Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.

Jak jste přišel na myšlenku, že čím strašlivější zbraň, tím lépe bude udržovat mír?

Ten den, kdy se dvě armády vzájemně zničí během jediné vteřiny, se všechny civilizované národy světa pravděpodobně otřesou hrůzou a svá vojska rozpustí.

To je taková, řekněme, vachrlatá naděje…

Ale naděje je také závoj, jímž příroda zakrývá nahotu pravdy. Třeba nemám pravdu – ale pokud budu mít tisíc nápadů a pravdu bude mít jeden jediný, budu spokojen.

A o to jde? Být spokojen?

Spokojenost je jediné skutečné bohatství.

Považujete se tedy – i ve světle své kariéry mnoha tváří – spíš za muže bojechtivého, nebo umírněného?

Jsem mizantrop zcela benevolentního ražení, řekl bych. Nemám víc než o kolečko navíc, ale zároveň jsem superidealista, který vstřebává filozofii snadněji než potravu.

Jste tedy nejvíce ze všeho filozof? Či se považujete za básníka?

Filozof… Třeba Kantův styl je tak těžký, že po jeho čistém rozumu čtenář touží po troše nerozumnosti. Ale také nemám nejmenší ambici nazývat své veršování poezií. Píšu verše jen občas a čistě proto, abych ulevil své depresi nebo se pocvičil v angličtině.

Co vás přivedlo k vynálezu dynamitu?

Před dynamitem dělal hrubou práci nitroglycerin. Já jsem se s ním poprvé setkal na začátku krymské války. Profesor Zinin ze Sankt-Petěrburgu ukazoval mně a mému otci, jak to funguje. Vzal trochu nitroglycerinu, položil jej na kovadlinu a udeřil kladivem, aby nám ukázal, že vybuchne jen ta část, která je v přímém kontaktu s kovadlinou, a dál se exploze nešíří. To byl začátek.

A jak vás poté napadlo vyhlásit své ceny, jež se ve světě dodnes těší jisté dávce úcty?

Měl jsem v úmyslu zanechat po smrti rozsáhlý fond, jehož úkolem by bylo šířit myšlenku míru. Ještě než takový fond vznikl, byl jsem k jeho budoucím výsledkům skeptický. Ale na druhé straně vím, že s možnou výjimkou zemědělství je humbuk nejvýnosnějším podnikatelským odvětvím naší doby. A dobré úmysly samy o sobě mír nezařídí.

Jaké jste měl podmínky pro udílení cen? Dodržují je správci fondu dodnes, nebo je to jako se vším?

Odpovím vám tak, že nejhorším hříchem ze všech je lež. A lhářem obvykle bývá ten, kdo se pravdou ohání nejvíce.

To v praxi znamená co?

Bylo mým výslovným přáním, aby při udílení cen výbory vůbec nepřihlížely k národnosti kandidátů, ale aby je udělily těm nejlepším, ať už jsou ze Skandinávie, nebo odkudkoli.

To zní jako kritika… Jak se stalo, že váš záměr úplně nevyšel?

Odpověď je jednoslovná: právníci. Podívejte, já chápu, že si i právník musí vydělávat na živobytí a jeho povolání spočívá v tom, aby vám vysvětlil, že rovná čára je ve skutečnosti klikatá…

Ale nejsou titíž právníci jistou zárukou spravedlnosti, vlády práva?

Spravedlnosti lze skutečně dosáhnout jedině v představách jednotlivce.

Co je to nejhorší, co se člověku může přihodit?

Život v osamění bez knih, inkoustu a papíru je pro veškeré praktické účely stejný jako život mrtvoly.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.