Mnohem dříve, než začaly fungovat akcie na doručitele a než Harryho Jelínka napadlo prodat Karlštejn, měl svět generála Gregora MacGregora. Coby britský voják sjezdil na konci napoleonských válek půlku světa a často býval v Americe. Navštívil i pobřežní oblasti dnešního Hondurasu a Belize. Tam dostal výborný nápad: vymyslel si, že od místního domorodého vůdce obdržel obrovský dar v podobě pozemků. Po návratu do Londýna oznámil, že tam vznikla nová země, Republika Poyais – s vlajkou, státním znakem, vlastní měnou a dalšími náležitostmi. Poté začal na londýnském trhu prodávat půdu investorům, budoucím osadníkům. Protože půda šla na dračku, přešel brzy na vládní poyaiské dluhopisy. To bylo v roce 1821, kdy zemřel Napoleon.

Když to prasklo, utekl MacGregor do Francie, kde zkusil totéž; po nevyhnutelném konci se ocitl ve Venezuele, kde pomáhal místním v boji za nezávislost. Za zásluhy mu vláda dala generálskou hodnost a doživotní rentu.

Dnes může být napálený kupec z Londýna v Hondurasu a zpátky během jediného dne, takže prodávat zemi, která vám nepatří, ztratilo na přitažlivosti i pro hodně podnikavé lidi MacGregorova typu. Bohatě to však vynahrazuje první liga světových financí. Několik následujících příběhů to ilustruje ažaž. Všechny mají společné to, že se jim dostalo pozornosti během pouhých čtyř týdnů na přelomu letošního března a dubna.

Počáteční bod

V prvním z nich hraje roli investiční banka Goldman Sachs a záliba burzovních investorů ve spekulacích nikoli na vývoj ceny jednotlivých akciových titulů, nýbrž na celé jejich skupiny, indexy. (V posledních letech, kdy centrální banky hnaly na trhy hotovost pod tlakem, ceny akcií pochopitelně stoupaly en bloc a spekulantům na pohyb celých indexů se dařilo náramně.)

Odborný název toho produktu je equity index swap, ale znamená to jednoduchou věc: podle toho, jestli si myslíte, že vámi sledovaný index bude třeba zítra nebo za týden či měsíc vyšší, nebo nižší než v dohodnutém počátečním bodu v čase, koupíte si u Goldmanů příslušný produkt. Je strukturovaný tak, že GS vám „půjčí“ milion dolarů, za který za vás koupí akcie fondu investujícího do řečeného indexu; po vypršení dohodnuté doby je zase prodá (a vy „vrátíte“ onen milion). Jestli index stoupl o padesát bazických bodů, dostanete padesát tisíc na ruku, pokud by o stejný počet bodů poklesl, zaplatíte oněch padesát tisíc vy Goldmanům – plus zaplatíte poplatek za půjčení onoho milionu. Ten se řídí úrokovými sazbami, ale jeho konečná výše je na GS (a je na vás, jestli ji přijmete).

Daniel Deyl

Klíčový výraz předcházejícího odstavce je „v počátečním bodu v čase“. Běžný formát obchodování s takovým produktem je T + 1. To znamená, že jako počáteční bod, od něhož se vaše transakce měří, se počítá uzavření obchodování s řečeným indexem v dni následujícím po dni podepsání kontraktu. GS však klientům nabízela i formát T + 0, což znamená, že se pohyb indexu měří od ukončení obchodování v den podpisu. (Abyste měli důvod do takové transakce jít, ubrala vám GS z úroků půjčovného, obvykle minimální částku – ale znáte to, každá koruna dobrá.)

Proč to všechno? Inu, protože GS vám k obchodování nabízela indexy na asijských trzích, jejichž obchodování v době podpisu bylo již uzavřeno (nebo do uzavření chybělo minimum času). Pokud index stoupl, nabídla vám GS spekulaci na pokles a naopak – aniž to klient tušil. Vzápětí poté, co jste obchod stvrdili, už Goldmani nový cenný papír s mírným ziskem prodali (protože měl statisticky více než poloviční šanci na výhru). Že pak je klient v nevýhodě, už jim bylo jedno, stejně jako výsledek sázky.

Regulátor amerického trhu CFTC (Commodity Futures Trading Commis­sion) na začátku dubna rozhodl, že banka Goldman Sachs jednala nesprávně, protože zneužila své lepší informovanosti.

Texaský dvojkrok

Začátkem tohoto roku vyhodil soud divizi dětských pudrů společnosti Johnson & Johnson z konkurzního řízení, protože nezbankrotovala dost. Došlo k tomu tak, že J&J prodávala dětský pudr s obsahem mastku; lidé začali J&J žalovat a tvrdili, že je mastek karcinogenní. J&J to popírala, ale některé z těchto případů prohrála a musela zaplatit obrovské částky. J&J se proto rozhodla založit zbrusu novou firmu jménem LTL Management; převedla na ni veškerá aktiva a (o hodně větší) závazky plynoucí z výroby řečeného sporného pudru. A protože LTL nemohla závazkům dostát, vyhlásila bankrot. Tomuhle fíglu se říká „texaský dvojkrok“ a představte si, je legální.

Soud to ovšem nepřijal – ale nikoli proto, že je to zjevná nemravnost, nýbrž proto, že se mateřská firma J&J zavázala poskytnout LTL „podporu“ do výše 61,5 miliardy dolarů (to není překlep). Technicky vzato J&J nic takového dělat nemusela; ale aby předešla mizernému PR, které by nevyhnutelně následovalo, rozhodla se žalobám kvůli mastku vyhovět až do takové výše. Soud však řekl, že firma, která má v záloze přes šedesát miliard dolarů, nemá proč žádat o ochranu před věřiteli, děkuji pěkně.

Co tedy počít? Jen pár hodin poté zkusila J&J týž gambit znovu – jen s tím rozdílem, že její podpora pro LTL čítá pouze 8,9 miliardy dolarů a bude aktivována pouze v případě, že LTL bude v bankrotu. To znamená, že před vyhlášením bankrotu má LTL jen omezené zdroje a je možné, aby byla v takové nouzi, aby se sama poslala do konkurzu. A jakmile zbankrotuje, může na zaplacení těchto pohledávek čerpat ze zmíněných 8,9 miliardy od J&J.

Případ na definitivní vyřešení dosud čeká. Pokud J&J uspěje, bude muset obětem karcinogenního pudru zaplatit jen necelou šestinu částky, kterou chtěla zaplatit původně.

Korporátní špion

Následující příběh popsal Robert Kerbeck v autobiografii nazvané Lest: Jak se prolhat do amerického snu, z níž „leckomu poklesla čelist“, jak pravila recenze listu Los Angeles Times. Není divu.

Kerbeck byl jako mladý muž adeptem herectví a nebyl úplně bez šancí. Po léta se potácel na hraně chudoby přerušované občasnou roličkou ve třetiřadém televizním seriálu. Až jednou se na něj usmálo štěstí.

„Zrovna jsem uvažoval, jak si vydělám na nájem, když jsem narazil na džob na částečný úvazek, kde bylo náplní práce krást tajemství elit z Wall Street. Později jsem vydělal miliony, jakmile jsem si uvědomil, jak jsme my lidé zoufale natěšení na kohokoli, kdo nám bude skutečně naslouchat,“ píše barvitý autor. Zakotvil v oboru, který vypadá, jako by Al Capone namísto do pašování kořalky dělal do HR.

Rád používal pseudonym Kevin (po­dle slavného hackera Kevina Mitnicka). Vytvořil si přenosnou identitu „Kevina z compliance“, tedy z oddělení, které dohlíží na to, aby firma řádně dodržovala všechny předpisy na daném působišti. Zejména v nadnárodních firmách je takové oddělení důležité, což z jeho pracovníků dělá pro všechny ostatní zaměstnance noční můru.

Daniel Deyl

Kerbeck byl placen za to, že byl schopen z níže postavených zaměstnanců jakékoli velké korporace (nejlepší byly sekretářky) vytáhnout veškerou organizační strukturu včetně jmen, e-mailových adres a telefonních čísel jednotlivých špičkových pracovníků. Ty nejprve předával svému „kontaktu“, jakési dámě, u níž znal pouze křestní jméno (patrně stejně smyšlené). Coby herec bez práce byl pro takovou roli ideální: dostatečně přesvědčivý, aby dokázal člověka na druhém konci telefonní linky umluvit ke zjevné nepravosti, a zároveň tak chudý, aby nekladl nepříjemné otázky.

Později se stal v oboru esem a oslovovali jej nejen headhunteři, nýbrž i firmy, které chtěly konkurenci přebrat nejlepší lidi. Prim mezi nimi hrály banky.

„Proč ta soukromá čísla mobilních telefonů? Můj klient se zaměří na nejlepší lidi té dotyčné banky a pokusí se je odlákat, čímž si zajistí i jejich tučná portfolia. Je konec roku 2006 a Wall Street exploduje – očekává se, že bonusy na konci roku budou o 10 až 25 procent vyšší než v loňském roce, takže nejlepší bankéři a obchodníci stojí až 40 milionů dolarů za kus,“ popisuje své tehdejší myšlení.

Daně a loajalita

Jste-li investičním poradcem s povinností jednat ve prospěch svých klientů, máte také povinnost minimalizovat jejich daně? Máte povinnost být loajální a pilný a dělat pro ně dobrou práci a snažíte se maximalizovat jejich výnos. Obecně řečeno, snížení daní zvyšuje výnosy spolehlivěji než značné investiční dovednosti. Jen obtížně můžete říci „koupím akcie, které půjdou nahoru, takže mí klienti budou mít vysoké výnosy“. Ale „prodám akcie, abych generoval ztráty, jež ochrání kapitálové zisky mých klien­tů“ – to už říci jde, a nejen říci.

Na druhou stranu, pokud se vám nepodaří minimalizovat daně vašich klien­tů, bylo by trochu divné, kdyby přišel vládní regulátor a potrestal vás, píše Matt Levine z Bloomberg View. Vládní orgány nemají nutně zájem na minimalizaci daní, řeklo by se.

Proto udivuje pokuta ve výši devíti milionů dolarů společnosti Betterment za „neplnění svěřenské povinnosti minimalizovat daně svých zákazníků“, jak praví nařízení Komise pro obchod s cennými papíry (SEC). Betterment má hledat všechny možnosti, jak legálně minimalizovat daně svých klientů.

Betterment například klientům tvrdil, že každý den skenuje jejich portfolia, aby zjistil příležitosti ke „snížení daňových ztrát“, ale ve skutečnosti je skenoval pouze každý druhý den. Nakonec firma tento problém vyřešila a vrátila se ke každodennímu skenování, ale mezitím „přibližně 25 tisíc klientů ztratilo přibližně 1,9 milionu dolarů na potenciálních daňových výhodách“, uvádí komise. Federální vláda tedy získala o 1,9 milionu dolarů více, než mohla, protože společnost Betterment nekontrolovala každý den portfolio každého klienta, aby mu minimalizovala daně.

K maximálnímu snížení daňových ztrát může samozřejmě transakce (typu obchodu s akciemi), na níž proděláte, za určitých okolností přispět. Z toho plyne, že konáte-li v nejlepším zájmu klienta, měli byste mu umožnit prodělat; jinak na tom vydělá stát, který vás za to sám potrestá. Slovo podfuk jako by úplně ztratilo na významu. 

V hlavní roli účetnictví (za 21. století)

Neexistují žádné malé podvody – pouze podvody, které ještě nedosáhly svého plného potenciálu, říká Jim Ratley, prezident a generální ředitel americké Asociace certifikovaných vyšetřovatelů podvodů (ACFE).

• Worldcom

Telekomunikační společnost nyní známá jako MCI nafoukla svá aktiva až o jedenáct miliard dolarů, což vedlo k propuštění třiceti tisíc lidí a ztrátám investorů ve výši 180 miliard dolarů. Generální ředitel Bernie Ebbers, jenž byl identifikován coby hlavní pachatel, dostal 25 let; předloni zemřel.

• Enron

Obchodník s energiemi z texaského Houstonu schovával mimo své účetnictví obrovské dluhy, akcionáři přišli o 74 miliard dolarů (a tisíce zaměstnanců přišly o spoření na důchod). Generální ředitel Jeff Skilling byl odsouzen k 24 letům vězení. Finanční ředitel Andrew Fastow: „Čím složitější jsou pravidla, tím více je příležitostí. Otázka, kterou jsem si měl položit, není, jaká jsou pravidla, ale jaký je jejich princip.“ Možná; takhle si odseděl osm let a zaplatil 24 milionů dolarů.

• Tyco

Švýcarský výrobce bezpečnostních systémů uměle nafoukl příjmy o půl miliardy dolarů. Generálnímu řediteli Dennisi Kozlowskému a finančnímu řediteli Marku Swartzovi přibylo na kontě nejprve 150 milionů dolarů, posléze osm až 25 let vězení.

• HealthSouth

Provozovatel nemocnic navýšil svůj zisk o 1,4 miliardy dolarů, aby splnil očekávání akcionářů. Generální ředitel Richard Scrushy žádal od roku 1996 do roku 2003 své zaměstnance, aby si vymýšleli čísla a transakce. Podezření vyvolal, když prodal akcie v hodnotě 75 milionů dolarů den předtím, než společnost vykázala obrovskou ztrátu. Byl nicméně zproštěn viny ve všech 36 případech účetních podvodů; až podplácení guvernéra Alabamy jej dostalo na sedm let do vězení.

• American Insurance Group (AIG)

Nadnárodní zdravotní pojišťovna se údajně dopustila účetního podvodu v celkové výši 3,9 miliardy dolarů spolu s manipulací s cenami akcií. Generální ředitel Hank Greenberg byl vyhozen, ale nečelil žádnému trestnímu stíhání.

• Lehman Brothers

Investiční banka vykázala více než padesát miliard dolarů půjček jako prodeje. Její pád v roce 2008 předznamenal globální finanční krizi.

• Bernie Madoff

Madoffova firma zabývající se investičními cennými papíry na Wall Street vylákala z investorů 64,8 miliardy dolarů; bylo to nejrozsáhlejší Ponziho schéma (česky známé jako letadlo) všech dob.

• Satyam

Globální IT firma se sídlem v Indii navýšila příjmy o 1,5 miliardy dolarů falšováním příjmů, marží a hotovostních zůstatků. Zakladatel a předseda Ramalinga Raju a jeho bratr se přiznali, ale vězení unikli, když je indický úřad pro vyšetřování neobvinil včas.

• Wirecard

Řada korupčních obchodních praktik a podvodného účetnictví vedla zpracovatele plateb a poskytovatele finančních služeb se sídlem v Mnichově až ke zkáze. V červnu 2020 společnost podala návrh na vlastní insolvenci, když zjistila, že nedokáže najít 1,9 miliardy eur – a když policie zatkla generálního ředitele Markuse Brauna.

• VW

Jednu ze dvou největších světových automobilek málem potopil emisní skandál známý jako Dieselgate. Volkswagen úmyslně naučil přeplňované vznětové motory s přímým vstřikováním při kontrole – a pouze při ní – splňovat náročné americké emisní normy. Celkem firma zaplatila třicet miliard dolarů a tehdejší šéf Martin Winterkorn je dodnes na útěku před americkou justicí.