Silní, s impozantní stříbřitou hřívou, sexuálně hyperaktivní, a ještě ke všemu vítající na skalách hlasitým štěkotem první paprsky vycházejícího slunce. Tyto atributy učinily ze samců paviánů pláštíkových oblíbená posvátná zvířata starých Egypťanů. S řádně zdůrazněnou erekcí symbolizovali vše, co se tak dalo od kvalitního posmrtného života očekávat. Uctívali je zřejmě již od predynastických dob, tedy před nějakými pěti tisíci lety.

Problém je jediný – paviáni pláštíkoví, se všemi svými ceněnými vlastnostmi, se ve starém Egyptě nevyskytovali, neexistují ani žádné paleontologické nálezy z dob holocénu (mladších čtvrtohor). Egypťané paradoxně uctívali opice, které museli jako jediná zvířata ze svého panteonu dovážet. Byli tak zřejmě jednou z prvních položek staroegyptského importu z tajemné země Punt, ležící kdesi u jižních břehů Rudého moře.

Po stopách země Punt 

Jak vyplývá z výzkumné zprávy publikované na serveru eLifesciences, je porovnání mumifi kovaných paviánů (z dob Nové říše a mladších z období Ptolemaiovců) s paviány s doloženým původem z míst jejich současného výskytu neotřelou, ale účinnou cestou, jak odhalit prvopočátky toho, z čeho se posléze vyvinul dálkový námořní obchod. Země Punt byla totiž první zastávkou na posléze velmi využívané trase námořního obchodu, jež propojovala egyptské pobřeží Rudého moře s Arábií, Indií, ale i vzdálenou Čínou.

Nejbližším dnešním místem výskytu paviánů pláštíkových je buď Eritrea, nebo na východním pobřeží Rudého moře Saúdská Arábie v horách nedaleko Mediny. Další druh, paviáni anubi, starými Egypťany mnohem méně cenění (soudě podle toho, jak s nimi bylo při jejich balzamování zacházeno), žije dodnes v súdánských savanách pár set kilometrů jižně od Chartúmu a do Egypta se zřejmě dostával vnitrozemskou cestou po Nilu.

Na čem je výzkum založen? Izotopy stroncia se dostávají do potravního řetězce a jejich „podpis“ pak zůstává v zubní sklovině mladých dospělých jedinců po celý život. Naopak v srsti se postupně „podpis“ izotopů stroncia mění, tak jak se v případě změny místa pobytu mění složení vody a potravy. V případě srsti v řádu týdnů, v případě kostí v řádu let.

Tyto rozdíly mezi izotopy obsaženými ve sklovině, kosterním materiálu a srsti mumifi kovaných paviánů pláštíkových umožnily porovnáním identifikovat jedince, kteří vyrostli na území dnešní Etiopie, Eritrey a Somálska, což geograficky zpřesňuje polohu země Punt. Někteří žili delší dobu v zajetí v Egyptě. Jiné mumie patřily paviánům pláštíkovým, kde nebyl mezi izotopovým podpisem skloviny a srsti rozdíl – zvířata tedy žila v Egyptě jen krátce a stihla pojít, než se podpis změnil. A nakonec, mumie několika paviánů anubi prozradily jejich „egyptský původ“. Vzhledem k tomu, že neexistují žádné nálezy potvrzující jejich výskyt ve volné přírodě, šlo o zvířata chovaná v lidské péči, zřejmě na „chrámové farmě“ v Memfi su, někdejším hlavním městě v Dolním Egyptě.

Poklad na dně Dobrého Ježíše

Jiným příkladem úspěchů vědy při pátrání po původu zvířat jsou sloní kly ze dna oceánu. V roce 1533 ztroskotala portugalská obchodní loď Bom Jesus na pobřeží v jižní Namibii. V útrobách měla desítky tun nákladu, převážně měděných ingotů se značkou Antona Fuggera, jemuž tehdy měl patřit největší těžařský podnik na měď se sídlem v Neusohlu (dnešní Banské Bystrici na Slovensku). Kromě kovových ingotů obsahoval náklad přes sto sloních klů. Vrak se podařilo najít v roce 2008 u uzavřeného korporátního města Oranjemund, patřícího jiné těžařské společnosti, diamantovému koncernu De Beers.

Takže měď, která měla být směněna za koření někde v jižní Indii, nejspíš pocházela ze Slovenska, ale jak referuje server Science Daily, podařilo se teď i zjistit, odkud pocházely ty sloní kly. Díky tomu, že byly uskladněny v podpalubí pod nákladem těžkých ingotů, ponořily se na mořské dno a k zachování sloní DNA pomohlo i to, že pobřeží je omýváno velmi chladnými vodami oceánského Benguelského proudu.

Dnes dovedeme z genetického materiálu velmi přesně určit, odkud savanoví a pralesní afričtí sloni pocházejí, neboť mitochondriální DNA děděná po mateřské linii je geograficky přesně identifikovatelná do oblastí obývaných stády sloních samic a jejich potomků po mnoho generací. Tato databáze je používána v „trasování“ pašeráckých gangů se slonovinou, ale zachovalý genetický materiál umožnil určit, odkud pocházely kly, jež ležely skoro 500 let v troskách Dobrého Ježíše. Všech 44 analyzovaných klů bylo z různých míst v západní Africe, reprezentovaly 17 matrilineálních rodokmenů, kromě čtyř jsou dnes už všechny vyhynulé.