Americký technologický startup WeWork se letos podruhé pokusí o vstup na newyorskou burzu. Hodlá k tomu využít modelu SPAC, jenž mu umožní zfúzovat s firmou BowX Acquisition, jež sice nic nedělá, ale na burze již kotovaná je. Celý proces by měl do nově vzniklé firmy nalít 1,3 miliardy dolarů a stanovit její tržní kapitalizaci někde v blízkosti devíti miliard dolarů.

To je podstatně skromnější cíl, než jaký měl první pokus WeWork o primární emisi akcií v roce 2019. Ten měl firmě vynést nějakých deset miliard, a přinejmenším tak potvrdit její předchozí astronomickou valuaci ve výši 47 miliard dolarů.

Zadní vrátka na burzu

Rozdílů mezi oběma pokusy WeWork etablovat se na Wall Street je více. První z nich selhal, když investoři dostali příležitost nahlédnout pod pokličku dosavadního hospodaření firmy a do jejích plánů do budoucna. Vyšlo najevo, že WeWork sice o sobě mluvila jako o technologické platformě, ale ve skutečnosti funguje docela jako realitní společnost.

Pro ty, komu jsou osudy WeWork ukradené: firma vznikla v roce 2010 okolo nápadu získat do pronájmu kancelářské prostory na dobrých adresách, vybavit je stoly, internetem a ledničkou a pronajímat je podstatně dráž po libovolně velkých kusech na libovolně dlouhou dobu. Určující kvalitou měla být pružnost nabídky. Z různých důvodů, o nichž bude řeč vzápětí, to ovšem tak docela nevyšlo a investoři dali před dvěma lety od firmy ruce pryč.

Letos chce WeWork na burzu „zadními vrátky“. Otevírá je právě uvedená možnost fúze se skořápkovou společností, jež už na burze sama je. To se hodí, když na burzu chcete, aniž by vám investoři koukali pod prsty a kladli dotěrné otázky typu: „A proč si myslíte, že budete vydělávat?“

To je dobrá otázka, protože WeWork hospodaří v obrovských minusech. Za rok 2019 přišla o 3,5 miliardy a loni o 3,2 miliardy dolarů. A ztráta narůstá: jen za první letošní kvartál čítala 2,1 miliardy dolarů. Plán generálního ředitele Sandeepa Mathraniho počítá s tím, že do roku 2024 firma zdvojnásobí tržby na sedm miliard ročně a provozní zisk vytáhne na plus 30 procent (loni bylo toto měřítko úspěšnosti hospodaření na tragických -55 procentech).

Jestli se tak ambiciózní cíl podaří splnit, není docela v Mathraniho rukou. Firma tvrdí, že jí stačí 70procentní obsazení pronajímaných kancelářských prostor, aby dosáhla na takzvanou zelenou nulu, tedy k hospodaření neprodělečnému. Zároveň prohlašuje, že již v roce 2022 bude tato obsazenost čítat 90 procent. To není nemožné, ale také to rozhodně není jisté: v roce 2019 byla obsazenost na 72 procentech, ale pandemie toto číslo srazila na 47 procent. Ze 693 tisíc zákazníků (v hantýrce vedení WeWork „členů“) na začátku loňského roku zbylo na jeho konci sotva 400 tisíc.

Hochštapler par excellence

Co má být, můžete se teď zeptat. Jednorožci získávají peníze všelikými způsoby, z nichž jen některé jsou racionální. Tolerance vůči ztrátám je na technologické scéně běžný jev, zejména pokud je doprovázena získáváním podílu na trhu (který obvykle ještě ne docela existuje). Mathraniho snaha přivést firmu na burzu je tedy sice možná kontraintuitivní, ale nikoli nesmyslná, i když uvážíte, v jak prekérní situaci se firma nachází.

Má to však háček, který s tou nepěknou situací přímo souvisí. V nabídce investorům vypisují Mathrani a spol. jednotlivé účetní položky, jejichž součet dává dohromady onu děsivou dvoumiliardovou ztrátu z prvního letošního čtvrtletí. Kromě jiného v ní figuruje přes 450 milionů dolarů, jež firma podle deníku The Wall Street Journal slíbila vyplatit svému zakladateli, akcionáři a bývalému generálnímu řediteli v jedné osobě, jistému Adamu Neumannovi.

Daniel Deyl

Tady zůstává rozum stát a ani se nehne. Současná existence WeWork je sotva něčím více než funkcí absurdního, mystického, nevysvětlitelného vztahu tohoto Neumanna s šéfem investiční firmy SoftBank, japonským finančníkem korejského původu Masajošim Sonem. Minulý týden spatřily světlo světa okolnosti tohoto vztahu, jež lze řádně docenit jen při retrospektivě. Ti ze čtenářů, kteří WeWork průběžně sledují, proto nyní prominou zopakování skutečností již dobře popsaných.

V roce 2017 se oba muži potkali poprvé, když Neumann sháněl peníze na akvizice budov. Son byl nedůvěřivý; koneckonců, jeho džob je investování do technologických vizí, nikoli do realitních firem. Neumann jej však přesvědčil, že WeWork není jen tak nějaká realitka, nýbrž „tvoří generaci vzájemně propojených, emočně inteligentních podnikatelů; jsme ve stavu vědomí“.

Možná si pomyslíte, že jedinou slušnou odpovědí na takový blábol je kombinace levý hák - pravý direkt. Masajoši Son však namísto toho vytáhl deset miliard dolarů a dal je Neumannovi na hraní. Neumann nelenil a peníze nacpal do koupě budov a jejich vybavení. Kromě toho zhruba půl miliardy půjčil - na nizoučký či nulový úrok - sám sobě coby soukromé osobě. Za vypůjčené peníze nakoupil kancelářské budovy a ty obratem pronajal WeWork, své vlastní firmě. Čistší definici tunelu aby pohledal.

V čase, který Neumannovi zbyl, vymýšlel jiné fígle. Například si sám zaregistroval coby obchodní značku slovo „We“ a po firmě chtěl šest milionů dolarů za odkoupení řečené značky. Mezitím vyhnal valuaci firmy na 47 miliard dolarů v očekávání řečeného vstupu na burzu.

Trpký rozvod

Když to o dva roky později všechno prasklo a IPO se nekonalo, panu Sonovi konečně svitlo. Hodnota firmy najednou spadla na osm miliard dolarů, což není na desetimiliardovou investici mnoho. Son a Neumann se potkali, aby si to vyříkali - a dopadlo to tak, že si Neu mann odnesl další miliardu dolarů. A naúčtoval si dalších 185 milionů dolarů za konzultaci.

Zní to absurdně, ale Neumann prošustroval, co se dalo, ale když šel za Sonem pro další peníze, měl coby hlavní akcionář WeWork navrch. Kdyby se oba muži byli nedohodli, přišel by Son o několikanásobně více peněz než Neumann; oba to věděli stejně dobře. Neumann nakonec z pozice CEO odstoupil. Sonova SoftBank se stala hlavním vlastníkem WeWork; detaily „vyrovnání“ firmy s bývalým šéfem jsou od minulého týdne veřejné a nový šéf Mathrani se mezitím snaží ucpat díry, jimiž z firmy crčí peníze.

Co si z toho příběhu vzít kromě pocitu, že někde je něco špatně? Matt Levine, finanční komentátor Bloombergu, nabízí vysvětlení, že Neumann (kromě toho, že je to hochštapler mimořádných kvalit) napomohl efektivnímu fungování trhu. Našel v něm chybu v podobě ochoty investorů platit obrovské peníze za úplné nesmysly a dokázal té chyby využít.

Jediné, co nesedí, je obor, v němž Neumann působí. Svoji firmu prezentoval jako technologický startup, ačkoli faktická část jeho byznysu byla prostá realitní činnost. Nakonec bylo obojí téměř jedno: svých 450 milionů dolarů (nad to, co z firmy již dříve vyvedl) získal způsobem, jenž je vlastní spíš prvoligovému finančnictví než technologické scéně, o kamenném byznysu nemluvě. Co by v něm z Neumanna dělalo zločince, je ve finančnickém sektoru fér hra.

WeCrashed

Příběh WeWork a jejího zakladatele Adama Neumanna už se stal inspirací pro sedmidílnou sérii podcastů nazvaných souhrnně WeCrashed: Vzestup a pád WeWork. Podle nich má v nejbližší době vzniknout i stejnojmenný seriál, který nejspíš zkraje příštího roku nabídne AppleTV+. Upoutávka říká asi vše: „WeCrashed sleduje chamtivostí poháněný vzestup a nevyhnutelný pád WeWork, jednoho z nejcennějších startupů na světě, a jistého narcisty, jehož chaotická láska to celé umožnila.“

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.