Česko udělalo po roce 1989 v oblasti ekologie pořádný kus práce. Emise skleníkových plynů se za tu dobu snížily více než o dvě pětiny. Kdo pamatuje katastrofální životní podmínky v těžařských oblastech a místech s vysokou kumulací průmyslu, potvrdí, že změny k lepšímu jsou doslova vidět a „cítit“.

I přes tento pokrok ale Česko patří v rámci Evropy mezi největší znečišťovatele – měřeno jak podle emisí CO2 na hlavu, tak v poměru k hrubému domácímu produktu. Česká ekonomika do velké míry závisí na „špinavých“ oborech – ať už jde o energetiku s velkým podílem výroby z fosilních zdrojů, nebo o průmysl, který tvoří na evropské poměry nadprůměrnou část ekonomiky. Náklady, které bude nutné vynaložit na změnu dnešního stavu, tak budou patřit v poměru k populaci mezi nejvyšší v celé Evropě.

Vyjádřeno v absolutních číslech, po­dle výpočtu poradenské společnosti Boston Consulting Group (BCG) bude dekarbonizace české ekonomiky do roku 2050 vyžadovat investice ve výši ohromujících 3,2 bilionu korun. Z toho 1,2 bilionu bude nutné vynaložit kvůli splnění evropských plánů ještě do roku 2030.

Část z těchto peněz se ovšem může Česku vrátit. Tedy za předpokladu, že se místo investování energie do předem prohraného souboje se zelenými plány Bruselu pustíme do vývoje inovací a technologií, které jsou na cestě k uhlíkově neutrální Evropě nutné, ať už jde o pokročilé baterie do elektromobilů, výrobu vodíku, nebo třeba zařízení, která umí „pohlcovat“ skleníkové plyny z atmosféry.

O tyto technologie bude zájem ve firmách po celém starém kontinentu a ostatně i v dalších částech světa. Česko má šanci stát se jejich vývozcem. Pokud ale zvolí pasivní přístup, bude tomu naopak: platit budeme my inovátorům a těm, kteří se – třeba i s reptáním – pokusili využít chystanou transformaci jako příležitost.

Energetický handicap

Jednoznačně největší výzvou bude v příštích desetiletích dekarbonizace energetiky. Ta má na dnešním objemu emisí skleníkových plynů v české ekonomice suverénně největší podíl: celých 37 procent. Z toho drtivá většina – skoro devadesát procent – vzniká spalováním uhlí, další zhruba desetina jde za plynovými elektrárnami.

Jak uhelné, tak plynové elektrárny bude třeba při snaze o dosažení bezemisní ekonomiky zavřít a nahradit je jednak obnovitelnými zdroji a jednak jadernou energií. Nejde ale jen o samotnou náhradu špinavých zdrojů. Přechod na nové technologie a elektrifikace průmyslu způsobí do roku 2050 nárůst spotřeby elektřiny z dnešních asi 74 na 125 terawatthodin.

Analytici spočítali, že náklady na takovou přeměnu energetického mixu dosáhnou celkem zhruba 1,4 bilionu korun. Na jaký zdroj kolik z tohoto balíku připadá?

Nejdražší mají být v příštích desetiletích investice do malých modulárních reaktorů – podle výpočtů analytiků z BCG se do jejich vývoje a výroby nalije do roku 2050 na 725 miliard. Na dalších 200 miliard pak má vyjít posílení kapacity velkých jaderných elektráren. Co se obnovitelných zdrojů týče, odhadují analytici BCG nutné investice do solárních elektráren na 325 miliard a do větrných 120 miliard korun. Dalších 230 miliard bude stát zvyšování odolnosti přenosové soustavy.

Přechod na průmysl poháněný „zeleně“ bude vyžadovat také vybudování kapacit pro výrobu vodíku. Ten by měl nahradit fosilní paliva v extrémně energeticky náročných oborech, jako je třeba hutnictví. V roce 2050 by celková spotřeba vodíku mohla dosáhnout až patnácti megatun a instalace lokálních elektrolyzérů spolkne do té doby dalších 85 miliard korun.

Cementárny jako poslední

Druhým největším producentem oxidu uhličitého v rámci české ekonomiky je průmysl, a to především kvůli jeho vysokému podílu na tuzemském HDP. Průmyslové podniky vypouštějí do ovzduší přes pětinu celkových emisí.

Investice potřebné k „očištění“ tohoto výrobního sektoru odhaduje studie BCG na 450 miliard korun do roku 2050. Z toho asi 250 miliard bude stát změna výrobních procesů a nahrazení fosilních paliv elektřinou nebo vodíkem. Zbylá část pak půjde na náhradu uhlí či plynu pro průmyslové vytápění.

I v rámci průmyslu ovšem bude rozložení potřebných investic nerovnoměrné. Největší energii a nejvíc peněz budou muset utratit výrobci železa, respektive oceli, a také cementu a vápna. Pokud by tyto obory měly produkovat tentýž objem jako dnes, dosáhnou investice do přeměny na ekologickou výrobu až padesáti miliard korun.

Výrobci oceli, tedy společnosti Liberty Ostrava a Třinecké železárny, už své plány na opuštění fosilních paliv v minulosti zveřejnili. Počítají s tím, že tři ze čtyř vysokých pecí nahradí v příštích letech elektrické obloukové pece.

V případě cementáren, ale i některých dalších průmyslových firem je nicméně transformace složitější a analytici tvrdí, že zřejmě přijdou na řadu až jako jedny z posledních. Emisí se totiž nebudou schopny zbavit úplně, a tak jejich „zezelenání“ bude možné až v době, kdy budou k dispozici technologie pro „lapání“ a uskladňování vypouštěného CO2.

Spotřební daň z elektřiny

Doprava v Česku stojí sice jen asi za šestnácti procenty emisí, přesto ji čeká v příštích letech možná nejsilnější otřes. Jednak od roku 2035 začne platit zákaz prodeje nových vozů se spalovacími motory, jednak bude nutné obnovu vozového parku z benzinového či naftového na bateriový pohon „popohnat“. Studie BCG tvrdí, že pokud necháme výměnu aut se spalovacími motory za elektromobily jen na pouhé průběžné obměně, sníží to emise do roku 2050 jen o polovinu.

I bez toho ale budou investice v dopravě dosahovat stovek miliard. Například jen kvůli vyšší ceně elektromobilů ve srovnání s „benziňáky“ budou muset lidé a firmy utratit za pořízení nových aut o 150 miliard korun více. A to minimálně do roku 2030, kdy se má situace obrátit a ceny elektromobilů spadnout pod náklady na pořízení auta se spalovacím motorem. Zhruba 200 miliard pak budou činit investice do vybudování infrastruktury pro elektromobily, tedy především sítě dobíjecích stanic.

Studie BCG ale upozorňuje také na další nepříjemný aspekt přechodu na elektromobilitu, a to dopad na veřejné finance. Z příjmů státu totiž vypadne až sto miliard korun, které nyní erár získává ze spotřební daně na paliva. Aby tyto chybějící peníze nahradil, bude prý nutné buď selektivně zdanit elektřinu pro automobily, anebo razantně zvýšit silniční daň.

Opuštění spalovacích motorů poznamená také český sektor automotive. Ten kvůli pomalé adaptaci tuzemských automobilek na elektromobilitu může podle odhadů přijít na příjmech až o 180 miliard korun, které zákazníci utratí u konkurence kladoucí větší důraz na výrobu vozů na baterie.

Pokud tomu chtějí automobilky zabránit, musejí podle studie investovat na 400 miliard do změny výroby – od přizpůsobení výrobních linek na novou technologii po investice třeba do výroby baterií. Ani tak ale nemají situaci ve svých rukou – viz například rozhodnutí společnosti Volkswagen o zachování české Škody Auto jako posledního mohykána z celé skupiny, který bude vyrábět spalovací motory.

Inovace jsou nutnost

Výčet částek nutných na investice do dekarbonizace ve studii BCG působí silně depresivním dojmem. A to tím spíš, když pozorovatel sleduje šnečí tempo či přímo odpor, s nímž se velká část českých firem k přechodu na bezemisní ekonomiku staví. Analytici ale upozorňují, že i navzdory české skepsi stále máme příležitost na transformaci evropského hospodářství vydělat.

Předkládají hned několik vizí, jak toho dosáhnout. Česko podle nich může vsadit na vývoj a výrobu technologií, na nichž dekarbonizace stojí. Například evropský trh s bateriemi pro elektromobily dosáhne v budoucnu objemu až 1,5 bilionu korun ročně. V desítkách až stovkách miliard se bude pohybovat roční poptávka po součástkách určených k výrobě vodíku nebo po technologiích malých modulárních reaktorů. Za tepelná čerpadla utratí v následujících letech evropští zákazníci až 200 miliard. To všechno jsou potenciální nové trhy pro české firmy, pokud uchopí dekarbonizaci za správný konec.