Vejdete do místnosti a zapomenete, pro co jste tam vlastně šli. Přijedete do práce, ale vůbec si nemůžete vybavit, jak jste se tam vlastně dostali, kde jste zaparkovali nebo jestli jste doma zamkli. Takové situace jsou běžnou součástí našeho života a nemusejí svědčit o ničem špatném.

Zapomínání může mít mnoho příčin. Když vynecháme ty extrémní, jako je třeba Alzheimerova choroba nebo amnézie, zbydou nám ty, které jsou nám vlastně ku prospěchu, píší na serveru The Conversation experti na psychologii a neurovědu z dublinské Trinity College Sven Vanneste a Elva Arulchelvanová.

Jednou z nich je, že naše vzpomínky tak nějak „vyblednou“. Je to přirozená funkce našeho mozku – zpracovává a udržuje jen to, co považuje za důležité. V životě, zejména v tom současném, se nám tolik podnětů, že kdybychom si pamatovali úplně vše, náš mozek by to přetížilo. Lidská paměť není nekonečná, a tak „nepotřebné harampádí“ musí ustoupit novým, podstatnějším informacím.

Tato teorie vychází z poznatků německého psychologa Hermanna Ebbinghause, který v 19. století sám na sobě vyzkoušel a popsal, jak rychle zapomínáme. Tzv. Ebbinghausova křivka ukazuje, že člověk vypustí většinu nových vědomostí velmi rychle po jejich nabytí, s postupem času se ale míra zapomínání zpomaluje.

<clink anchorid="1"></clink>

Vyhnout se zapomínání můžeme tím, že budeme věci vědomě věnovat dostatečnou pozornost. Podle biochemika a laureáta Nobelovy ceny Erika Kandela se dlouhodobé vzpomínky tvoří, když se posilují synapse neboli spojení mezi buňkami v mozku, tzv. neurony. Soustředěná pozornost může posílit tato spojení a udržet informaci v paměti. <clink anchorid="2"></clink>

Stejný mechanismus nám umožňuje zapomenout na všechny nepodstatné detaily, se kterými se každý den setkáváme. Například věci, které děláme automaticky, a nepotřebujeme jim tudíž věnovat pozornost – jako třeba zhasínání a zamykání při odchodu z domu.

Ne všechny informace zapomínáme nadobro. Například v situaci, kdy si nemůžeme vzpomenout na jméno známého, jehož po delší době potkáme na ulici.

Určitě to znáte také: už to jméno máte na jazyku, přísahali byste, že víte i to, kterým písmenem začíná… ale ne a ne si ho vybavit. Vědci tento jev nazývají tip-of-the-tongue phenomenon – situace, kdy je informace na pokraji našeho vědomí, ale momentálně na ni nedosáhneme. Znamená to, že naše synaptické spoje týkající se oné informace nejsou dostatečně silné.

Informace tedy není zcela ztracena, je jen dočasně nedostupná. A jejím připomenutím, tedy posílením spojení mezi neurony, ji můžeme opět obnovit.

Další z příčin zapomínání je aktualizace paměti kvůli zpracování změn. Představte si, že každý den dojíždíte do práce stejnou trasou. Máte ji silně vrytou v paměti a s každou cestou se spojení mezi neurony dál posilují.

Jednoho dne ale vaši silnici uzavře třeba havárie vodovodu a další tři týdny budete muset do práce jezdit jinudy. Vaše paměť musí být dostatečně flexibilní, aby se s touto změnou vyrovnala, musí oslabit paměťová spojení na starou trasu a posílit ta, která se týkají cesty nové.

Neschopnost zapomenout může mít i závažné důsledky. Například při posttraumatické stresové poruše, kdy se člověku neustále vrací bolestná vzpomínka.

Z evolučního hlediska je zapomínání starých nepotřebných vzpomínek nepochybně přínosné. Naši pravěcí předkové museli být schopni aktualizovat v paměti informace o tom, na která místa se nevracet, protože už nejsou bezpečná. Třeba proto, že se tam usídlil divoký medvěd nebo přistěhoval konkurenční kmen. Byla to doslova otázka přežití celého rodu.

Zapomínání je tedy přirozenou součástí života, která nám pomáhá třídit informace a chrání nás před přehlcením. Možná tedy není na škodu občas něco zapomenout!