o kolik se postaralo uvažování geopolitické (Česká republika se stala výspou ruské špionáže a naše politická reprezentace zastává proruské postoje častěji, než bývá na Západě zvykem), dosud nevíme.

Vztah Sberbank a Kremlu je přes státní vlastnictví banky (padesát procent plus jedna akcie náleží ministerstvu financí) delikátní. O šéfovi banky, etnickém Němci Germanu Grefovi (původně Herrman Gräf, 57), se mluví jako o blízkém osobním příteli Vladimira Putina. To mu údajně dává – na rozdíl od členů vedení jiných státních podniků – možnost odmítnout lecjaký politický požadavek. Podle dobře informovaného serveru intellinews.com je Gref jediný člověk, který si při jednání s Putinem dovolí zvýšit hlas; a také si svým neústupným proreformním postojem nadělal v Krem­lu mnoho nepřátel.

Sberbank proto funguje natolik odlišně od zbytku Ruska, že ji chválil i Putinův úhlavní politický sok Alexej Navalnyj. „Je to jedno z mála míst, kde lidé pracují pro stát, a přesto se mě neštítí, jako kdybych byl nakažený morem,“ řekl dnes vězněný opoziční aktivista, jenž se na jednání vedení banky dostával coby obhájce práv malých akcionářů.

Také víme, že Sberbank skutečně usiluje o expanzi do oblastí, které nepatří do menu standardních bankovních služeb, namátkou online kino, kyberbezpečnost nebo rozvoz jídel. Gref si představuje, že do roku 2030 bude Sberbank z těchto nejádrových činností generovat okolo šedesáti procent veškerých svých tržeb. „Nemáme jinou možnost, protože stále tenčí marže hrozí položit tradiční bankovní domy na lopatky,“ řekl agentuře Reuters letos na jaře.

Co však není dost dobré pro supermoderně smýšlejícího Grefa (porady vede zásadně v angličtině, ačkoli se sám začal učit až ve čtyřiceti), je pro jiné ambiciózní podnikatele pořád atraktivní. Jeden z nich se našel i v Srbsku, zemi Rusku tradičně nakloněné.

Daniel Deyl

„Po uvážlivé analýze několika možností jsme došli k tomu, že transakce s AIK Bankou, Gorenjskou Bankou a Agri Europe Cyprus je z našeho pohledu nejlepší,“ uvedlo prohlášení Sberbank Europe. Bělehradskou AIK Banku koupila v roce 2015 srbská holdingová společnost MK Group. O rok později koupila i slovinskou Gorenjsku Banku. Jinou součástí MK Group je Agri Europe Cyprus, což je bez ohledu na název firma také slovinská. Jejím prezidentem – a majitelem MK Group, pročež i největším akcionářem AIK Banky – je srbský multipodnikatel se zálibou v komplikovaných korporátních strukturách, dvaašedesátiletý Miodrag Kostić.

To je muž mimořádně barvité minulosti i přítomnosti, jak se koneckonců na nejbohatšího Srba patří. Poprvé se o něm svět doslechl v roce 1996, kdy se stal generálním ředitelem (rozuměj šéffinančníkem) Demokratické strany Srbska, jejímž hlavním programem bylo zbavit zemi prezidenta Slobodana Miloševiče. „Boj proti Miloševičovi mne stál mnoho – fyzicky, duševně i finančně,“ řekl Kostić novinářům později.

Když se to v roce 2000 povedlo, stal se z Kostiče největší cukrovarník v zemi. Krátce poté přišel první velký průšvih. Srbsko dostalo od Evropské unie dotace na podporu svého cukrovarnictví; měly podobu kombinace celních a daňových úlev při vývozu cukru ze Srbska do EU. Kostić nelenil, nakoupil v Maďarsku cukr za 211 dolarů za tunu a obratem jej prodal do Evropy po 630 dolarech; podle serveru balkaninsight.com na tom za jediný rok 2003 vydělal sedm milionů dolarů čistého. Smůla byla, že dohoda s Bruselem se vztahovala pouze na přebytek srbské produkce cukru, jež čítala zhruba padesát tisíc tun ročně, kdežto Kostić takto přeprodal na 200 tisíc tun.

Tady je dobré uvést, že Kostić byl velkým spojencem a přítelem premiéra Zorana Djindjiče, jenž proslul reformním politickým kurzem směřovaným k vymýcení korupce. Podle toho dopadl: ještě týž rok, kdy si na Kostiče došlápl Brusel za cukrový podvod, byl cukrovarník jedním ze šesti mužů, kteří nesli rakev s tělem zavražděného premiéra na hřbitov. Pojem čistý byznys má v různých částech světa různé významy.

Od těch dob si však Kostić dává pozor. Jeho MK Group byla první postjugoslávskou firmou, která dostala peníze na přímé investice do zemědělství – jako výraz uznání za dobré korporátní chování (corporate governance). „V roce 2004 tady nikdo o corporate governance neslyšel,“ řekl později Kostić. „Ale je to jazyk, na nějž investoři slyší, tak jsme se museli přizpůsobit.“