Zpět do budoucnosti

Kdybyste měli Marťanovi ve dvou větách vysvětlit, proč se v roce 2008 zhroutil světový finanční trh, až málem natáhl brka docela, co byste řekli? Nejspíš něco v tom smyslu, že se mazaní finančníci nechali unést představou, že ceny domů mohou stoupat donekonečna. Ono unesení jim usnadnila představa, že kdyby to nějak nevyšlo, zaplatí škodu někdo jiný než oni. První předpoklad nevyšel, druhý ano.

Pamatujme si to a pojďme dál. Onen zvídavý Marťan se vyptává, co je největší problém finančních trhů dnes, o třináct let později. Odpovědí může zaznít několik, ale mezi vyjmenovanými seriózními potížemi by nemělo chybět odtržení ceny většiny typů aktiv od jejich fundamentálních charakteristik. V překladu do češtiny: o ceně (například akcií firem nebo peněz samotných) nerozhodují tradiční kritéria, například jestli firma dokáže vydělávat nějaké peníze nebo jestli měna má dostatečné krytí, ať už zlatem, či důvěrou v ekonomiku, již financuje. Rozhoduje pouze to, jestli firma nebo měna jsou zrovna v módě u lidí, kteří mají zbytečně mnoho peněz na účtu, v ruce chytrý telefon a mezi ušima především chuť hrát si.

Selektivní slepota

V obou případech byla v hlavní roli zpupně lehkomyslná vidina snadno vydělaných milionů; jednou na Wall Street, podruhé v Silicon Valley. Rozumní lidé se nejspíš shodnou na tom, že finančnické centrum v New Yorku a technologická laboratoř v Kalifornii jsou nezbytnými a výkonnými součástmi americké (i světové) ekonomiky. Titíž lidé ovšem mají často potíž shodnout se na tom, že provoz těchto podnikatelských center obnáší i jistá rizika a že ona rizika se násobí, když se obě skupiny vlivných byznysmenů soustředí na společné téma. (Pro větší názornost, srp a kladivo jsou samostatně také užitečné.)