Žijeme s covidem už skoro dva a půl roku. Pár měsíců to vypadalo, že dal pokoj, jenže nečekaná letní epidemie způsobená mimořádně nakažlivými subvariantami omikronu BA.4, BA.5 a BA.275 připomněla, že tu pořád ještě je. Vědci za tu dobu sepsali stohy covidových článků a studií (už v roce 2020 jich bylo přes sto tisíc) a o viru SARS-CoV-2 toho díky nim víme mnohem víc než na začátku. Z nově publikovaných studií jsme se dozvěděli třeba to, že covid mohou na člověka přenést kýchající kočky nebo že analýza městských splašků by již brzy mohla s předstihem varovat před šířením nových variant covidu.

Asi nejsilnější pocit z pročítání desítek vědeckých článků je ale ten, že otázek je stále mnohem víc než odpovědí. Pořád s jistotou nevíme, odkud se covid v létě 2019 vlastně vzal, naprosto netušíme, co nás čeká letos na podzim a jak se osvědčí nové, „omikronové“ vakcíny. Jen dohadovat se můžeme o tom, jak lidé v jednotlivých zemích zareagují na případné znovuzavedení epidemických opatření. Naši nejistotu možná nejlépe vystihuje zoufalé a zatím neúspěšné pátrání lékařů po tom, co způsobuje takzvaný long covid. A vůbec to není jen akademická otázka, protože měsíce se vlekoucí zdravotní potíže – od obyčejné únavy přes dýchací, zažívací a neurologické obtíže až po kompletní „mozkovou mlhu“ – sužují po celém světě mnoho milionů lidí.

Tři podezřelí na útěku

Hlavní podezřelí jsou tři. Podle první hypotézy mají long covid na svědomí krevní mikrosraženiny, podle druhé je na vině skryté přetrvávání viru SARS-CoV-2 v těle postižených a podle třetí za všechno může „poblázněný“ imunitní systém.

První teorii razí třeba italský dětský lékař Danilo Buonsenso, který vyvinul novou komplexní metodu skenování plic. U pěti svých pacientů díky ní zjistil, že části jejich plic prakticky nefungují, což podle něj způsobují drobné krevní sraženiny, popřípadě chronické poškození výstelky cév: „Nemohu samozřejmě říci, že je to pravda. Ale dává to smysl,“ řekl Buonsenso časopisu Science. Pacientům proto po dohodě s rodiči začal experimentálně podávat silné léky na ředění krve a stav většiny z nich – ale nikoli všech – se zlepšil.

Nadějně ovšem vypadá i hypotéza, že za obtížemi stojí virus chronicky přetrvávající v lidském těle. Půl roku stará americká studie (de facto rozšířená pitevní zpráva) ukázala, že virus SARS-CoV-2 zůstává po jistou dobu v těle – v plicích, střevech, mozku či ve svalech – nakažených, a to i těch, kteří měli lehký či bezpříznakový covid. Rakouský gastroenterolog Herbert Tilg zase při rutinní kolonoskopii zjistil přítomnost viru ve střevech všech 46 pacientů trpících long covidem.

Úplně jinak šel na věc australský imunolog Chansavath Phetsouphanh. Vybral si skupinu 31 pacientů s klasickými příznaky long covidu a s údivem zjistil, že jejich imunitní systém je permanentně v pohotovosti a buňky imunitního systému „se nevrátily do normálního stavu“ ani osm měsíců po odeznění akutního onemocnění. Pokusy s myšmi, jimž byl kvůli simulaci mírné nákazy covidem vpraven do nozder virus SARS-CoV-2, zase ukázaly, že u nich došlo k zánětu mozku a ztrátě myelinu, který izoluje nervové buňky a pomáhá jim přenášet vzruchy.

foto Profimedia.cz

Důkladné studie hledající příčiny long covidu se teprve chystají, už teď je ale jasné, že nepůjde o jednoduchou příčinu, ale o složitý komplex mnoha příčin. Stejně tak je jasné, že long covid je svým způsobem úplně jinou (a dosud hodně přehlíženou) nemocí než akutní covid. Má vlastní příčiny, zákonitosti i léčbu a jedině tento přístup dokáže ulevit mi­lionům lidí, které postihl a ještě postihne.

Vědě oddaná kočka

S vědou si většinou lidé spojují jen – v jednom okamžiku zároveň živou i mrtvou – Schrödingerovu kočku. Ovšem jistá desetiletá kočka z Jižní Koreje se o naše poznání covidu a jeho šíření zasloužila docela zásadním způsobem a stačilo jí k tomu pouze jedno správně načasované kýchnutí. Plyne to ze studie, kterou před pár týdny otiskl odborný časopis Emerging Infectious Diseases. Loni v srpnu onemocněli majitelé oné kočky covidem a ocitli se v karanténě. Lékaři se rozhodli otestovat i kočku a ta během vyšetření kýchla veterinářce rovnou do obličeje. O tři dny později dostala dotyčná covid, ačkoli všechny její kontakty byly negativní. Už to činilo onu kočku důvodně podezřelou, protože trasování se v Koreji na rozdíl od Evropy dělalo pořádně. Důkaz hraničící s jistotou ovšem poskytla až analýza virové RNA ze vzorků SARS-CoV-2, které lékaři odebrali kočce, jejím majitelům a nakažené veterinářce.

Do té doby zaznamenali epidemiologové pár nakažených koček, a dokonce přenos covidu z kočky na kočku, ovšem teprve řečené zvíře dokázalo, že kočka může covidem nakazit i člověka. Dodejme, že kočky v tom nejsou samy. Už dříve se mezi důvodně podezřelá zvířata zařadili křečci z Hongkongu, norci z kožešinových farem a kanadští jelenci běloocasí.

Z epidemiologického hlediska nehrají přenosy ze zvířat na člověka podstatnou roli, přesto nejde o záležitost, nad níž lze mávnout rukou. Když se loni v listopadu zjevila nová varianta covidu – omikron, byli vědci šokováni, kolik nových mutací přinesla (32 jich bylo přímo ve „spike proteinu“, kterým virus proniká do lidských buněk). Teorií této mutační bohatosti se objevilo hned několik a jedna z nich zněla, že virus mohl nasbírat mutace v těle nakaženého zvířete a pak se druhotně přenést na člověka. Volný pohyb viru mezi člověkem a různými zvířecími druhy zkrátka není úplně komfortní a bezpečnou záležitostí.

Krásné nové omikronové vakcíny

Vraťme se ale od koček k dosud nezodpovězeným otázkám, kterých je – jak už víme – mnohem víc než těch zodpovězených. Velkou neznámou jsou inovované, omikronu přizpůsobené vakcíny (ve skutečnosti jen „boostery“ zamýšlené jako posilovací dávky), s jejichž přípravou aktuálně finišují farmaceutické firmy Moderna a Pfizer/BioNTech. Otázkou je už to, kdy je jednotlivé státy schválí k nasazení. Zatímco původní vakcíny prošly klasickými klinickými testy na desítkách tisíc lidí, jejich inovované dcery mají za sebou jen řádově skromnější preklinické zkoušky. Nové vakcíny mají prakticky stejné složení jako ty původní a obě zmíněné farmafirmy tvrdí, že je jsou schopny dodat na trh už na podzim. Ovšem samozřejmě jen tehdy, když jim americký regulátor FDA (Úřad pro kontrolu potravin a léčiv) vyjde vstříc. „Říjnový termín bychom stihli, pokud by FDA akceptoval preklinická, a nikoli klinická data,“ připustila pro časopis Scientific American mluvčí společnosti Moderna Elise Meyerová.

foto Shutterstock.com

S tím úzce souvisí otázka, nakolik budou inovované vakcíny účinné. Ty dnešní nákaze omikronem a jeho subvariantami BA.4 a BA.5 prakticky nebrání, ovšem stále velmi úspěšně chrání před vážnými příznaky, hospitalizací či smrtí. Jak jsou na tom připravované boostery, víme jen z tiskových zpráv obou společností a jejich obsah lze podle skeptického hodnocení Scientific American shrnout do konstatování, že nové vakcíny produkují v lidském těle „dvakrát vyšší hladiny neutralizačních protilátek“ účinných vůči omikronu než ty staré. Zní to sice hezky, ale ve skutečnosti jde o neúplnou a v jistém ohledu zavádějící zprávu, protože není jasné, jak vysoká hladina neutralizačních protilátek dokáže před nákazou ochránit.

Za takové situace je samozřejmě namístě položit otázku, jestli má zavádění nové vakcíny smysl a jestli mezitím nestihne svět zamořit nějaká zbrusu nová varianta viru.

Lék vskutku zázračný

Podobná nejistota obestírá i další chloubu společnosti Pfizer – antivirotikum Pax­lovid, které se mimořádně dobře osvědčilo v případě závažných onemocnění covidem. Hned dvě nezávisle na sobě prováděné studie dospěly k závěru, že si virus SARS-CoV-2 dokáže v laboratorních podmínkách poměrně snadno vyvinout silnou rezistenci na jeho účinnou látku nirmatrelvir. Oba týmy postupovaly naprosto stejným způsobem, když kultivovaly koronavirus spolu s nízkou hladinou nirmatrelviru (standardní postup, při němž se ověřuje, jak se bude virus chovat v těle člověka s oslabenou imunitou či někoho, kdo lék neužívá předepsaným způsobem), a dospěly k velmi podobným závěrům: preparát zabil většinu virů, ale nikoli všechny. Přeživší virus SARS-CoV-2 v sobě navíc začal hromadit mutace, které účinnost léku mnohonásobně snižují.

Pfizer se k tomu pro časopis Science vyjádřil tak, že „hacknutí“ léku v reál­ném světě nehrozí, protože pacienti užívají Paxlovid jen krátce, a navíc pro jistotu v mnohem větších dávkách, než je nutné. Otázkou ovšem je, nakolik lze toto ujištění brát vážně. Své pochybnosti pro Scien­ce poměrně jasně shrnula viroložka a hlavní autorka jedné z výše zmíněných studií Judith Margarete Gott­weinová, když poznamenala: „Pokud se to může stát, stane se to.“

Očkování, nebo život

Covidem se ale samozřejmě nezabývali jen virologové, epidemiologové a lékaři, ale také sociologové, ekonomové či matematici. A to například tím, jak se jednotlivým státům osvědčil tlak na neočkované lidi, aby si nechali píchnout vakcínu. Dodejme, že většinou spočíval v omezení různých společenských aktivit pro neočkované, ale třeba Itálie nebo Řecko zavedly pokuty pro starší ročníky „odmítačů“, Singapur dopředu odmítl neočkovaným hradit léčbu a Rakousko rovnou zavedlo povinnou vakcinaci.

Výsledek nijak nepřekvapuje: poměrně nevybíravý nátlak opravdu přiměl část lidí k tomu, aby se naočkovali. Charakteristické je v tomto ohledu srovnání Polska s Litvou, jejichž míra proočkovanosti byla až do loňského léta prakticky stejná, pak ale Litva na rozdíl od Polska začala lidi k očkování nutit, což nakonec vedlo zhruba k dvanáctiprocentnímu rozdílu v úspěšnosti vakcinace. Máme ovšem i mnohem přesnější a komplexnější odhady. Tým francouzského matematika Miquela Oliu-Bartona dospěl například k tomu, že tlak na neočkované zachránil tisíce lidských životů: ve Francii šlo podle matematických modelů zhruba o čtyři tisíce lidí, v Německu a v Itálii o více než tisícovku. Pozitivní vliv měl i na ekonomiku všech tří zemí, když prý zvedl jejich hrubý domácí produkt o 0,3 až 0,6 procenta.

To je samozřejmě velmi hezký výsledek. Otázkou však zůstává, jestli tím nedošlo k narušení důvěry veřejnosti ve stát a jeho zdravotnický systém a s jakou ochotou budou lidé napříště akceptovat jakákoli další covidová opatření. Varující je v tomto ohledu výzkum, podle kterého naprostá většina Francouzů, kteří se nechali očkovat v době, kdy vakcinace začala být tvrdě vynucována, cítila hněv a lítost, což nejsou zrovna pozitivní emoce. Odpor k očkování navíc přímo souvisí s nedůvěrou společnosti ve státní instituce a neschopností vlády požadovaná opatření srozumitelně vysvětlit, což může být konkrétně v Česku, které v potírání covidu tak velkoryse selhalo, docela problém.

Dobrá zpráva z kanálů

Skvělého úspěchu se nepochybně podařilo docílit týmu amerických mikrobiologů, který před měsícem v časopise Nature informoval o tom, že splašky a městské čističky odpadních vod fungují coby skvělý indikátor šíření nových variant a subvariant covidu. Až dosud se přitom v odpadních vodách měřila jen celková virová „nálož“ a na nějaké nuance se nehrálo. Autoři dotyčné studie „vyšívali“ na nové metodě déle než rok, sekvenování virové RNA výrazně zpřesnili pomocí nanočástic a přišli na to, že z odpadních vod kalifornského San Diega šlo zjistit příchod variant viru SARS-CoV-2 alfa a delta zhruba dva týdny předtím, než ho vůbec zaznamenaly městské odběrové laboratoře. A totéž – byť tedy jen s desetidenním předstihem – se opakovalo v případě omikronu.

Metoda měla až donedávna jednu zásadní vadu na kráse – zpracování výsledků po odběru vzorků trvalo zhruba dva týdny. Podle vyjádření jednoho ze spoluautorů studie, mikrobiologa Roba Knighta, pro Scientific American se však aktuálně podařilo tuto dobu zkrátit z týdnů na dny, což prý zcela „mění pravidla hry“. Nechme se překvapit, kdy začne tento „kanální“ systém včasné výstrahy fungovat i u nás v Česku.