Omlácený malý kombík, kterému se klube molitan ze všech sedadel, stoupá prudce do svahu po neasfaltované cestě. Jeho unavený motor zachrchlá více, aby dokázal předjet v ostré zatáčce nešikovně zaparkovanou cisternu, jejíž řidič právě stáčí vodu do 1100litrového barelu u dveří cihlového domku.

Takto se ve Villa Lourdes, kde žije 465 domácností (tedy nějakých 3000 osob) distribuuje voda. Trubky sem na jih metropole, která je po egyptské Káhiře druhým největším světovým městem vybudovaným v poušti, nedorazily a nejspíš ani nikdy nedorazí. Proto tady v prašných kopcích platí chudí Peruánci za litr životodárné kapaliny přivezené cisternou dvacetkrát víc než obyvatelé blahobytné čtvrti Miraflores, kteří se k ní dostanou kdykoliv pohodlným otočením kohoutku.

To chce změnit šedesátník Vicente Chávez, který autora textu vede po vyšlapaných stezkách na kopec, který jako jediný v okolí přes hustou bílou záclonu prosvítá zelení. „Mlha, co přijde z oceánu, se na něm zasekne a drží čtyři měsíce v roce. Proto na něm spadne více vláhy než v okolí,“ vysvětluje muž při jedné zastávce při prudkém výstupu, zatímco opar kolem nás houstne. „Dneska to nic není. Někdy kvůli ní nevidíš ani na deset metrů,“ podotýká Chávez.

Právě tento bezejmenný vrchol je ideální pro to, aby se na něm roztáhly na kůlech sítě o rozměru 6x4 metrů s hustým umělohmotným pletivem, které se běžně používají v sousedním Chile jako větrolamy na plantážích s kiwi.

Princip je velice jednoduchý. Mlhu tvoří kapičky tak malé, že na rozdíl od deště ani nedopadnou na zem a vznáší se ve větru. Když se jim postaví do cesty překážka, kapičky se na jejím povrchu usadí a díky gravitaci se spojí do větších kapek, které pak půdě dávají vlhkost.

V pobřežních pouštích jihoamerického kontinentu, který ze západu omývá studený Humboldtův proud, znala tento trik, jak se dostat k vodě na listech rostlin, zvířata i dávní indiánští obyvatelé. Jednadvacáté století však chce myšlenku posunout dál – aby zkapalněná mlha nebyla jen poslední záchranou žíznícího v poušti, ale pravidelným zdrojem vody.

Oslí břicho nad Limou

„Když jsme na zastupitelstvu pilotní projekt, který se týkal jen zavlažování záhonů, v roce 2014 schválili, šly nás sem nahoru pracovat tři stovky. Vytahali jsme sem trámky, zapustili je do země, zabetonovali a natáhli padesát sítí,“ vzpomíná Chávez, bývalý starosta této čtvrti, kterému je mlhový projekt tak drahý, že na něm dál pracuje i v politickém důchodu.

Původní zájem ovšem opadl. Sítí, které se v létě musejí sundávat, aby je prudké slunce nepoškodilo, je nad políčkem s hrachovinou nataženo jenom jedenáct. Ostatní se válí v jámě o kus dál. A pod několika nataženými chybí to základní – malé okapy, do kterých by akumulované kapky stékaly a které by mlhu v již tekoucí podobě odváděly do nádob o 2500 litrech. Za dobrých podmínek ji dvě sítě naplní už za týden.

„Lidé by chtěli, aby jim voda sama natekla až pod nos. Raději věří prezidentovi, že jednou jih Limy, kde připojení k vodovodu nemá na 600 tisíc lidí, k síti připojí,“ krčí rameny exstarosta v ošlapaných polobotkách bez tkaniček, ze kterých mu vylézají ponožky.

Desetimilionová Lima leží v přírodně kuriózní oblasti jen kousek pod rovníkem, tropy zde ale nic nepřipomíná. V zimních měsících, tedy od května do října, peruánské hlavní město zahaluje nízká šedá oblačnost, která na dlouhé týdny zakryje slunce. Místní jí pro odstín říkají „oslí břicho“. Jenže z těchto mračen, která běžně přinášejí devadesátiprocentní vlhkost, nezaprší. Roční úhrn srážek jsou tu pouhé čtyři centimetry (v Česku je dlouhodobý průměr nad celým územím lehce pod 70 centimetry).

S nápadem využít „oslího břicha“ přišel čtyřiapadesátiletý Ábel Cruz Gutiérrez. Výřečný chlapík vypráví, že ždímat mlhu ho napadlo, když si u svého domku všiml, že půda pod pletivovým plotem je vlhčí než jinde. Muž, který vede neziskovou organizaci Peruanos sin Agua (Peruánci bez vody), začal pátrat na internetu a zjistil, že výzkum v této oblasti se dělá již desítky let. Řekl si, že ho převede do praxe.

Právě si do Villa Lourdes přivezl autobus studentů z místní univerzity, aby jim v praxi ukázal fungování projektu. S pochopitelnou hrdostí jim líčí, že jeho neziskovka získala řadu cen včetně ocenění od Googlu, který jim jako nadějným inovátorům v roce 2017 na další rozvoj poskytl 350 tisíc dolarů (8,5 milionu Kč). Má proto velké plány nejen v Limě, ale po celém peruánském pobřeží.

„Jedna mlholapka dokáže sklidit 400 litrů vody za den a přitom její postavení celkově vyjde jen na tisíc solů (zhruba 7000 korun),“ holedbá se Cruz, zatímco studenti si zkusí zavěsit dvě sítě, aby viděli, jak jednoduché to všechno je.

Proč se tedy mlholapky jako vodní zdroj výrazněji neprosadily? „Je to, jako když si otevřeš restauraci s výbornými rybími specialitami. Produkt už je na trhu a musíš jen počkat, až se jeho sláva rozkřikne tak, že pak budeš mít každý den plno,“ srovnává později při obědě nad místní specialitou cebiche z nasekaného rybího masa zalitého limetkovou šťávou.

Řešení pro pobřežní vesnice

Cruz působí jako obchodník s mlhou, který nekriticky vychvaluje své zboží. Na přímý dotaz připouští, že získat z jedné sítě 400 litrů za den se dá pouze za těch nejideálnějších podmínek a že běžný průměr je mezi 80 až 100 litry. Nicméně „dojit“ vodu z mlhy skutečně lze. Má to ovšem mnohá (a velká) ale. Ta je potřeba obyvatelům, kteří už jsou natěšení na vodu z kohoutků, zdůraznit, aby neměli přehnaná očekávání. Protože jinak by mohli zase velmi rychle ztratit zájem o využívání oparu.

Meteorolog Cristóbal Pinche Laurre říká: „Mlha v Limě je nasáklá vodou, ale problém je její znečištění, protože absorbuje všechnu špínu z průmyslu a automobilové dopravy, takže je pro pití zcela nevhodná. Ale mohla by být využitelná třeba pro zalévání nebo mytí nádobí a podobně.“ Podle něj by mlhu k uhašení žízně mohli v Limě „stáčet“ pouze vojáci ze základny na ostrově San Lorenzo, kam si vodu do kasáren kvůli neexistenci pramene vozí z pevniny. Ostrov je první výspou Limy v oceánu, takže tam mlha z Pacifiku doráží úplně čistá.

„Rozvíjet tyto projekty má smysl v malých obcích na pobřeží, kde nejsou velké zdroje kontaminace. Bohužel stát tato metoda nezajímá, protože je to snaha o rozvoj země mimo dlouhodobě nastavené postupy. Nyní už není potřeba zkoumat, zda vodu z mlhy získat lze. Jde jen o to uvést vše do praxe, aby to fungovalo,“ dodává Pinche.

Že je mlha jako vodní zdroj využitelná jen v pobřežních oblastech (a tedy má třeba Česko smůlu) potvrzuje po telefonu i Jaroslav Fišák z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd, který se výzkumem mlhy intenzivně zabývá. „Má to smysl jen v místech na pobřeží, kde se vyskytuje soustavné proudění vzduchu a dohlednost tam kvůli mlze bývá jen na vzdálenost několika desítek metrů, což ukazuje na vysoký obsah vody,“ říká Fišák.

Podobně to vidí chilský geograf Nicolás Schneider Errázuriz, který patří k žákům chilského experta Carlose Espinozy, jenž jako první v 60. letech začal v poušti Atacama zkoumat sklízení vody z mlhy pomocí síťovin. „Existuje řadu projektů podobných tomu peruánskému nebo tomu, co dělá moje neziskovka Un Alto en el desierto (Zastávka v poušti). Napadají mě aktivity v Mexiku, v Guatemale, v Izraeli, v Maroku či Jihoafrické republice. Jenže nám všem chybí pořádná podpora států, které mají dlouhodobou tendenci venkov zanedbávat. Mohly by ale pomoci mezinárodní instituce.“ Espinoza svůj patent věnoval UNESCO s nadějí, že se organizace svým vlivem zasadí o jeho nasazení především v chudých komunitách rozvojového světa, ve kterých v celkovém součtu žije hodně lidí. „Bohužel se tak nestalo, protože i v UNESCO cítím nechuť jít neprobádanými cestami,“ říká Chilan.

Sklizeň mlhy v mlze

Vše tedy stojí na nadšencích jako on, pro které je největší dřinou přesvědčit obyvatele kdesi na konci světa, aby do projektu investovali svůj čas a energii. A to nejen pro výstavbu, ale i pro následnou údržbu. „Důležité je nevzbudit v lidech dojem, že jim přinášíte zázračné řešení. Málokde se mlha vyskytuje po celý rok. Takže kromě sítí je potřeba investovat i do uskladnění vody, aby se nekazila. Jako ideální se mi jeví projekt v Maroku, kde sklizeň mlhy kombinují s využitím podzemních zdrojů během letních měsíců,“ dodává Errázuriz.

Vraťme se ještě na skok do Limy. Cestou zpět z kopce ve Villa Lourdes narazíme s Vicentem Chávezem na skupinu mužů, kteří s krumpáči a lopatami rozšiřují cestu. Na otázku „proč“ reagují: „Aby cisterna mohla vyjet až k nejvýše položeným domkům.“ Je zřejmé, že minimálně v této městské části peruánské metropole sklízení vody pomocí sítí uvízlo v husté mlze, zatímco cisterny si přes ni dokázaly prorazit cestu.

Nubia – prémiová voda z mlhy

Ricardo Gil nebere ždímání mlhy jako šanci pro chudé dostat se z bídy, ale jako šanci pro sebe dostat se k bohatství. Od roku 2011 v africké výspě Španělska na Kanárských ostrovech pracuje na tom, aby se voda z mlhy stala prémiovým pitím. Lahvuje ji a jako spolumajitel firmy Niebla Atlántica ji při ceně 2,5 eura za půllitr prodává pod jménem Nubia, což bychom do češtiny mohli převést jako Oblakia. „Je to ta nejčistší voda, jakou si dovedete představit. K ostrovům ji přinášejí větry z hloubi Atlantiku. Jsme první pevnina v jejich cestě. V mlze tak není žádné znečištění, které později nachytá nad Afrikou a Evropou,“ líčí Gil.

Přesto má jeho produkt problémy s tím, aby se zařadil do kategorie „ekologická voda“. „Na úřadech na nás často koukají jako na mimozemšťany, protože kategorii vody z mlhy nemají v tabulkách, a tak nás zařazují do nižší jakostní skupiny, než je pramenitá voda,“ směje se s tím, že jako pionýr v oboru musí dalším ve španělské a potažmo v evropské legislativě vydobýt prostor.

Na rozdíl od natažených sítí v rozvojovém světě jeho firma chytá mlhu ve 3D. Staví na ta nejlepší místa jakési dva metry vysoké kvádry ze síťoviny, které dle jeho slov zachytí více kapek.

Obracejí se na něj různé neziskovky s žádostí o radu, ale on říká: „Nejlepší, jak dosáhnout rozvoje, je dělat byznys. Projekty, které znám z Latinské Ameriky, se často nedotáhnou. Jenom podnikání to tlačí dál, aby se to skutečně začalo používat.“

Předpokládá, že se objeví byznysmeni i v jiných pobřežních zemích s vhodnými podmínkami. Ví například o minipivovaru Atrapaniebla (česky Mlholapka), který u chilské La Sereny vyrábí chmelový nápoj z mlhoviny. „Doufáme, že nám vyroste přímá konkurence. Protože čím více značek vody z mlhy, tím více se o dosud neznámém produktu bude vědět a celý sektor poroste. A my v něm budeme mít tu výhodu, že jsme s nápadem přišli první.“

Autor je spolupracovníkem redakce.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Za mlhou, co by se dala ždímat