Když loni začala prudce podražovat elektřina, mnozí to dávali do souvislosti se spekulativními nákupy emisních povolenek. Ty vedly k prudkému růstu uhlíkových certifikátů a následně se promítly do cen elektřiny. Zatímco na konci roku 2020 stály povolenky pod třicet eur za tunu CO₂, na konci loňského roku to bylo přes osmdesát eur.

Už v roce 2020 proto Česko následovalo jiné členské země EU a zavedlo možnost kompenzace vysokých nákladů cen elektřiny pro velké průmyslové podniky. Tehdejší vláda Andreje Babiše na opatření vyčlenila velkorysých 3,7 miliardy korun, nakonec se však ukázalo, že náklady byly sotva třetinové. Jednak tehdy pandemie utlumila průmyslovou výrobu, a tedy i spotřebu elektřiny podniků, a pak je také výše podpory poměrně striktně definovaná evropskými předpisy. 

Růst cen elektřiny v loňském roce pokračoval. Ministerstvo životního prostředí přesto sečetlo náklady na kompenzace za rok 2021 na ještě nižší částku, konkrétně 776 milionů korun. Mnohem výrazněji než povolenky totiž cenu elektřiny ovlivnily jiné faktory, především výrazné zdražení zemního plynu. „Dopad zvýšení cen plynu na cenu elektřiny je devětkrát vyšší než dopad zvýšení ceny uhlíku,“ uvádí ministerstvo v hodnocení dopadů regulace RIA. 

Cílem kompenzací je přitom zabránit takzvanému úniku uhlíku vlivem snížené konkurenceschopnosti v EU. Jinými slovy jde o zamezení přesunu průmyslové výroby mimo Unii, kde by nebyla zatížena povolenkami. Tím by se produkce CO₂ zvýšila, což je v rozporu se smyslem emisních povolenek.

Zatímco platby za emise jsou však evropskou záležitostí, drahý plyn dopadá na výrobu v celosvětovém měřítku, všude ji zdražuje stejně a konkurenceschopnost Evropy ohrožena není. Pokud tedy prodražuje elektřinu plyn výrazně více než povolenky, je riziko úniku uhlíku, a tedy i smysl kompenzací nižší.

Příčinou zdražení plynu je oživení poptávky po pandemii covidu spojené s omezováním dodávek ze strany Ruska. Zemní plyn na evropských burzách podražil v průběhu roku na šestinásobek. Některé průmyslové podniky s velkou spotřebou plynu kvůli tomu přerušily výrobu, stejně jako paroplynové elektrárny. „Máme tady stabilní zdroje, ale vypadávají nám plynovky. Počerady nejdou, Vřesová jede na minimální výkon,“ zhodnotil situaci na nedávné Solární konferenci předseda představenstva správce přenosové soustavy ČEPS Martin Durčák.

Podniky platí za elektřinu méně než před deseti lety

Vedle toho z podkladů ministerstva vyplývá, že pro průmysl cena elektřiny loni zdaleka tolik nerostla. V roce 2020 stoupla v závislosti na výši odběrů o tři až čtrnáct procent. Loni však došlo k výraznému skoku pouze v pásmu od dvou tisíc do dvaceti tisíc megawatthodin, kdy se zvedla o dvanáct procent. U dalších velkých odběratelů bylo zdražení minimální a nezřídka byla silová elektřina levnější než předloni.

V absolutních hodnotách platí za elektřinu dokonce všechny skupiny velkých odběratelů méně než před deseti lety. V uplynulém desetiletí totiž cena elektřiny bez zahrnutí regulatorní složky klesala a až nyní se vrací na úrovně ze začátku minulé dekády. 

To je v ostrém kontrastu s tím, kolik platí domácnosti, které na rozdíl od podniků mají jen omezené možnosti vyjednat si individuální tarif. Meziročně se pro ně loni zvýšila tržní cena elektřiny bez regulatorní složky v závislosti na spotřebě od nuly až po dvacet procent. Všechny skupiny domácností však platí za elektřinu v absolutních hodnotách více než před deseti lety. Ministerstvo přiznává, že kompenzace jsou do jisté míry nespravedlivé nejen vůči domácnostem, ale i menším ponikům. 

Nejvíce dostanou oceláři a papírníci

Vyčleněných 776 milionů korun si mezi sebe rozdělí celkem 31 společností. Téměř čtyřicet procent z částky získají výrobci oceli a surového železa, zhruba čtvrtina připadne papírenskému průmyslu. Kolem patnácti procent dostanou výrobci chemických látek a dvanáct procent rafinérský průmysl. Nepřekvapí, že přes osmdesát procent příspěvků poputuje k podnikům z Moravskoslezského a Ústeckého kraje. 

Česko není jedinou zemí, která na elektřinu průmyslníkům přispívá. Kompenzace zavedlo dalších dvanáct států. Nejštědřejší je Německo, které za rok 2020 vyplatilo celkem 546 milionů eur 902 podnikům. 

Zajímavější je však podíl, jaký tvoří kompenzace na celkovém výnosu dražeb povolenek. Podle evropských pravidel to smí být maximálně 25 procent, což Česko i Německo splňují. Belgie, Francie, Finsko a Lucembursko však tento limit překračují, přičemž u posledně jmenované země je to dokonce více než šedesát procent.