Třetím člověkem, kterého po skončení druhé světové války nechaly popravit vládou zřízené retribuční soudy, se stal 20. června 1945 ředitel průmyslovky Jan Bujniak. Stejně jako v předchozích dvou případech vynesl verdikt obzvláště netrpělivý a „krvežíznivý“ Mimořádný lidový soud v Brně a také tentokrát se poprava „vzhledem k postavení obžalovaného a počtu zločinů“ konala veřejně.

V Bujniakově případě se ale cosi zlomilo a proti tomuto pouličnímu provozování spravedlnosti – respektive proti „cirkusu“, který je provázel – se zdvihl odpor. „Lidový soud přiznává veřejnosti právo přístupu к výkonu poprav odsouzených. Toto přiznání veřejnosti jest rozuměno jako výstražný moment a jako akt veřejné spravedlnosti. Bohužel, naše veřejnost zřejmě nechápe tuto skutečnost a domnívá se, že jak veřejné soudy, tak veřejné popravy jsou záležitostí sensace nebo představeními pro vzrušování nervů,“ napsal o popravě, která se konala na dvoře tělocvičny Pod Hradem, lidovecký deník Národní obroda a dodával: „Jinak by nebylo možné, aby lidé ve stáří od 10 do 70 let se přímo bili o možnost dostati se na popravní prostranství, aby zde téměř znemožňovali povykováním a neukázněným chováním tak vážný akt spravedlnosti, jako je výkon rozsudku smrti.“

Popravdě se tomuto odsudku není co divit. Karel Krejčí, který za války chodil na „Bujniakovu“ První průmyslovou školu v Brně, popravu sledoval se spolužáky a z dopisu, který v minulosti poslal autorovi tohoto článku, plyne, že to bylo škaredé divadlo: „Na pódiu byla připravena šibenice, ve skupině postávali členové soudu a lékař. Odsouzenec byl dohola ostříhán, takže jsme ho nepoznávali.“ Dav sledující popravu se podle něj „choval odporně“ a vzduchem létaly výkřiky typu: „Zhoupni ho ještě jednou!“

Dodejme, že znechucení popravou zdaleka nebylo všeobecné. Například komunistická Rovnost (druhý sloupec uprostřed) nebo národněsocialistické Slovo národa útlocitností rozhodně netrpěly.

Výuka hajlování s patřičným drilem a respektem

Bujniakova kariéra na brněnské průmyslovce byla raketová. Na začátku války byl majitelem prodělečné soukromé školy a na průmyslovku nastoupil v listopadu 1941 coby pomocný učitel. Na novém působišti se uvedl nezapomenutelným způsobem, když tehdejšího ředitele ústavu Duniewicze pozdravil zdviženou pravicí. Když se poté konala porada, vytasil se Bujniak s nechutně aktivistickým návrhem, aby průmyslovka vyslala delegaci k zastupujícímu říšskému protektorovi Reinhardu Heydrichovi, navrhla protektorátní vládě zavedení povinného užívání árijského pozdravu pro všechno obyvatelstvo „vyjma Židy“, zřídila předmět „Říšská výchova“ a učila žáky hajlovat „s patřičným drilem a respektem“.

Celé se to dělo v době první heydrichiády a Bujniak si navíc – jak stojí v udání, které po válce sepsali učitelé průmyslovky – počínal opravdu vyděračským způsobem: „V konferenci při svém návrhu seděl v prvé řadě, žádal hlasování podle jmen a písemně, přičemž obrácen ke sboru a křiče svůj návrh, všechny členy sboru svým zrakem probodával. Uváží-li se, že toto vše se dělo v době stanného práva a poprav v Kaunicových kolejích, vyplývá z toho stísněná situace ve sboru.“ 

Tehdy byl ovšem Bujniak pouhým pomocným učitelem, a tak se vedení školy dokázalo skoro ze všeho vykroutit – stačilo zaslat Heydrichovi „holdovací“ telegram.

Konec švejkoviny

V březnu 1942 se Bujniak dočkal. Během hodiny německé konverzace pronesl žák Miloš Král vtípek o Hitlerovi a tramvaji – „Ich fahre lieber mit dem Zweier, ich scheisse auf den Führer“, což znamená zhruba tolik, že rád jezdí dvojkou a na vůdce sere. Byla to sice nevinná rýmovačka, ale kdosi to donesl gestapu a Král kvůli tomu strávil třičtvrtě roku ve vazbě. Němčinář Oldřich Weisser a ředitel školy Duniewicz pobyli za mřížemi zhruba tři neděle, poté je čekala suspendace.

Vzápětí byl aktivista Bujniak jmenován správcem ústavu (v červenci 1944 se stal řádným ředitelem) a začal se činit. „Zahájil novou éru výzdobou ředitelny říšskými symboly, bustami, obrazy Hitlera,“ stojí ve výše zmíněném udání. Zároveň učitelskému sboru oznámil, že ho „pročistí, poněvadž se 20 let provozovala na ústavě švejkovina a že tam byl svinčik“, a dodal, že je „fanatickým národním socialistou“. V čemž zjevně nelhal, protože brzy poté „nařídil zdravení vztyčenou pravicí pro celý sbor i žactvo i na ulicích“.

Porady učitelského sboru zahajoval povelem „Pozor! Vůdci zdar!“ a obrazy českých velikánů nechal nahradit slavnými Němci. Místo jména Jan začal používat německé „Hans“, nosil odznáček s haknkrajcem a své žáky učil „nejen hymnám, nýbrž i písni Wir fahren gegen Engeland (německá námořnická protianglická halekačka z roku 1914 - pozn. red.) “.

Co Bujniaka k takovému bezbřehému aktivismu ponoukalo, je otázka. Během jednoho z výslechů však líčil, že škola, kterou na začátku války vlastnil, nevydělávala, musela ho živit manželka a dávala mu to najevo: „Chtěl jsem ženě ukázati, že něco dokáži, abych v jejích očích stoupl, leč upadl jsem do nového neštěstí.“

Propagoval jsem nacismus

Na konci války odjel Bujniak s Němci z Brna, ale kdesi na Kladensku si to rozmyslel, vrátil se zpět na Moravu a 22. května byl zatčen v Blansku. V článku „Katan českého studentstva dopaden“ o tom (se špatným datem zatčení) informovalo národněsocialistické Slovo národa a Bujniaka při té příležitosti charakterizovalo slovy „nejodpornější zjev zrádců národa“ a „tupý a duševně méněcenný člověk“. Okamžitě se rozjelo vyšetřování, které se týkalo nejen nacistické propagandy, ale také dvou konkrétních případů. Někdejší ředitel školy Duniewicz tvrdil, že ho Bujniak udal, a navíc tu byla smrt dvou žáků – Radouše Brady a Josefa Grošofa, které škola poslala s celými jejich třídami pracovat do Berlína pro Technische Nothilfe (Technické nouzové sbory) a oba tam zahynuli při spojeneckém bombardování.

Soud Bujniakův případ otevřel 19. června a je třeba přiznat, že oproti předchozím dvěma brněnským hrdelním procesům pracoval daleko profesionálněji. Spis je mnohem obsáhlejší, policie vyslechla řadu svědků a dokonce obstarala „papírové“ důkazy – většinou Bujniakem vydávané školní oběžníky. O tom, jaký bude rozsudek, se rozhodlo vlastně hned na začátku, když Bujniak na dotaz předsedy soudního senátu odpověděl, že se „cítí vinen jen částečně, a to nacistickou propagandou. V případě ředitele Duniewicze a Technische Nothilfe jsem nevinen“.

Bujniak se hájil, že poslání žáků do Berlína si vyžádal K. H. Frank a na Dunewiczovo chování si prý stěžoval jen řediteli německého gymnázia, a to navíc celých pět měsíců před jeho zatčením. Ani o jedno z těchto dvou obvinění ale ve skutečnosti nešlo. Za udání, které mělo za následek pár týdnů ve vězení, mohl podle poválečných zákonů dostat maximálně 10 let vězení a za nařízení nucených prací nejvýše 20 let, ovšem za nacistickou propagandu, která měla za cíl rozvrátit „mravní, národní nebo státní vědomí československého lidu, zejména československé mládeže“, hrozila smrt.

A tady měl aktivistický ředitel průmyslovky, na kterou chodilo zhruba 3000 žáků, jen malou šanci vyváznout. O to víc, že se obviněním z propagování nacismu prakticky nebránil. Na otázku, proč školu vyzdobil s „nacistickou pompou“, odvětil, že to „dělal dobrovolně“, a vysvětlil, že jen napodoboval to, co „viděl v žurnálech na obrázcích“. Připustil, že nosil odznáček s hákovým křížem, i když prý jen proto, aby pronikl do prostředí německých úřadů a využil toho ve prospěch školy, a na dotaz, jestli někdy nezvednutí pravice trestal karcerem (necháním po škole), připustil, že „je to možné“.

Konec divadla

Tři učitelé průmyslovky pak soudu potvrdili Bujniakův aktivismus. Další výpovědi se jen četly a mezi nimi i ta Bujniakova otce, který při výslechu tvrdil, že o tom, co jeho syn tropil ve škole, vůbec nevěděl: „To kdybych věděl, tak bych ho sám zabil.“

V půl šesté se soud odešel poradit, poté vynesl rozsudek smrti. Do odůvodnění soud napsal, že Bujniak patřil „do řad největších propagátorů nacismu a t. zv. říšské myšlenky na Moravě“, shrnul jeho činnost ve škole a podotkl, že hlavní motivací byl aktivismus. „To, co činil, plynulo z jeho vnitřního přesvědčení a bylo jím vážně míněno,“ stojí v odůvodnění s dovětkem: „Lidový soud proto vůbec nevěří tvrzení, že šlo jen o projevy na oko, aby byla odvrácena pozornost gestapa, aby mohla být zachráněna škola a pomáháno českým lidem.“ Bujniak poté požádal o kněze, a protože už byl večer, konala se poprava až na druhý den.

Úplně na závěr se vraťme k veřejným popravám. Stížnosti na „cirkusácký“ průběh Bujniakovy popravy nic nezmohly. Jistou změnu přinesla až poprava náměstka pražského primátora Josefa Pfitznera ze 6. září 1945. Na smrtelné „divadlo“ se tenkrát přišlo podívat zhruba 30 tisíc lidí včetně malých dětí a úřady poté zavedly přísnější pravidla. Přestalo se popravovat na veřejně přístupných místech a každý zájemce si musel obstarat vstupenku. Popravy byly přesto stále de facto veřejné, a tak například exekuci protektorátního státního tajemníka K. H. Franka sledoval v květnu 1946 na dvoře pankrácké věznice šestitisícový dav.

Přečtěte si další díly seriálu Václava Drachala o poválečných lidových soudech: