Nejdřív se osm let vybírala firma, která elektronické náramky pro domácí vězně dodá. Následující tři roky náramky jakžtakž sloužily a nakonec je stát před týdnem přestal používat. Vlastně se není co divit. Zavádění elektronického systému na hlídání vězňů je nepřekonatelnou ukázkou toho, jak by věci neměly v žádném případě fungovat, ale přesto tak v Česku občas fungují.

Probační a mediační služba (PMS) zdůvodnila svůj krok tím, že dodavatel technologie, izraelská společnost SuperCom, neplní řádně a včas smlouvu. Izraelci kontrovali tvrzením, že smlouvu porušovala česká strana a kvůli tomu ji vypověděli oni, a PMS následně ústy mluvčího Martina Bačkovského oznámila, že bude své nároky „uplatňovat v plném rozsahu u příslušného soudu“. Jak to opravdu bylo, zjistíme nejspíš až za pár let, ale vlastně to není důležité – domácí vězení bylo v Česku mrtvé dávno před zářím 2018, kdy si první odsouzení navlékli elektronické náramky na nohy.

Jak promrhat důvěru

Institut domácího vězení existuje v Česku od roku 2010 a výhody této vymoženosti vypadaly – a stále vypadají – na papíře skvěle: domácí vězení uleví chronicky přetíženým českým věznicím, oproti klasickým „kamenným“ kriminálům je několikrát levnější, odsouzení si navíc uchovají sociální vazby i pracovní návyky, a protože budou dál pracovat, mohou splácet různé pokuty, výživné na děti, škody…

Když soudci poslali v roce 2012 do domácího vězení rekordních 514 lidí, vypadalo to, že se nový trest ujme. Jenže léta běžela, ministerstvo se znovu a znovu ztrapňovalo marnými pokusy o spuštění elektronického monitorovacího systému a dodržování domácího vězení stále zajišťovaly jen namátkové kontroly zaměstnanců PMS. V médiích se navíc začaly objevovat divoké historky o domácích vězních – jako třeba ta z roku 2016 o pražském recidivistovi, jenž dle serveru iDnes.cz naprosto ignoroval zákaz nočního opouštění bytu, místo toho kradl auta, přičemž byl tak drzý, že si dvě „vypůjčil“ přímo z parkoviště dozorců ruzyňské věznice.

Důvěra soudců logicky rychle mizela. „Pokud soudci nevěří, že bude dostatečně prováděn dohled, trest domácího vězení ukládat nebudou. Elektronický monitoring nabízí kontrolu 24 hodin denně sedm dní v týdnu, což Probační a mediační služba nemůže – hlavně v krajích, kde má málo zaměstnanců – zajistit,“ říká Jakub Drápal z pražské právnické fakulty, který se vězeňstvím dlouhodobě zabývá. Rekord z roku 2012 se už nikdy nepodařilo zopakovat a počet nově ukládaných domácích vězení od té doby osciluje kolem dvou stovek ročně.

Zkusme se teď ale podívat, proč ministerstvo nebylo schopné dodavatele náramků tak dlouho vybrat. Je to příběh, ve kterém se dá najít – stejně jako v Shakespearových dramatech – úplně všechno: úklady a intriky, takřka nadpozemská neschopnost a hloupost i docela obyčejná smůla.

Duch exministra Němce

Úplně první výběrové řízení na elektronický monitorovací systém vyhlásilo ministerstvo spravedlnosti vedené Danielou Kovářovou v březnu 2010. Z dnešního pohledu bylo obludně předimenzované – šlo v něm o dvě miliardy korun, za které měl vítěz tendru následujících deset let spravovat systém na hlídání čtyř tisícovek domácích vězňů. Byla to velká sláva, jen škoda, že si těsně předtím pohrála se zadáním tendru advokátní kancelář exministra spravedlnosti a (někdo by řekl) zlého muže české justice Pavla Němce. Výsledkem bylo, že výběrové řízení bylo nápadně výhodné pro jeho budoucího vítěze a zároveň velmi nevýhodné pro ministerstvo: oproti původnímu zadání se například snížila výše hned 35 smluvních pokut (většinou na polovinu) a srdce systému – centrální datové úložiště – neměl navíc k čiré hrůze soudců spravovat stát, ale vítězná soukromá firma.

Václav Drchal

Byl to skandál, a když v červenci 2010 vystřídala Fischerovu úřednickou vládu ta Nečasova a Kovářovou na ministerstvu spravedlnosti Jiří Pospíšil, měl to tendr spočtené. Špatně to dopadlo i s druhým – tentokrát podstatně skromnějším (275 milionů korun, 500 náramků, na pět let) – výběrovým řízením. To na jaře 2013 zrušil tehdejší ministr Pavel Blažek kvůli Klausově prezidentské amnestii, která „vypustila“ nejen věznice, ale osvobodila také řadu domácích vězňů. Zábavné bylo i třetí kolo náramkové ságy. Ministryně spravedlnosti Helena Válková (ANO) se o náramky pohádala se svým náměstkem Pavlem Šternem, ten se kvůli údajným „nestandardním pokynům ministryně“ obrátil na protikorupční policii a Válková nakonec tendr v červnu 2014 zrušila.

Jen pro sebevrahy

Další ministr – Robert Pelikán (ANO) – na to šel počtvrté jinak a šéf jedné nejmenované středně velké bezpečnostní firmy autorovi tohoto článku svého času řekl, že to byla vůbec „první čistá zakázka“ na náramky. Naneštěstí byla také kvůli přehnaným technologickým nárokům naprosto nerealistická, a tak se do ní Pelikánovi nepřihlásil v prosinci 2015 ani jeden zájemce. Jeden z favoritů tendru – společnost O2 – to vysvětlil kulantní korporátní frází, že zadávací podmínky „neumožnily připravit obchodně smysluplnou a zároveň konkurenceschopnou nabídku“, kdežto již citovaný nejmenovaný majitel bezpečnostní firmy byl zemitější: „Spočítali jsme si to a vyšlo nám, že by do toho šel jen sebevrah.“

Václav Drchal

Zadařilo se až na šestý pokus, nejdřív ale musel zkrachovat ten pátý. Další tendr, tentokrát formou soutěžního dialogu, vypsal Pelikán v únoru 2016. Přímé rozhovory se zájemci se táhly, a tak měl ministr čas, aby si na podzim toho roku náramek sám vyzkoušel a fotky pověsil na twitter (bylo to skoro stejně dobré, jako když si jeho vládní kolegyně Karla Švehlová lehala kvůli prosazení zákona o pohřebnictví do rakve). Vítěze – nám už známou izraelskou firmu SuperCom – vybralo ministerstvo v únoru 2017. Tendr ovšem kvůli různým pochybením zrušil antimonopolní úřad, a tak si ho muselo ministerstvo v červenci toho roku zopáknout. Vítěz byl naprosto stejný jako minule, a to výhradně díky nejnižší nabídkové ceně. Konkrétně šlo o 93 milionů korun na šest let, přičemž první dodávka měla obsahovat 280 náramků.

Začarovaný kruh

Agonie skončila až v září 2018, kdy si první domácí vězni nasadili své náramky. Pokud by vše bezchybně fungovalo, mohla se snad ještě důvěra obnovit, to se ale bohužel nestalo. Náramky trpěly různými technickými neduhy – některým se třeba příliš rychle vybíjely baterie a v lednu 2020 přinesl Radiožurnál zprávu o tom, že firma SuperCom záměrně zdržela dodávku dalších 120 zařízení s vysvětlením, že se rozjezd systému prodražil, a požaduje proto dodatek ke smlouvě. „Soudci to samozřejmě vnímali. Proč by měli ukládat trest domácího vězení, když ani není jasné, jestli je náramků dost?“ říká šéf Soudcovské unie ČR Libor Vávra. Léta pracně budovanou nedůvěru se zkrátka prolomit nepodařilo a loni soudci uložili pouhých 173 domácích vězení, tedy třikrát méně než v rekordním roce 2012.

Právě před týdnem přestala Probační a mediační služba elektronický monitorovací systém využívat, ministerstvo spravedlnosti ho ovšem úplně neodepsalo a tvrdí, že nové řešení je již „delší dobu ve vysokém stadiu příprav“. Ať už to znamená cokoli, vysvobodit institut domácího vězení ze začarovaného kruhu nedůvěry bude hodně těžké. Jak už víme, soudci mu dlouhodobě nevěří a ukládají málo těchto trestů. Málo domácích vězňů ale zároveň znamená, že firma, která systém provozuje, nemá na čem vydělat, kontrakt pro ni není lukrativní a logicky o něj – jak jsme to viděli u SuperComu – ztrácí zájem. Uvidíme, jak si s tím (staro)nový ministr spravedlnosti Pavel Blažek dokáže poradit.