Ještě před rokem bylo sáňkování opomíjenou dětskou zábavou. Hned na začátku aktuálně probíhající lyžařské sezony ovšem covid-19 vyřadil vleky, a tak se k sáňkování dočkalo po mnoha letech rehabilitace. Na sáňky a „pekáče“ sedají i dospělí, minulý týden policie za všeobecného zájmu médií vyhnala z Petřína bobující děti a pražský primátor Zdeněk Hřib měl poté potřebu veřejnost uklidnit prohlášením, že dotyčnou „vyháněcí“ vyhlášku město změní. Je to tak trochu symbolické. Podobný vzestup prodělalo sáňkování už v minulosti. Až do počátku 20. století šlo o dětskou – převážně venkovskou – kratochvíli, poté se na několik desetiletí stalo mimořádně populárním a módním sportem, aby se nakonec opět vrátilo zpět dětem. 

Hezky tuto proměnu vystihl fejeton, který v lednu 1912 otiskly Národní listy (k prohlédnutí tohoto dokumentu je bohužel potřeba se přihlásit). Jeho autor v něm vzpomínal, jak před čtvrtstoletím jezdíval s kamarády „po náměstí a v ulicích našeho krkonošského rodiště“. Sáňky ovšem bývaly – stejně jako brusle – poměrně drahá záležitost, a tak se často jezdilo na primitivním výrobku „chudého tatíka“, který byl „stlučený ze dvou dřev spojených třemi prkénky“. Každou chvíli sice hrozilo, že se tento „vehikl“ rozpadne, ale to nikomu nevadilo a všichni sáňkovali až do soumraku: „Jeden proud frčel dolů, druhý drápal se se sáňkami opět vzhůru.“ 

Ovšem ty doby byly v roce 1912 už dávno pryč: „A dnes, po čtvrtstoletí, jaký to převrat! Mládež prohání se na sáňkách i dnes jako dříve, ale její zábava nakazila i dospělé, veliké, kteří již před několika lety zmocnili se sáněk, aby ve formě ‚sportu sáňkového‘ užívali rozkoší zimy, a dělali tak bezděčnou konkurenci té dosud privilegované dětské drobotině.“ Sportovní sáňkování se navíc podle fejetonu postupně šířilo z pohraničních hor do podhorských měst a dále do vnitrozemí – do Jilemnice, Vrchlabí, Trutnova, Tanvaldu, Semil, či do Jičína. Tam prý sáňkařská horečka propukla s mimořádnou silou a lidé údajně nelitovali dlouhých výprav za město, aby mohli své vášni popustit uzdu: „Jičín hemží se denně celými řádkami sáňkařů, od 5letého dítěte až snad do 70letého starce.“ Ušetřena samozřejmě nezůstala ani Praha: „Stačí jen vyšlápnouti si na příklad na Letnou, kde sport sáňkový provozuje se svorně vedle bruslení.“

Bezuzdná vášeň

Sáně a sáňky tu byly odjakživa. Cesty v minulosti nikdo neprotahoval a dostat se během zimy z bodu A do (vzdáleného) bodu B bylo bez sání tažených koňmi prakticky vyloučené. Také děti se zřejmě bavily sjížděním kopců už velice dávno, což víme z beletrie i vzpomínek. Skutečný sport se ale z těchto předchůdců vyvinul až na konci 19. století. První moderně organizovaný sáňkařský závod se konal roku 1883 ve švýcarském Davosu a brzy poté se nový sport vydal – spolu s lyžováním – na vítěznou pouť Evropou. Už v lednu 1895 se sešlo ve Smědavě v Jizerských horách 33 sáňkařů z Českých zemí, aby zde uspořádali první tuzemský závod. V prosinci 1909 vznikla na Ještědu první sáňkařská dráha u nás a roku 1914 se v Liberci konalo premiérové mistrovství Evropy, které ovládl domácí závodník Rudolf Kauška a ve dvojicích zvítězili Löbel s Posseltem z Jablonce nad Nisou.

V té době už ale sáňkování bylo nejen čistě sportovní, ale také všeobecně rozšířenou módní záležitostí. Došlo k tomu – jak o tom svědčí lavina novinových zpráv – někdy v letech 1907 až 1909. Veselo bylo například v ulicích Brna. Lidové noviny si 15. prosince 1908 stěžovaly, že „zdravý a krásný sport sáňkování zvrhl se již loni na bezuzdnou vášeň“, kdy děti pořádaly v ulicích závody, což prý vedlo k tomu, že jen „s obavou přecházeli chodci ulici, nevědouce, zda v nejbližším okamžiku nesrazí se s letícími sáňkami“. Zdaleka to však nebyla jen dětská kratochvíle, ostatně k sepsání článku – s výmluvným jménem „Už to začíná“ – ponoukla jeho autora nehoda jisté dámy, která narazila „při sáňkování na strom a zlomila si nohu“. 

Velmi podobně to vypadalo již o rok dříve, kdy se tato módní novinka v Brně ujala. „Všude, kde při nynějším sněhu je trochu příhodný svah, fičí sáňky, obsazené nejen hochy, děvčaty i dospělými lidmi obého pohlaví. I staří vousatí páni sáňkují,“ psaly v únoru 1907 Lidové noviny. „Na Špilberku po celé vozové cestě i od kasáren až dolů, na kohoutovické silnici, k tomuto sportu obzvláště příhodné, na návrších u Žabovřesk, všude se sáňkuje.“ Ani tehdy se to bohužel neobešlo bez vážného zranění: „Pod Špilberkem chycena byla prudce uhánějícími sáňkami 39letá pradlena Terezie Šmahelová a sražena k zemi. Utrpěla dle všeho těžké vnitřní zranění a musila ji ochranná stanice dopravit do zemské nemocnice.“

Smutné konce

O nic lépe se nedařilo vyznavačům nového sportu ani v – tehdy většinově německém – Liberci. Při sáňkování na Ještědu tady, jak v únoru 1910 napsal katolický deník Čech, „sřítili se 29letý úředník Adolf Еlbl z Breilon a 28letý úředník Gustav Ginsky se stráně“. Obzvláště s Elblem to vypadalo zle: „Zraněn byl těžce na hlavě, tak že sotva životem vyvázne, rovněž Ginsky je těžce zraněn. Vídeňský cestující Algün, který také spadl do hloubi, utrpěl pádem na sníh zranění lehká.“ Kvůli sáňkování se bohužel občas skutečně umíralo.

V únoru 1905 to v Náchodě podle Národní politiky potkalo studujícího tamní „c. k. odborné školy tkalcovské“ Schicka z Jaroměře, který byl při jízdě z kopce „do hlavy nebezpečně raněn“ a zemřel „v okresní nemocnici ve strašných bolestech“. To ale nebylo nic proti čtyřnásobné tragédii, která se odehrála v lednu 1908 u Frankfurtu nad Mohanem. „V pohoří Taunusském, kde se letos sáňkování ohromně rozmohlo, narazily sáňky, na kterých sedělo šest osob, na strom tak prudce, že se tři mladíci na místě zabili, jeden pak se smrtelně zranil,“ popsala jednu z historicky nejhorších „sáňkovacích“ havárií Národní politika.

Popularita sáňkování přežila první světovou válku, rozpad Rakouska-Uherska a vydržela po celou dobu první republiky. Teprve poté to začalo jít se sáňkováním z kopce. Sáňkaři i bobisté sice pronikli na zimní olympijské hry (každý, kdo měl tu smůlu a viděl někdy v akci čtyřbob NDR, se nejspíš dodnes budí uprostřed noci zpocený hrůzou), ale módní vlna postupně opadla. Lyžování – a v menší míře bruslení – zatlačilo sáňky do pozadí a učinilo z nich opět jen zábavu pro nejmenší děti.