V těchto týdnech prosazuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR novelu zákona č. 563/2004, která je v médiích prezentována jako „zpřístupnění učitelského povolání lidem bez pedagogické kvalifikace“.
Jedním z jejích bodů je otevření možnosti pro ředitele škol přijmout na místo učitele „odborníka z praxe“, který se zapojí do školního vzdělávání žáků bez předchozí systematické profesní (tj. učitelské) přípravy. Považuji za správné, že MŠMT hledá cesty, jak se vyrovnat s hrozícím nedostatkem učitelů v českých školách (a pomíjím fakt, že ředitelé tuto možnost mají už dle stávající úpravy, což tuto část novely činí v podstatě zbytečnou). Dovolím si ale upozornit na další aspekty, které v probíhající diskusi spíše zapadají.
Rozumět a vyučovat
Rozumět nějakému oboru (matematice, historii) znamená na prvním místě „rozumět mu pro sebe“. Učitelé ale navíc disponují jiným typem rozumění; musí umět „vidět obsah oboru očima někoho jiného“. Bez toho by nebyli schopni rozumět tomu, jak se utváří vědění žáka, a nemohli by tento proces cíleně podporovat (tj. smysluplně vyučovat). K tomu, aby se ten druhý typ rozumění rozvinul, slouží kvalitní učitelská příprava; zahrnuje orientaci v psychologii (zejména v myšlení žáků určité věkové skupiny), pedagogice (zejména v důležitých souvislostech školního vzdělávání) a obecné a oborové didaktice (zejména jde o škálu možností, jak zprostředkovat konkrétní obsah/téma).
Novela je tedy problematická symbolicky a věcně. Symbolicky vysílá signál, že učitelská příprava není pro společnost až tak důležitá a lze ji nahradit tím, že někdo něco „umí dělat“. To samo o sobě je krokem zpět, který měří sto let. Věcný problém novely spočívá v tom, že se na pozice učitelů dostanou specialisté na obory, kteří ale oborům rozumějí „pro sebe“.
Není těžké dohlédnout, jak většina odborníků z praxe ve školách obstojí: budou brzy nešťastní z toho, že se jim ve třídě nedaří své vědění sdílet, protože je žáci „neposlouchají“. Budou zaskočeni rozmanitostí žákovské populace (inkluze), malým zájmem dětí či specifiky vztahů s rodiči. Na rozdíl od pravých učitelů, kteří si diagnostické kompetence rozvíjejí právě v profesní přípravě, nebudou tito odborníci z praxe pravděpodobně s to nahlédnout, že problém může být v nich.
Mimochodem, mnozí politici i novináři rozumně apelují na změny ve školství, které by zahrnovaly moderní pojetí učebních procesů, posílení ohledu na individuální žákovské dispozice, zavedení inovativního (formativního) hodnocení, rozvíjení kooperace ve skupinách apod. Tedy vše, k čemu jsou v posledních letech systematicky vedeni studenti učitelství na pedagogických fakultách.
Odborníci z praxe ale didaktické inovace zavádět dost dobře nemohou; ti vidí jen svůj obor a – nemajíce pedagogického vzdělání – vyučují z nouze tak, jak byli sami vyučováni, když ještě jako žáci sami chodili do školy. Jsou tedy nakonec ve školách těmi pravými tradicionalisty, kteří reprodukují způsoby vyučování, které byly aktuální před čtyřiceti lety.
Lokalizovaný problém
Málo srozumitelná je v tomto ohledu politika MŠMT. Učitelství patří mezi takzvané regulované profese a ministerstvo v posledních letech uplatňovalo pod praporem zvyšování kvality učitelské přípravy stále striktnější požadavky na to, jak má být koncipována z hlediska například poměru teoretické a praktické přípravy či kvality reflexe pedagogických praxí.
Nyní však obrací kormidlo opačným směrem, když říká, že na specifické přípravě pro učitelskou profesi nezáleží a dobré učitele mohou ředitelé škol dle svého úsudku vybírat z řad odborníků na jednotlivé obory. Uvědomuje si MŠMT, jakých nástrojů se tímto svým krokem vzdává nejen k ovlivňování, ale i jen k monitorování toho, s jakou profesní výbavou vstupují učitelé novicové do školních tříd?
Problém nedostatku učitelů, který má novela řešit, je závažný. Nejnovější data však zřejmě ukazují, že bude v nadcházejících letech lokalizovaný (na některé aprobace a některé regiony). Jako lokalizovaný by tedy bylo zřejmě účelné jej adresovat. Nikoli plošnou novelou, která představuje systémovou změnu směřující k deprofesionalizaci učitelství.
Autor je docentem na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a předsedou České pedagogické společnosti
