Když to dobře dopadne, za deset let budeme do Polska posílat děkovné dopisy za to, že se zasloužilo o urychlení výstavby dálnic u nás. Tím, že ukázalo, co to znamená, když se doopravdy chce. Naši severní sousedé za posledních deset let postavili 2800 kilometrů dálnic a rychlostních silnic, tedy asi dvacetinásobek toho, co za stejnou dobu zvládli Češi. 

Komplex superiority, kterým mnozí z nás vůči Polákům po léta trpěli, nikdy nebyl namístě, ovšem zmíněná „dálniční frustrace“ je zcela oprávněná. Pokud nás nakopne k tomu, začít dělat věci tak, abychom se dostali tam, kde už Polsko je, a Česko neskončilo jako „velká středoevropská objížďka“, budou děkovné dopisy do Varšavy opodstatněné. 

Zdroje tu (snad) jsou 

Dříve než je začneme psát, budeme muset (kromě jiného) najít peníze, hodně peněz – ministerstvo dopravy by na dostavbu dálnic, rozvoj železniční sítě, zahájení prvních úseků vysokorychlostních tratí a nezbytnou údržbu potřebovalo v příštím desetiletí sehnat zhruba tři biliony a dvě stě miliard korun v letošních cenách. V přepočtu na rok přibližně dvojnásobek dosavadní rekordní sumy vynaložené za dvanáct měsíců. Kde tolik peněz vzít? 

České domácnosti mají na vkladech v bankách víc než tuhle sumu. Další stovky miliard jsou v penzijních a investičních fondech a na technických rezervách životního pojištění. Také firmy mají na vkladech v bankách víc, než kolik dluží.

Takže stačí tyto „ladem ležící“ peníze překlopit do dluhopisů a půjček na financování domácí infrastruktury a problém bude vyřešen? Jistěže ne, infrastrukturní projekty potřebují „velmi dlouhé peníze“, na dvacet a více let, a valná většina vkladů jsou „velmi krátké peníze“, typicky na viděnou.

Další věc je, co se s oněmi penězi děje. Nehádejte dvakrát, kromě hypotečních a firemních úvěrů držely podle ministerstva financí „instituce přijímající vklady“ (tedy banky) ke konci letošního září skoro za bilion a sto sedmdesát miliard státního dluhu, penzijní fondy za 407 miliard a pojišťovny za 173 miliard.

Tím se financování infrastruktury docela komplikuje, zvlášť když si uvědomíme, že i při vlídném zacházení s tímto bohulibým druhem investic ze strany regulátora bude každý investor, včetně babiček z Krušných hor, chtít o něco víc peněz než za pojištěné spořicí účty nebo oblíbené protiinflační dluhopisy.

Deus ex machina

A do tohoto trápení, kde na to vzít, přišel ekonom Tomáš Havránek z Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy s nápadem, že by si stát mohl chybějících sto miliard ročně „cucnout“ z výnosů ze správy devizových rezerv ČNB. Stačilo by, kdyby ČNB byla stejně chytrá jako její protějšek ze Singapuru a udělala to, co tamní Government Investment Corporation (GIC). 

Každý trochu zorientovaný ekonom, který dělá „development economics“, má rád Singapur, jenž získal prostředky na budování státu a jeho infrastruktury tím, že už v roce 1955 místo sociální daně („průtokového ohřívače“) zavedl povinný odvod na individuální kapitálový účet: stát nutil lidi šetřit a půjčoval si od nich.

V jeho případě to skončilo velkým úspěchem, ovšem jinde debaklem. GIC je jenom malá součást singapurského růstového modelu, z nějž již bohužel nejde pro nás použít skoro nic. Je to dávno passé.

Zázračný šém neexistuje

Pokud Tomáš Havránek chtěl říct, že český stát měl od ČNB požadovat strategii, co chce se správou devizových rezerv dělat, má pravdu. Měl to chtít nejpozději od skončení „kurzového závazku“ v roce 2017, kdy během pár měsíců rezervy nabobtnaly až do nesmyslné výše. Velkou část devizových rezerv bylo možné alokovat buď výnosově, anebo také strategicky, v každém případě s deklarovaným úmyslem a definovanou strategií.

Ale tady a teď tvrdit, že máme „šém“, který vzkřísí českou infrastrukturu, aniž by jeden řekl, že nejdřív musíme uhradit půlbilionovou účetní ztrátu ČNB a že zbytek bude velmi nestabilní příjem, je z odborného hlediska populistická ptákovina. Tomu by se akademický ekonom neměl propůjčovat.

Poctivé je říct, že dálnice můžeme postavit rychle, třeba přes soukromé koncese, ale splácet je budeme dlouho a nebude to zadarmo. Když dnes z výnosů dálničních známek a mýtného dokážeme uhradit tak asi polovinu toho, co stojí údržba současného majetku, máme o čem přemýšlet. Ničemu neutečeme.