Poradenská společnost PwC chce být do roku 2030 klimaticky neutrální. Stejný závazek, jen o 20 let později, si dala celá Evropa. Ta přitom neváhá pro dosažení cíle uvolnit členským zemím doposud nebývalé částky. Peníze je však v některých případech nutné využít poměrně kvapně. „Nejsem si přitom jistý schopností a kapacitou úřadů, pod které to bude spadat, připravit projekty takto rychle,“ míní specialista PwC na evropské fondy Ondřej Ptáček.

Velkým tématem posledních dní je rozdělení 150 miliard z modernizačního fondu. Dost emotivní debata se vede kolem toho, kdo by měl a kdo neměl peníze dostat…

Začal bych trochu zeširoka. Česká republika, Evropa a celý svět jsou před největší výzvou v dějinách lidstva. Evropská unie zcela vážně směřuje k cíli klimaticky neutrálního kontinentu v roce 2050 a vedle toho má dílčí cíle pro rok 2030, tedy snížení emisí CO2 o 40 procent oproti roku 1990, 32 procent podílu obnovitelných zdrojů a 32,5 procenta energetické účinnosti. Je na členských státech, jak těch cílů dosáhnou, motivovat je však má jednak regulace ve finančním sektoru a jednak veřejné finance, které do České republiky a dalších členských států na období 2021 až 2030 míří. Je to naprosto bezprecedentní objem peněz, tato země si sáhne na tisíc miliard korun, takovou příležitost jsme dosud neměli.

Říká se přitom, že objem peněz z EU klesá. Co do toho bilionu počítáte?

Dotacemi se zabývám 14 let a vždy se na přelomu programového období říkalo, že je to naposledy, kdy dostaneme velký balík peněz. Přitom nyní máme nejvíce peněz v historii. Jsou to veškeré strukturální fondy, fond soudržnosti, dotace v zemědělství. Pak také fond pro spravedlivou transformaci, kde jsou zařazeny i tři české uhelné regiony, modernizační fond a RRF, tedy Recovery and Resilience Facility. To je podpora na obnovení ekonomiky po covidu.

Zpět k původní otázce. Jak se tedy peníze rozdělí?

Nejdále je modernizační fond, kde jsou vypsány tři výzvy. Ten poběží až do roku 2030. Naopak u RRF musíme být schopni připravit projekty do roku 2023. Většina peněz je však v klasickém rozpočtovém rámci. Unie požaduje, abychom peníze využili na zelenou transformaci. V rámci RRF se 37 procent peněz má použít na investice spojené s udržitelností a modernizační fond celý. Asi 40 miliard ze 150 má přitom jít na transformaci teplárenství na plyn.

To právě jsou ty emoce, o kterých jsem mluvil. Objevuje se kritika, že peníze si rozdělí právě dnešní znečišťovatelé.

Teplárny způsobují asi deset procent emisí CO2, vedle toho začíná být problém s dostupností uhlí. Pokud bychom si vzali 12 milionů tun CO2, které dnes teplárny vyprodukují, a všechny transformovali na plyn, ušetříme 50 procent emisí v teplárenství. V řadě zemí tranzice teplárenství proběhla, nás čeká teď a můžeme na to použít evropské peníze. To mi připadá racionální. Ve výsledku by to mělo mít i pozitivní dopad na cenu tepla. To by si mělo ministerstvo životního prostředí pohlídat v podmínkách.

A má možnosti si to pohlídat?

Myslím, že to jde. Vláda by si měla dát pozor na dvě věci – aby se to promítlo do cen tepla a aby nedošlo k nějaké překompenzaci velkých hráčů. Aby k tomu zkrátka měli přístup všichni za stejných podmínek.

Nedávno jsem zaznamenal zprávu, že na projekty je nutné se předregistrovat v šibeničním termínu do 1. února, což mnozí neměli šanci stihnout. Nakonec se to ukázalo jako fáma, ale nejsou v podmínkách třeba některé podobné nášlapné miny, které by menší hráče vylučovaly?

Především je potřeba zapracovat na komunikaci opatření. Nevysvětluje se třeba vůbec, proč mají jít peníze právě do tepláren. Zatím byly vyhlášeny tři výzvy na velkou energetiku a úspory energie, jejichž potenciál je obrovský. Vedle toho tam jsou ale další programy zaměřené třeba na komunální energetiku, na čistou mobilitu ve městech, v podnikání, na úsporu energie v budovách vlastněných obcemi a městy nebo třeba na veřejné osvětlení. Celkem je tam devět programů a myslím, že jsou zaměřeny vhodně.

A co další fondy, například RRF? Mezi projekty, které poslala Česká republika do Bruselu, je třeba stavba protihlukových bariér u dálnic. Jsou to opatření, která by měl takový fond plnit?

RRF je nastaven úplně jinak než ostatní evropské fondy. Je řízen v podstatě z Bruselu, takže projekty se budou schvalovat tam. Česká republika si stanovila priority, mezi kterými je i řada inteligentních opatření. Třeba deset miliard korun má jít na dobíjecí stanice pro elektromobily. Také mnoho opatření v digitální transformaci dává smysl. Problém je, že projekty musejí být dobře připravené, a to do konce roku 2023, je na ně tedy poloviční čas než u klasických strukturálních fondů. Nejsem si přitom jistý schopností a kapacitou úřadů, pod které to bude spadat, připravit projekty takto rychle. Chybí zde koordinační centrum, které města, obce i vládní instituce provede přípravou projektů v takto krátké době. Hrozí tak, že z toho vzniknou projekty strašně jednoduché. Třeba v digitalizaci by pak šlo jen o vylepšení stávajících systémů státní správy, ale nebude to skutečná změna. To by byla velká škoda.

Města i další instituce žádaly o dotace roky, a mají s tím tedy dost zkušeností. V čem by to mělo být teď jiné?

Města samozřejmě umějí žádat o dotace, jde ale o to, jak připravit velké množství projektů ke schválení za krátkou dobu a jak zapojit soukromé investory třeba v rámci PPP projektů, protože kromě dotací je k dispozici obrovské množství záruk a půjček od Evropské investiční banky. V případě energetických úspor jde zase třeba o EPC projekty, kdy se dá kontrakt postavit tak, že je celé financuje soukromý sektor. Navíc EPC kontrakty už jsou v některých zemích koncipovány tak, že EPC není bráno jako dodavatelský úvěr, takže se to nepočítá do veřejného dluhu. To je pro nás po obřích schodcích loni a letos důležité téma. Abychom tedy byli schopni tyto balíky peněz absorbovat, potřebujeme centrum v rámci vlády, které bude umět připravovat projekty a ideálně tam dodat i komponent soukromých zdrojů v rámci PPP nebo EPC.

Vzniká něco podobného?

Náznaky jsou, ale drží se to dost pod pokličkou, což je zase chyba komunikace. Pokud to myslíme vážně, je potřeba to komunikovat s kraji, městy a nastavit tak, aby jim to vyhovovalo. Pokud se centrum spustí třeba příští rok, bude rok na vyřizování projektů.

Zmínil jste, že na naplnění cílů by se měl podílet skrze „zelenou“ regulaci i bankovní sektor. Jak?

Vedle tisíce miliard existují i obrovské úvěrové možnosti bank kryté zárukami EU. Jde o 650 miliard eur záruk a financování prostřednictvím Evropské investiční banky nebo jejích partnerů, což by v Česku měla být Českomoravská záruční a rozvojová banka. Je to v podstatě takový Junckerův plán 2.0, který je blíže členským státům. Záruky mohou sloužit třeba k financování úspor energie nebo cirkulární ekonomiky. Takže je tu obrovský balík veřejných a obrovský balík soukromých peněz, který se střetne s realitou, kdy musíme mít připraveny reálné projekty, které musíme rychle investovat a peníze použít.

Jak se ale ověří, že peníze jdou opravdu na zelené projekty, že se tak pouze netváří?

Banky jsou hnány k tomu, aby si klienty prověřovaly. Nařízení Unie dokonce zabraňuje takzvanému greenwashingu, což je velké téma. To stanovuje pravidla do té míry, aby se produkty bank daly označit za zelené. Zásadní část začne platit v březnu, ale regulace je nastavená tak, aby se nešlo schovávat za nějaká dílčí opatření. Klíčová je také taxonomie EU, jež definuje ekonomická odvětví podle toho, která jsou klíčová pro životní prostředí. U nás to sice asi nebude hnáno klientskou poptávkou, v Německu je však třeba ne nevýznamná část klientů, pro které může být rozhodující, do čeho investuje jejich banka.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.