Jak nakonec dopadne zelený evropský úděl? Bude záležet na schopnosti zabránit „černým pasažérům“, aby se na něm obchodně svezli, aniž by sami vynakládali stejné úsilí. Klimatická dovozní cla, v bruselštině „carbon border adjustment mechanism“ (CBAM), nejsou jen pokusem, jak zabránit dovozu materiálů ze zemí, kde si nehrají na to, kdo dřív dorazí ke karbonové neutralitě, a fatálně tak oslabují konkurenceschopnost producentů uvnitř Evropské unie.

Je to také test, zda má EU dostatečný „výtlak“ na to, aby dokázala „zbytek světa“ přimět jinak než vlastním dobrým příkladem k tomu, aby jí konkrétními závazky pomohl planetu zachraňovat. V opačném případě se bude jednat o extrémně drahý příklad toho, čemu se pejorativně říká „mávání ctností“ (virtue signalling), tedy okázalá demonstrace morální převahy a dobrého světoobčanství, nyní ovšem ve vážné věci.

Třetinu toho, co Čína

Aritmetika je opravdová mrcha, která nad těmi, s nimiž ctnost mává, nakonec vždycky vyhraje. Na prahu mimořádně nákladného programu, jímž Fit for 55 zcela nepochybně je, by se mělo umět počítat. Kupříkladu je faktem, že celá EU dnes ve srovnání s Čínou emituje necelou třetinu klimatických plynů. Není těžké si spočítat, že při osmi procentech a klesajícím podílu na globálních emisích se můžete při předvádění dobrého příkladu strhat, ale pokud vás velcí a rostoucí emitenti nenásledují, podaří se vám leda tak tragikomicky akcelerovaný odchod z globální scény.

Miroslav Zámečník

A pro mezinárodní závazky v této oblasti platí ruské „dověraj, no proverjaj“ stejně, jako když jej americký prezident Ronald Reagan uvedl v obecnou známost při vyjednávání se svým tehdejším protějškem Michailem Gorbačovem o snížení jaderných arzenálů. Ve skutečnosti, pokud to celé má mít nějaký smysl, nejde jen o důvěru v to, že se všichni hráči zachovají vůči boji s globálním oteplováním jako vůči krajně žádoucímu globálnímu veřejnému statku.

Předpokládejme, že prověřování je po technické stránce proveditelné a že lze nastavit mechanismy, které budou funkční a přijatelné i obchodními partnery.

Česká agenda

Hlavně jde o schopnost nejen odhalit, ale i účinně potrestat ty černé pasažéry, kteří se hodlají řídit v Česku proslulou zásadou „slibem neurazíš“, ale ve skutečnosti žádná bolestivá, ekonomicky a politicky nákladná opatření nepřijmou. Pro zemi, která je takřka nejprůmyslovější v EU a má poměrně vysoký podíl výrob, u nichž hrozí riziko „karbonového průsaku“, je nalezení účinného mechanismu, který má zabránit dovozu emisí ze zemí, kde například produkce taxativně vyjmenovaných položek nepodléhá zatížení emisními povolenkami či daněmi, vážná věc. A shodou okolností převezmeme od Francie štafetový kolík předsednictví, takže zcela nepochybně vyrovnávací karbonové platby spadnou do agendy „českého předsednictví“.

Na první pohled jsou základní parametry CBAM logické – v případě odlišného zatížení platbami za emise budou nejdříve u výčtového seznamu komodit typu ocelářských výrobků, hliníku, umělých hnojiv, cementu nebo elektřiny z fosilních zdrojů vybírány rozdílové poplatky vyjádřené v eurech za tunu. Jejich výše nebude přitom stanovena administrativně, ale na základě týdenních cen, dosažených v aukcích povolenek EU ETS.

Miroslav Zámečník

Komise tvrdí, že systém rozdílových plateb je z hlediska pravidel Světové obchodní organizace v pořádku, neboť nediskriminuje mezi domácími producenty a dovozem. Také jej nespouští zítra, systém hlášení dovozců o objemech a obsahu přímých emisí klimatických plynů se spustí v roce 2023, ale platby začnou naostro až v roce 2026. Zároveň s tím bude končit přidělování evropských emisních povolenek (EU ETS) zdarma, které mělo „domácím“ producentům dopady karbonového průsaku kompenzovat.

Rovněž je naprosto jasné, že CBAM budou představovat nejen administrativní, ale i nákladovou zátěž a promítnou se do celého produkčního řetězce. Tím pak i do cen koncových uživatelů právě proto, že příděly povolenek „zdarma“ skončí (k roku 3035) a na jejich místo nastoupí ostré platby včetně vyrovnávacích, uplatňovaných na dovozy.

Dovozci buď předloží skutečný objem přímých emisí v dané položce, nebo ne a pak zaplatí průměrnou přednastavenou cenu. CBAM mají být vlastním finančním příjmem komise a časem se systém začne ještě mnohem více komplikovat, buď rozšiřováním seznamu o další položky níže v produkčním řetězci, nebo se začnou započítávat nepřímé emise.

Jak k cíli?

Dobrá, svoboda je poznaná nutnost, jak pravil už dávno Baruch Spinoza, ale jak se touto potenciálně gigantickou maticí zdrojů a užití dobereme k cíli, tedy ke snižování globálních emisí, neboť ty evropské jsou kromě dobrého pocitu (a mastné účtenky) v podstatě irelevantní?

Pravda je taková, že většina z první desítky největších globálních znečišťovatelů představuje překvapivě málo otevřené ekonomiky. Je setsakra velký rozdíl mezi tím, jak dovedete přes zahraniční obchod (a tedy i nějaký systém vyrovnávacích plateb) vynutit dodržování slíbeného, ale porušovaného závazku u země, jejíž export zboží a služeb k HDP nedosahuje ani 20 procent, což platí namátkou pro Čínu, Indii, Indonésii, Brazílii, Japonsko nebo pro USA, anebo 44 procent jako v případě Německa (ponechme stranou osmdesátiprocentní podíl v Česku).

Často jde navíc o vývozce komodit, kteří vědí, že surovinu vždycky někde prodají, a jako rozvíjející se země jsou i osvícenci pod tlakem zvyšování životní úrovně, nikoli snižování emisí. Dost možná, že když budou provinilci přistiženi, ještě se spravedlivě rozohní. To bude řečí o neokoloniálním paternalismu, imperialismu, skrytém rasismu a bůhvíčem ještě…

Žijeme ve světě, kdy prezident nejmocnější země planety ne tak dávno nahlas přemýšlel o potírání koronaviru injekčním podáním dezinfekce s obsahem žíraviny, zatímco jiný státník z nikoli bezvýznamné země se po obvinění ze znásilnění HIV pozitivní ženy obhajoval tím, že se vzápětí „osprchoval“.

Tak jenom abychom věděli, do čeho jdeme a jak silné má Unie přesvědčovací nástroje.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.