O covidových žalobách a miliardách, které podnikatelé vysoudí na státu kvůli krizovým opatřením, se toho v minulosti napsalo mnoho. Dodnes ovšem za covid nevysoudil nikdo ani korunu. Čerstvý rozsudek Nejvyššího soudu, který dal šanci na odškodnění majiteli pražské samoobsluhy Karlu Vávrovi, by to mohl změnit, o žádný mnohamiliardový „déšť“ ale zjevně nepůjde.

Podle Vávrova případu bude nyní justice posuzovat další podobné věci, jenže moc jich nebude. Žádostí o náhradu škody podaných podle krizového zákona se na ministerstvu vnitra sešlo jen 632. A nikdo jiný už o odškodnění tímto způsobem žádat nemůže, protože zákonem daná půlroční lhůta vypršela. Na druhou stranu, autoři těchto 632 žádostí chtěli od státu 11,1 miliardy korun a minimálně několik miliard je stále ještě ve hře. Je však třeba zdůraznit jedno velké „ALE“ – průlomový rozsudek k nim sice po­otevřel dveře, jenže obtíže, které se případným žalobám stavějí do cesty, jsou stále obrovské.

Jistotu ostatně nemá ani sám Vávra. Nejvyšší soud sice smetl ze stolu argumenty nižších soudů, které předtím jeho žalobu zamítly, jenže další boj s paragrafy ho ještě čeká. „Po třech letech Nejvyšší soud řekl, že zákon platí tak, jak jsme tvrdili. Nyní jsme opět na začátku a musíme prokázat výši škody, což je podle právníků mimořádně obtížné,“ říká Vávra. Jeho advokátka Michaela Pechová Vosátková doplňuje: „Soudit se se státem je vždy ta nejnáročnější disciplína.“

Probuzené naděje

Vávra požádal stát o odškodnění kvůli tomu, že ho vládní opatření – zakazující nedělní a noční prodej – připravila mezi 28. říjnem 2020 a 28. únorem 2021 o část zisku. Škodu vyčíslil zhruba na 1,1 milionu korun. Ministerstvo vnitra jeho žádosti nevyhovělo a stejný názor měly loni i Obvodní soud pro Prahu 7 a odvolací Městský soud v Praze. Jejich argumentaci lze shrnout následovně: stát nemůže nést odpovědnost za přijetí nějaké právní normy (v tomto případě protipandemického opatření), ale jen za zásah namířený proti jednotlivci nebo skupině jednotlivců.

Oporu má tento právní názor v historii. Krizový zákon vznikl krátce po katastrofálních povodních z roku 1997, zákonodárci prý s pandemií planetárních rozměrů jaksi nepočítali a mysleli spíš na případy typu: obec zabaví někomu při povodni kvůli budování hráze bagr, jenže ho zaplaví a zničí voda (jde o popis skutečného soudního případu). Nejvyšší soud ovšem tuto právní mantru kompletně zboural.

Povodně podle něj v roce 1997 „zasáhly třetinu území státu“, a zákon tak od počátku cílil nejen na utonulé bagry, ale také na „mimořádné události velkého rozsahu“. Jinak řečeno, „omezení odpovědnosti státu“ jen na situace, kdy „krizové opatření směřuje proti konkrétně určeným osobám“, nemá oporu v zákoně. A nesprávný je podle něj i právní názor, že stát nenese odpovědnost za újmu „způsobenou krizovými opatřeními, která jsou svojí povahou produktem legislativní činnosti“.

Těžkosti a překážky

Vávra tím získal naději, že by mohl u soudu uspět. Zatím však stále jde jen o naději. Obvodní soud mu totiž loni odmítl vyhovět nejen kvůli výše popsané argumentaci, ale také kvůli právnímu názoru, že podle krizového zákona nelze žádat o ušlý zisk. Odvolací městský soud se tímto argumentem bohužel nezdržoval, a tak se jím nemohl zabývat ani Nejvyšší soud. Žaloba se tak nyní vrací k městskému soudu bez autoritativního názoru Nejvyššího soudu a je ve hvězdách, jak to dopadne. Není vyloučeno – a Pechová Vosátková připouští –, že se věc znovu ocitne u Nejvyššího soudu…

Mimořádně obtížné bude také prokázat výši utrpěné škody, protože je třeba rozlišit, co zavinila samotná pandemie (třeba strach zákazníků z nemoci) a co vládní opatření. Vávra a jeho advokátka kvůli tomu vymysleli jednoduchý propočet. Na jaře 2020 se zisk samoobsluhy oproti předešlému roku snížil o třináct procent; vláda tehdy prodejní dobu takových obchodů nijak neomezovala, a tak lze předpokládat, že to způsobil strach zákazníků.

V období, na které se vztahuje žaloba (od 28. října 2020 do 28. dubna 2021), poklesl zisk meziročně o 32 procent; a protože vláda tehdy omezovala nedělní a noční prodej, šlo o kombinaci vlivu krizových opatření a strachu zákazníků. Po odečtení obou čísel (32 minus 13) činí výsledek devatenáct procent, což by mělo vyjadřovat čistý vliv vládních opatření. Je to intuitivní a logické, ovšem soudům to stejně stačit nemusí.

Miliardové počty

Vraťme se teď ke všem 632 žádostem o náhradu škody v celkové hodnotě 11,1 miliardy korun. Každý ji musel donést na ministerstvo do šesti měsíců, jenže pro následné podání soudní žaloby stanoví občanský zákoník další lhůtu – a to tříletou. A tady se výklad liší. Ministerstvo tvrdí, že „počíná běžet od okamžiku, kdy se poškození o vzniku škody dozvěděli“, což by automaticky vylučovalo všechny ty, kteří žádali o náhradu škod způsobených opatřeními z jara 2020, kdy se covid objevil. V takovém případě by lhůta propadla zhruba u 390 žádostí v celkové hodnotě přibližně 5,6 miliardy korun (na podzim 2020 bylo žádostí podáno právě tolik) a zbylo by „pouze“ 5,5 miliardy korun. Například advokát Michal Staněk (zastupoval několik žadatelů o náhradu covidových škod) ovšem tvrdí, že by se lhůta měla počítat až od okamžiku zamítnutí žádosti ministerstvem. A v takovém případě by stále mohla být ve hře většina z původních 632 žádostí.

Jsou to všechno moc hezké počty, které ukazují, že žádosti v hodnotě 5,5 až 11,1 miliardy jsou stále ještě „živé“. Otázka však zní, kolik lidí z oněch 632 bude ochotno žalobu skutečně podat a pustit se do podniku s krajně nejasným výsledkem, do něhož je nutné výrazně investovat (soudní poplatek, odměna advokátovi).

Vzlety a pády

Zatím to bylo jednoduché. Nebyl tu však jen krizový zákon, ale také pandemický zákon, podle něhož vydávalo ministerstvo zdravotnictví covidová opatření od 12. dubna 2021. I podle něho se dalo žádat o náhradu škod (bylo to možné také podle zákona o ochraně veřejného zdraví) a nedávno došlo na tomto poli k zajímavému posunu.

Pandemický zákon sice náhrady za škody způsobené covidovými opatřeními výslovně připouští, ovšem stejně výslovně je omezuje na přímé škody – v případě obchodu může jít třeba o zkažené potraviny, ale nikoli o ušlý zisk. Velká část vydaných opatření ovšem obsahovala zásadní chyby, Nejvyšší správní soud je coby nezákonná rušil jako na běžícím pásu a ministerstvo zdravotnictví je v panice zase vyhlašovalo, byť vědělo, že jsou nezákonná. Covidová opatření omezovala prodejní dobu Vávrovy samoobsluhy i v éře pandemického zákona, jeho advokátka ovšem nepodala další žádost o náhradu podle něj, ale podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Ministerstvo zdravotnictví takový postup zamítlo a stejný názor měl i Obvodní soud pro Prahu 2, ovšem městský soud měl názor právě opačný a věc vrátil zpět na obvod.

Vypadá to jako nezajímavá právnická nuance, jenže není. Podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci lze – na rozdíl od pandemického zákona – žádat i ušlý zisk, a to do tří let po vzniku škody. Jinak řečeno, každý, koho mezi 12. dubnem 2021 a létem onoho roku zasáhla tehdejší nezákonná opatření, může dodnes chtít od státu náhradu ušlého zisku. Tedy alespoň teoreticky. Opět ale v cestě stojí velké „ALE“ – z jednoho staršího rozsudku Nejvyššího soudu plyne, že by se to mělo týkat jen toho, kdo proti nezákonným opatřením v době jejich vyhlašování aktivně brojil, a to podáním žaloby na jejich zrušení. A takových lidí je velmi málo. Podle Pechové Vosátkové je sice taková podmínka „na pováženou“ a měl by o ní rozhodnout Ústavní soud, otázka však zní, kdy (a jestli vůbec) to bude.

Zákopová válka

Shrnout se to celé dá do několika slov. V náhradách za covidové škody jsou stále ukryty miliardy korun a některé nedávné rozsudky k nim pootevřely dveře. Přesto pořád jde o nelítostnou zákopovou válku, plnou min, ostnatých drátů a obětí. Riskovat v ní se bude chtít jen málokomu a vítězství nakonec – až všechny lhůty proběhnou – utrpí nejspíš stát.

Podobně to vnímá i Vávra. O odškodné podle svých slov usiluje tak neústupně hlavně proto, že je coby „jednatel firmy povinen jednat v jejím nejlepším zájmu“, a to nehledě na skutečnost, jak je to „finančně, psychicky i časově“ náročné. Navíc podle svých slov nepožaduje nic přehnaného: „Celkově chci nižší částku, než stály fotky tehdejší ministryně financí s pávy.“