Gramofon s troubou a klikou samozřejmě nemůže v kanceláři Zdeňka Pelce, šéfa největšího světového výrobce vinylových desek, chybět. Nejvýznamnější zákaznická skupina má ale doma moderní přístroje. „Pro někoho to možná bude překvapení, ale jsou to lidé ve věku čtrnáct až třicet let,“ říká Pelc. Začátkem devadesátých let to přitom vypadalo, že jsou desky mrtvé.

Když jsem byl malý, rodiče měli samozřejmě také gramofon. A když jsem v roce 1983 nastoupil do tehdejších Gramofonových závodů sem do Loděnice, byl vlastní gramofon prakticky povinnost. Mám ho doma od té doby. Dokonce pořád stejný. Tehdy to byl profesionální gramofon Sony, který jsme v továrně používali k hudební kontrole. Mám i ohromnou zásobu desek, ani se do jejich počítání nechci pouštět. Většinu z nich jsem ale neslyšel. Pořád si říkám: Až jednou budu mít čas. Jenže ten čas ještě nepřišel.

Myslím, že už je určitá nasycenost z přemíry všelijakých dat, která si můžeme stáhnout na internetu. Lidé na klasické desce oceňují její specifický zvuk. Nechci se pouštět do rozboru, jestli je lepší, nebo horší než z cédéčka, ale z CD je zvuk takový laboratorní, na desce je podle mě více přirozený, více plastický. Používám takový laický příměr. Když se vám nějaké místo líbí a chtěli byste ho mít doma jako vzpomínku, máte dvě možnosti: můžete si ho vyfotit kvalitním foťákem, nebo máte druhou možnost, tedy najít si dobrého umělce, aby vám ho namaloval. Co si pak na zeď doma pověsíte radši? Fotku, nebo obraz?

Umělci neměli žádná živá vystoupení, restaurace a bary byly zavřené. A tak seděli doma a skládali. A pak chtěli svou tvorbu vydat a prodávat. To samé posluchači. Byli doma, skoro nikam nemohli. Nějakou domácí zábavu ale chtěli, a tak si kupovali desky. V podstatě z každé krize jsme vytěžili maximum. Když byla finanční krize v letech 2008 až 2010, bylo to v podstatě to samé. To jsme ještě nehráli extraligu jako dnes, byli jsme o soutěž níž, k největším nadnárodním odběratelům se ani nedalo probojovat, nepustili nás ani přes vrátnici. Ale právě krize to změnila.

Manažeři dostali nůž na krk, protože kvůli finanční krizi nešlo prodávat více, a tak se osekávaly náklady. A najednou byli ochotni naslouchat i jiným nabídkám, které by je v normální době nezajímaly, protože každá změna dodavatele je spojená s určitým rizikem. To nám začalo otevírat dveře i k těm největším zákazníkům, kteří posléze zjistili, že neudělali špatně, když si nás vybrali. Pro nás to znamenalo také tu výhodu, že přestal být problém s nezaplacenými fakturami, protože velcí odběratelé platí. Malí odběratelé třeba častěji krachují a zbývají po nich finanční díry.

Okolo roku 1994 se trh skutečně zhroutil, zhruba ze čtrnácti milionů desek, které jsme na přelomu osmdesátých a devadesátých let každý rok vyráběli, jsme spadli na 350 tisíc. Tehdy jsem řekl, že jestli nakonec budeme muset fabriku zavřít, budeme v Evropě až ti poslední, kdo to udělají. Od roku 1997 začal zájem o naše desky zase pomalu stoupat. Ani jsme tehdy nevěděli, jestli to je větší poptávkou, nebo jestli se někde znovu zavřela nějaká lisovna. Tehdy nás nad vodou držely nekonformní hudební skupiny, které hrály punk nebo hard rock.

Pak se přidali dýdžejové a celé se to začalo přesouvat k hlavnímu komerčnímu proudu. V roce 2004 jsem nechal vyvinout nový lis, abychom předešli situaci, že naplníme výrobní kapacitu. Prototyp se nám ale moc nepovedl, za čtyři roky jsme ho dali do šrotu. Jenže v letech 2010, 2011 jsme skutečně narazili na kapacitní hranici, a tak jsme znovu sáhli do šuplíku pro staré plány. Jelikož jsme věděli, co jsme před lety u nového lisu udělali špatně, napodruhé jsme to zvládli lépe. Do roku 2018 jsme byli jediná firma na světě, která uměla vyrábět nové lisy na gramodesky. Ostatní museli běhat po šrotištích nebo vymetat staré sklady.

Měli jsme ohromnou konkurenční výhodu, mohli jsme okamžitě reagovat na aktuální poptávku. Díky tomu jsme se za pár let stali největšími výrobci vinylových desek na světě, což si s velkou převahou udržujeme dodneška, přestože se před několika lety objevila firma ve Švédsku, která lisy také vyrábí.

Jsou to vyšší desítky kusů ročně, ale neprodáváme je, jsou pouze pro naši skupinu GZ Media. Rok od roku jich potřebujeme více. Jak jsem už zmiňoval, na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme vyrobili čtrnáct milionů desek ročně, což byl tehdejší československý rekord. Ale dneska jen v Loděnici lisujeme 140 tisíc denně. V Kanadě letos vyrobíme 14 milionů desek a v roce 2022 to bude 20 milionů. Ve Spojených státech 7,5 milionu, v příštím roce 9,5 milionu, a v roce 2023 dokonce 27 milionů desek. Nový výrobní podnik v Nashvillu v roce 2022 přidá 1,7 milionu a v roce 2023 to bude 7,5 milionu vinylů. To vše je již nasmlouváno a profinancováno.

Strach jsem neměl. V devadesátých letech nás živila výroba cédéček a vinyl byl jen okrajový produkt. Navíc jsme tady vždycky měli unikátní výrobu, už v dobách předlistopadového Československa. Když pracujete v bance, mohou vás varovat známí z bankovního sektoru. Mně tady vlastně ani neměl kdo poradit. Udělali jsme ale tehdy dvě důležitá strategická rozhodnutí: nevyhodili jsme všechny lisy na gramofonové desky v době, kdy o ně byl velmi malý zájem, a navíc jsme začali konstruovat lis nový. Vyvíjíme také další stroje. A nezůstali jsme jen u vinylů, vyrábíme například také široký sortiment polygrafických výrobků nebo datových nosičů.

Výroba vinylových desek se tak rozrostla a cédéčka šla tak dolů, že jsme se rozhodli výrobu CD a rovněž DVD od září zastavit. Z původních 160 milionů cédéček za rok jsme loni šli asi na devět milionů. Na rozdíl od desek se rentabilita blížila k nule. Výrobní halu nyní předěláváme, abychom tam mohli umístit polygrafickou výrobu. Shodou okolností jsme v listopadu dostali zakázku asi za dva miliony korun, takže nosiče jsme objednali jinde a my k nim doděláme obaly.

Budeme mít určitě více. Zatím ale nechci odhadovat, o kolik to bude. Je to složitější, protože v amerických akvizicích máme sedmdesátiprocentní podíl, zbytek mají tamní. Na druhou stranu nám klesá rentabilita. Jásali jsme, že jsme ve vinylových deskách vyprodaní na sedm měsíců dopředu, jenže v srpnu a září začal blázinec se zdražováním. Měli jsme potvrzené zakázky s pevnými cenami dlouho dopředu. Nedokázali jsme promítnout toto obrovské zdražení materiálů nebo energií do našich cen. Navíc nám chybějí lidé do výroby, což zase vyvolává tlak na vyšší mzdy. Náklady výrazně rostou, naše prodejní ceny ale zůstaly stabilní. V listopadu jsme začali fakturovat za nové ceny, ale to se týká jen části naší produkce.

Je drahý, a ještě se špatně shání. Základními složkami pro výrobu desek jsou kopolymer a PVC. Máme sice dlouhodobé smlouvy, ale jelikož rosteme, musíme nakupovat i za aktuální tržní ceny, což je třeba i trojnásobek. K tomu lepenky, kartony… To všechno šlo o desítky procent nahoru.

Ne. Je to stále velmi podobné, ze základních principů se nezměnilo nic. Podstatně dál jsou ale výrobní zařízení, tedy jak jsou stroje řízené, nastavené, chráněné a tak dále. To vylepšení je tam markantní.

Pro někoho to možná bude překvapení, ale jsou to lidé ve věku čtrnáct až třicet let. To je ta největší kupní síla. Nejsou to šedesátníci, pro které je vinyl opravdové retro, návrat do jejich mladých časů.

Dnes jsou našimi největšími zákazníky představitelé hlavního hudebního proudu, ale snažím se, abychom nezapomínali ani na malá vydavatelství, díky nimž jsme vlastně přežili. Nechci je odříznout, i když velké firmy toho chtějí tolik, že bychom ty malé nepotřebovali. Největší americké řetězce už například úplně vyřadily cédéčka a nabízejí jenom vinyly. Myslím, že jde o vzájemnou shodu mezi interprety a vydavateli. Je to byznys, v němž jsou nemalé peníze, zájem mají všichni stejný.

Častokrát to je pravda. Největší světové hvězdy mají zpravidla poslední slovo. Když řeknou, že nechtějí, aby se deska vyráběla v Loděnici, tak se tady vyrábět nebude, i když vydavatel by to tak třeba chtěl. Stejně to samozřejmě platí obráceně. Hodně nám v tomto ohledu pomohl americký trh, kde jsme – bez jakéhokoli vychloubání – absolutně nejlepší. Nejde jen o množství, ale také o kvalitu, servis a tak dále. Paradoxem je, že právě v Americe je menší konkurence než v Evropě.

Upřímně řečeno, ani o to moc nestojím. Při každém takovém setkání obvykle přijde řeč na to, co bychom jim mohli udělat zadarmo, jestli bychom je nemohli nějakou formou sponzorovat. Potkávám se jen s několika známými českými interprety, přece jen na této židli sedím už skoro čtyřicet let. Když máme nějakou podnikovou akci, přijede zazpívat třeba Václav Neckář. Jedním z nejvěrnějších zákazníků je Karel Vágner, který za celou kariéru nevyrobil desku jinde než u nás. Ale se zahraničními umělci nikoli. Vlastně si ani nevybavuji, kdo z těch zahraničních u nás v Loděnici byl. Když sem někdo přijede, jsou to spíše jejich manažeři.

Kdybych u toho byl, nevím, jestli bych to povolil, i když dneska je z toho dobrá historka. Bylo to v době, kdy jsem své zaměstnance neustále školil, že musejí našim zákazníkům – pokud možno – ve všem vycházet vstříc. Vycvičení mým poučováním tedy pustili členy kapely do lisovny a oni si při výrobě desky postupně přisypávali popel z urny. Naštěstí to nebyly desky určené do prodeje, bylo to pro rodinu kytaristy a jeho známé. Do desek se ani nedostal všechen popel, protože druhým muzikantovým přáním bylo, aby byla část rozházena na pódium při koncertě. Zažil jsem ale třeba také to, že jeden japonský dirigent nás nutil, že jeho záznam musíme řezat od jedné do dvou hodin ráno, a kdybychom to v tu dobu nestihli, měli jsme počkat na další noc. Tvrdil, že si tady měřil napětí v síti a že nejméně kolísá právě v tomto čase. Jeden zákazník si zase nechal vyrobit 500 kusů desky, na níž bylo zachycené, jak řeže motorovou pilou. Tenkrát za mnou přišly ženy z hudební kontroly a z legrace mi říkaly, že chtějí příplatek za to, že musejí poslouchat, jestli ta deska náhodou nepraská.

Rok jsem tady bydlel v kanceláři. Domů do Kladna jsem jezdil jen na víkendy. Pak jsem si polepšil, dostal jsem pokoj v ubytovně pro zedníky v Berouně. Tam jsem strávil také asi rok a půl. Neměl jsem vlastní auto a použít služební vůz na cestu domů byl tehdy vlastně zločin. Pak už jsem toho měl dost, šel jsem za generálním ředitelem a říkal jsem, že tak už dál vzhledem ke své rodině nemůžu fungovat. A ten mě poslal za ministrem kultury, který nás měl na starosti. Povídal mi, že nemá kompetenci k tomu, aby mi povolil používání služebního auta i na cesty domů, ale kdyby mi prý nějaký doktor napsal, že mám potíže při jízdě v hromadné dopravě, mohl bych dostat výjimku. A tak jsem šel za známým doktorem, který mi to potvrzení napsal, a ministr mi pak potřebnou výjimku skutečně podepsal. Když sem pak ještě před listopadem 1989 přišla na kontrolu finanční správa, první, co chtěla vidět, bylo potvrzení, že můžu jezdit služebním vozem domů. 

Zdeněk Pelc (70)

• Vedle Vysoké školy ekonomické v Praze studoval na St. Gallen University v Bostonu a na Harvard Business School.

• Ředitelem Gramofonových závodů v Loděnici u Berouna se stal v roce 1983. Dnes je hlavním majitelem firmy přejmenované na GZ Media, která je největším výrobcem vinylových desek na světě.

• Získal několik podnikatelských ocenění, v roce 2000 to byl titul Český manažer roku, v roce 2015 se stal držitelem prestižního titulu EY Podnikatel roku ČR. V roce 2018 převzal na Pražském hradě společně s dalšími podnikateli ocenění Nejlepší manažer čtvrtstoletí.

• Loňský rok byl pro firmu rekordní. Tržby dosáhly 3,8 miliardy korun a zisk byl vyšší než 700 milionů. Letos se očekává, že to bude opět více, i když výsledek negativně ovlivní enormní zdražení materiálů a energií.

Časová osa

1948

založeny Gramofonové závody

1951

vylisována první gramofonová deska

1972

začátek výroby magnetofonových kazet (MC)

1988

začátek výroby CD

2001

začátek výroby DVD

2009

zahájena výroba multimediálních knih

2011

zahájena výroba kašírovaných výrobků

2013

rekord ve výrobě vinylové desky: deset milionů

2014

otevřena pobočka v Soběslavi

2016

vyrobeno téměř 24 milionů desek

2017

otevřena nová lisovna v Kanadě

2018

nový rekord v denní produkci: sto tisíc kusů

2021

sedmdesát let od vylisování první gramofonové desky