Z dálky lze slyšet hluk frekventované dálnice. Sem mezi lesy, pole a pastviny však zabloudí po uzounkých venkovských silničkách málokterý automobilista. Ač v zásadě nedaleko od hlavního města, je místo opravdu dobře skryto. A to je i účel. I redakce týdeníku Hrot musela přislíbit, že přesnou lokaci nevyzradí. Zdejší pozemek, zdánlivě nenápadná louka oplocená ohradníkem, by totiž v nepříliš vzdálené budoucnosti mohl v podzemí ukrývat poklad v hodnotě několika milionů korun, a lákat tak nenechavce.

Manželé Richard a Lenka Benešovi se pokoušejí na pozemku pěstovat lanýže a založit tradici gurmánské delikatesy v Česku. Nebo spíše znovu vzkřísit. Česko sice patří mezi houbařské velmoci a podle nejnovějších dat ministerstva zemědělství si každá domácnost loni donesla z lesů 5,95 kilogramu hub, že se pod povrchem může skrývat i houba, za kterou se na trhu platí až 15 tisíc korun za kilo, se však zapomnělo. Pro srovnání: kilo komerčně hojně pěstovaných žampionů stojí podle monitoringu Českého statistického úřadu kolem 83 korun.

Zhouba lanýžářství: války a mrazy

Podle mikrobiologa a předního tuzemského odborníka na lanýže Milana Gryndlera se přitom první písemná zmínka o lanýžích na českém území objevila v nejdříve latinsky a posléze i česky vydané knize Herbář neboli Bylinář lékaře a botanika italského původu Pietra Andrey Mattioliho z roku 1562. Ten zmiňuje podzemní „jelení hubky“ či „lanejše“. V 19. století si pak nejeden tuzemský šlechtic oslněn životním stylem francouzských aristokratů pořídil vlastní lanýžárnu.

Éru lanýžů však na dlouhou dobu přerušily obě světové války a také mimořádně mrazivé zimy v letech 1927 a 1941, které zdecimovaly mykorizované stromky. V komunistickém režimu už nebylo na stolech pracujících pro luxusní potravinu místo a přeživší pěstební plochy postupně splynuly s okolím. Volně rostoucí lanýže jsou dnes pod přísnou ochranou a jejich lov (ano, lanýže se opravdu loví, nikoliv sbírají) je zakázán pod pokutou 50 tisíc korun.

Lanýže tak zmizely z jídelníčku Čechů, nikoliv však z české krajiny. Když Richard Beneš před pár lety s houbou začínal, narazil při rešerši na výzkum zmíněného docenta Gryndlera, který se později stal i jeho partnerem v podnikání. „V rámci tohoto výzkumu bylo zjištěno, že se v Čechách pravděpodobně vyskytuje šestnáct druhů lanýžů, z toho tři kulinářsky zajímavé. Z hlediska pěstování je z nich nejzajímavější lanýž burgundský. O jeho přizpůsobivosti svědčí i to, že se v současné době přirozeně vyskytuje i v jednom pražském parku,“ vysvětluje Beneš, který se i se ženou před lety rozhodl odejít ze světa velkého byznysu a věnovat se vyhledávané delikatese.

„Latinsky se lanýž burgundský řekne Tuber aestivum uncinatum,“ hlásí mezitím novinářské návštěvě Benešova šestiletá dcera Šarlota. I z toho je zřejmé, že právě v tomto druhu lanýže vidí Benešovi největší potenciál. Vedle experimentování s dalšími třemi druhy se nyní snaží rozjet v Česku jejich komerční pěstování. Nejdříve však musí zjistit, jaké podmínky lanýži nejvíce vyhovují. Lanýžárna má status výzkumné plochy a na projektu výzkumu pěstování se podílí i Mikrobiologický ústav Akademie věd.

Lanýž snese ořešáky. Hryzce ne

Podél pletivového ohradníku stojí v řadách různé druhy stromků, jejichž kořeny byly před zasazením lanýžem naočkovány. Sazenice Beneš buď nakoupil a dovezl z tradičních lanýžových zemí, jako je Francie, Itálie či Španělsko. Zde pak ve spolupráci s docentem Gryndlerem otestoval vlastní genetickou metodou, zda se lanýž v kořenech skutečně nachází. To zdaleka není pravidlo. Nebo si je vypěstoval a naočkoval sám. Jak? To je stejně jako u jeho zahraničních kolegů přísně střeženým tajemstvím.

Na vysazených stromcích pak pozoruje, jak se jim daří a který se nejlépe chytne. „Máme vyzkoušeno, že funguje líska obecná, habr a dub. Rostou i na buku a dalších, ty se nám ale neosvědčily. Od druhu stromu a rychlosti jeho růstu se odvíjí i čas, kdy může začít produkce lanýžů. Nejrychlejší je líska, kde je šance na první lanýže už po pěti letech,“ říká pěstitel.

Na jiném místě zase vysadil „lanýžové“ habry do řady do formy živého plotu v blízkosti mohutných ořešáků. „Je to takový pokus pro pěstitele, kteří nemají na lanýžárnu moc místa. Zároveň nás zajímala reakce lanýžového mycelia na ořešáky. Ořešáky jsou známy tím, že nemají rády jiná společenství blízko sebe. Obrovskou výhodou je nám na tyto věci opět zázemí naší laboratoře, kde jsme provedli pokus a zjistili, že lanýž na ořešák nereaguje. Výsadbu jsme provedli a praxe potvrdila, že všechno je skutečně v naprostém pořádku,“ dodává Beneš, který v sychravém počasí v holínkách, bekovce a nepromokavé khaki bundě trochu připomíná britského lorda na svých pozemcích. S trochou nadsázky tak nepřímo odkazuje na ty, kteří s pěstováním lanýžů na českém území před staletími začínali.

Velkou hrozbou se naopak ukázal být výskyt hryzce, který ožírá kořínky mladých stromků. Nejvíce to odnesly duby. Beneš ztrátu některých sazenic bere ovšem jako ponaučení. Kořeny nově vysázených stromků chrání před útokem hlodavce pletivem. Starosti mu dělala daněla, která se v lanýžárně usídlila a odmítala ji opustit, a nejnověji skupinka divočáků, kteří si přes pozemek navzdory oplocení zkracují cestu ke kališti. Zvěř včetně „zákeřného“ hryzce ovšem vnímá na rozdíl od mnoha jiných zemědělců jako součást přírody, jejíž výskyt v krajině má smysl.

Vedle listnáčů experimentuje i s jehličnany, konkrétně borovicí. V tomto případě však nejde o lanýž burgundský, ale lanýž Borchiův. Ten představuje pro tuzemské fanoušky podzemní houby i odborné znalce malou záhadu. V České republice se totiž dlouhodobě a poměrně hojně vyskytuje, ovšem neplodí. Proč, to nikdo netuší. Richard Beneš se ho tak pokouší pěstovat spíše z vědecké zvědavosti. Ostatním pěstitelům ho ovšem nedoporučuje a ani zákazníkům sazenice naočkované lanýžem Borchiovým neprodává.

Stejně tak nedoporučuje lanýž černovýtrusý. Ten je mezi nadšeneckými zájemci o pěstování podzemních hub velmi populární. Jeho cena na trhu dosahuje minimálně dvojnásobku ceny lanýže burgundského, což mnohé láká k sázce na lukrativnější houbu. V Česku je však na něj podle Beneše příliš zima.

Alespoň zatím. Podle nedávného výzkumu týmu Miroslava Trnky z projektu Intersucho, který se zabývá tím, jak klimatické změny promění tuzemské zemědělství, mohou rostoucí teploty vyvolat přesun lanýže černovýtrusého dál na sever a v Česku by pro něj mohly vzniknout příhodné podmínky.

Úřady chtějí lanýže zlegalizovat

V tuto chvíli má Beneš s rodinou zasazeno několik stovek pokusných sazenic, dalších 1,6 tisíce naočkovaných rostlin je zatím umístěno v kořenáčích v přístřešku ze síťové plachty. I na nich pěstitel zkouší, co lanýžům svědčí a co ne. Za poslední významný objev označuje identifikaci trojice bakterií, které výrazně napomáhají růstu a mohou ho urychlit až o 500 procent.

Do budoucna plánuje rozšířit lanýžárnu přímo v místě až na čtyři hektary, což by mohlo odpovídat až 4,8 tisíce houby plodících stromků. Vedle rychle se rozšiřujících, ale stále nedostatečných znalostí o potřebách tajemného organismu mu v tom brání i nedořešená legislativa. Ta se z pochopitelných důvodů komerčním pěstováním lanýžů vůbec nezabývá. Benešovi se však podařilo spojit s poslankyní Margitou Balaštíkovou, která pomohla zprostředkovat důležité setkání se zástupci ministerstva zemědělství, životního prostředí a Státního zemědělského a intervenčního fondu.

Podle mluvčího ministerstva zemědělství Vojtěcha Bílého je resort, stejně jako ministerstvo životního prostředí, změně legislativy otevřený. „Úpravy v gesci ministerstva životního prostředí ale budou náročnější, protože jde o úpravu v zákoně. V případě ministerstva zemědělství jde pouze o úpravu nařízení vlády,“ uvádí Bílý. Výhodou je, že příprava novely zákona o ochraně zemědělského půdního fondu je už v běhu, a lanýže tak stačí do návrhu jen zapracovat. To samé platí v zásadě i pro nařízení vlády o stanovení podrobností evidence využití půdy podle uživatelských vztahů, které se tak jako tak musí změnit v souvislosti s novou společnou zemědělskou politikou.

Největší komplikací je tak zřejmě úprava zákona o ochraně přírody a krajiny v gesci ministerstva životního prostředí. Podle Bílého je nicméně reálné, že se komerční pěstování lanýžů podaří ukotvit v legislativě do začátku roku 2023. To bude zhruba v době, kdy by se i na prvních pokusných lískách v utajované lanýžárně za Prahou mohly urodit první cenné plody.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.