Anthony Bourdain

foto Profimedia.cz

Anthony Bourdain: Vegani mají strach

Filozofové a vojevůdci, státníci i umělci, lidé moudří i fotbalisté se na tomto místě objevují pravidelně. Ale kuchař zde má premiéru, a není to kuchař ledajaký. Rubrika Tardis si šla tentokrát promluvit o životě s mužem, který byl mnohem více než jen kuchařem.

Daniel Deyl

Daniel Deyl

redaktor

Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.

Nelíbí se mi, když mi někdo říká enfant terrible mezi šéfkuchaři. Nejsem zase tolik terrible, už dávno nejsem enfant a už je to dost dlouho, co jsem byl šéfkuchařem. Ale když si s někým dáváte jídlo, hodně se o něm dozvíte.

Lidé jsou celkem vzato na svoje jídlo pyšní. A když jste ochoten s nimi jíst a pít beze strachu a předsudků, tak se vám otevřou způsobem, který může být nedostupný někomu, kdo přijede jako návštěvník a má hlavu plnou své story, kterou potřebuje natočit nebo napsat.

V jídle je vepsáno všechno, co jsme. Je to jako prodloužená ruka vašeho vlastenectví, etnické příslušnosti, vašeho osobního příběhu, vašeho kraje, kmene, vaší babičky. Nejde od nich nijak oddělit. Jídlo drží společnost pohromadě způsobem, který je pokaždé jiný, a to mi vždycky připadalo fascinující.

Italové a Španělé, Číňané i Vietnamci, ti všichni vidí jídlo nejen jako něco, čím se nasytí, nýbrž jako součást něčeho většího, jako zásadní a radostnou součást každodenní existence. Ne jako zážitky, které lze sbírat a pak se jimi chlubit, nebo jako obřad typu tankování benzinu do auta. Jako něco, co přináší potěšení, jako sex nebo hudba nebo dobrý odpolední šlofík.

V každém skvělém jídle, které člověk v životě snědl, hrají velkou roli kontext a paměť. Každé dokonalé jídlo, nebo ta nejlepší z jídel, vzniká v kontextu, který často nemá s ním samotným skoro nic společného.

Chápejte, když jíte maso, tak to něco, co jíte, kvůli tomu muselo umřít. Máte závazek si toho považovat – nejen svíčkové, nýbrž i těch menších, tužších kousků. Ale pokud můžu soudit podle lidí, kteří se rozhodli stát vegany, tak to rozhodnutí motivuje především strach.

Nemám moc pochopení pro lidi, kteří strašně sledují, jestli jedí ty správné věci. Popuzuje mě, když vidím, že si někdo odpírá radost pozřít pořádný krvavý biftek nebo zrající francouzský sýr kvůli nějakým obstarožním nesmyslům o tom, co je vhodné nebo správné jíst.

Já nevím – řekl bych, že s vámi nemusím souhlasit ani vás mít rád, abych si vás mohl vážit. A taky vždycky nosím v hlavě tu možnost, že třeba pravdu nemám. Ale vážně, myslím, že se to s jídlem samotným přehání. Bylo by dobré ho vidět jako součást nějakého většího celku.

No, nevím úplně, jestli grilovačka zachrání světový mír, ale někde se začít musí. A když se k vám lidé chovají pěkně tam, kde byste to nečekali, když najdete něco společného s lidmi, o kterých jste si mysleli, že s nimi nemáte společného skoro nic – to nemůže být špatné. Kdyby všechny děti na světě měly ambici dosáhnout stavu, kdy budou s to nakrmit sebe a pár kamarádů, světu by to určitě prospělo.

Mám kamaráda v Japonsku, dělá tradiční sushi. Dvacet nebo třicet stejných kousků, dělá je celý život a každý den vstává s tím, že budou lepší než den předtím. Blíž k náboženství se jídlem asi nejde dostat. A viděl jsem jeho klienty, jak na to jeho zázračné sushi lijí proudem sójovku jako u McDonalda. Zůstával u toho vždycky dokonale stoický a nic neřekl, ale já viděl, jak uvnitř pokaždé trochu umřel.

Související články