Nejčerstvější mezinárodně srovnatelné statistiky Eurostatu evidující podmíněné závazky známe za rok 2021. Česko podle nich patří k zemím EU s vůbec nejnižším podílem vydaných záruk k hrubému domácímu produktu (HDP). Jsme třetí od konce, což je v tomto případě naprosto chvályhodné. „Na bedně“ jsou země, do kterých by to na první pohled nikdo neřekl, neboť jsou obvykle spojovány s disciplinovaným přístupem k veřejným financím. Vede Německo, následované Rakouskem a Finskem, teprve za nimi je s „bramborovou medailí“ Itálie.

V italštině přitom existuje skvostný termín „fondo perduto“. Kdysi jsem se italské kolegyně ptal, co si pod tím „ztraceným fondem“ má člověk představit, na což odpověděla typicky italskou grimasou, kdy lehce vykulíte oči, povystrčíte bradu, pokrčíte přitom rameny a otočíte ruce dlaněmi vzhůru: „To jsou peníze, které dlužníci, typicky státní podniky, dostanou od státu a nemusejí mu je splácet.“

A že jsme těch kostlivců měli

Ani budování kapitalismu v Česku se bez vytváření méně viditelných, chcete-li skrytých, závazků státu neobešlo. Nebylo to proto, že by tehdy zodpovědní lidé nevěděli, že se to dělat nemá, „ale provádět se to může“, řečeno s Josefem Švejkem. Vždycky můžete doufat, že nedojde na proměnění záruky, zvláště té, která oficiálně nikdy ani nebyla vystavena. Nebo alespoň můžete doufat, že co je zameteno pod koberec, také tam dlouho zůstane. Politicky je to rozhodně méně nákladná varianta než hned vytvářet hotovostní rezervy na pesimistický scénář.

Miroslav Zámečník

Například nikdo výslovně neručil za všechny závazky bank, ale když došlo na lámání chleba, našlo se nakonec takové řešení, aby neutrpěli újmu nejen malí střadatelé, ale aby fakticky nebyli poškozeni ani ostatní věřitelé, ba mnohdy ani akcionáři. Co jiného je například odkup úvěrových pohledávek za cenu, kterou by nikdo jiný než stát prostřednictvím k tomu zvlášť vytvořené instituce nezaplatil, než záchrana nejen příslušného peněžního ústavu, ale i jeho malých akcionářů? Nedělo se tak úplně vždy, například kdysi nejdravější „lev ve světě českých financí“, Investiční a poštovní banka, skončil v nucené správě, nicméně i tam se uplatnila státní záruka.

Proč se to pořád nezaplevelilo

Dnes je v tomto ohledu česká legislativa velice přísná a státní záruky se rozhodně nerozdávají jako housky na krámě, i když takové cenové stropy na energie pro soukromé firmy představují také ohromný, a nikoli nezbytně nutný zářez do státních financí (pomoc mohla být konstruována jako návratná a úročená). Výsledkem kombinace pomalého růstu a velkorysých programů pomoci v Česku je tak nárůst státního dluhu, k němuž nedochází přes záruky, ale přes veřejnou podporu firmám i domácnostem.

Česko nejen že má poměrně malý objem vydaných záruk, ale nijak nevyniká ani rozsahem závazků finančních institucí pod kontrolou státu. Objem záruk za závazky podniků (nebo i domácností) přitom zejména v době pandemie v některých zemích narostl o víc než deset procentních bodů. Jednu dobu se soutěžilo, kdo těch záruk za úvěry byznysu poskytne víc, a česká vláda tehdejšího premiéra Andreje Babiše také přišla s naprostým „hausnumerem“ 500 miliard korun záruk prostřednictvím Českomoravské záruční a rozvojové banky (dnes Národní rozvojové banky), reálně však nebylo poskytnuto zaručených úvěrů za více než šedesát miliard, a pokud mám dobré informace, zavolaná záruka ještě nebyla žádná.

Miroslav Zámečník

Souvisí to také s tím, že v poměru k HDP jsou u nás celkové bilanční sumy Národní rozvojové banky a České exportní banky velmi malé, nesrovnatelně menší, než je zvykem třeba právě v Německu, ve Francii nebo v již zmíněné Itálii. Rovněž rozsah závazků jiných organizací, za něž by ručil ze zákona stát, je velmi malý. ČEZ je z právního hlediska obchodní korporace, navíc s nezanedbatelným podílem soukromých minoritních akcionářů. České dráhy jsou rovněž akciová společnost, byť stoprocentně ve státním vlastnictví, a kupříkladu Lesy České republiky jsou státní podnik, kde je zatěžování většiny spravovaného majetku podřízeno rozhodnutí zakladatele.

Tím není řečeno, že v Česku je veřejný sektor malý, ale například příspěvkové organizace typu fakultních nemocnic nesmějí přijímat komerční úvěry nebo vydávat dluhopisy vůbec, smějí pouze přijímat obchodní úvěr od dodavatelů (například léků). Podobná omezení existují v případě státních fondů. A rozpočtová kontrola existuje nejen na úrovni vlády, ale i Poslanecké sněmovny.

A do třetice všeho vysvětlujícího: Česko má zatím jen zcela nepatrný rozsah mimobilančních závazků, které by plynuly z projektů vzniklých jako partnerství veřejného a soukromého sektoru (PPP). Záleží na tom, jak jsou právně a ekonomicky postaveny, ale za určitých podmínek se závazky plynoucí z takzvaných plateb za dostupnost nezapočítávají do veřejného dluhu. Země jako Portugalsko stavěly jako PPP nejen dálniční síť, ale třeba i nemocnice, a tak je podíl těchto závazků docela vysoký (dvě procenta HDP). Slováci nějaké PPP dálnice postavili, a tak toho mají za 1,5 procenta HDP. Ne že by se nemuselo platit jako ve „fondo perduto“, ale tento dluh se vykazuje v jiné kolonce. V řadě zemí, které mají vysoký poměr veřejného dluhu k HDP nebo se blíží k sešlápnutí dluhové brzdy, je v tom spatřována dost významná výhoda.

Češi sice nabírají otevřené dluhy tempem, které rozhodně není udržitelné, ale aspoň pokud jde o kostlivce ve skříni v podobě skrytých dluhů, nejsme na tom vůbec špatně. Ještě aby to vydrželo.