Evropská komise svým Plánem pro příští generaci chce zneužít lidského neštěstí v podobě pandemie, aby prosadila plán na přerozdělovací dluhovou Unii, který by za normálních okolností nikdy neměla šanci prosadit, tvrdí v rozhovoru pro týdeník Hrot europoslanec a místopředseda ODS Alexandr Vondra.

Je jasné, co se dalo čekat. Ona také komise tento návrh o mnoha desítkách stran připravovala určitě déle než týden, co uplynul od dohody (francouzského prezidenta Emanuela) Macrona s (německou kancléřkou Angelou) Merkelovou na plánu obnovy. Když ti dva přišli se svou iniciativou, říkal jsem si, že se mění doba. Jen nevíme, co bude na konci. Jedno se nicméně zdá jisté. Těch třicet let od revoluce byl ráj a já si nepřeji, aby koncovkou těchto změn bylo, že se budeme mít výrazně hůře.

Je nesporné, že z volného trhu EU nesmírně těžíme. Osmdesát procent toho, co doma vyrobíme, prodáme v zahraničí, hlavně na evropském trhu. Pokud by nastal rozklad tohoto trhu, byť dost regulovaného, tak to tady setsakramentsky pocítíme. O tom, že země jako Španělsko či Itálie mají problém a že když udeří krize, nemohou si samy na trhu půjčit, víme dávno. Můžeme na to reagovat dvěma způsoby. Buď říct, že je to věc eurozóny a nás se to netýká. Nebo pokud přijdou s nápadem, pomozme jim jednorázově tak, aby se trh nezhroutil. Tehdy přichází moment, kdy by Čech neměl říkat ne. Jenže když jsem si týden nato důkladně přečetl, co komise připravila, názor jsem změnil.

To, co zveřejnila komise, není o nějaké jednorázové záchraně Itálie. Já bych přimhouřil oko i nad tím, že si Evropa jednorázově půjčí, aby zachránila Itálii. Jenže v tom plánu je všechno možné kromě záchrany Itálie.

Ona ta pomoc jižnímu křídlu probíhá i mimo nás, protože nejsme členy eurozóny. Probíhá to zejména prostřednictvím kvantitativního uvolňování Evropské centrální banky formou nákupu vládních dluhopisů. Naposledy šlo o šest set miliard eur, z nichž podstatná část směřuje právě na jih. Jenže Merkelová a Macron ve své iniciativě mluvili o jakémsi Recovery Plan, Plánu obnovy. A komise změnila i ten název: už je to Plán pro příští generaci. A když se jde do střev tohoto plánu, zjistíte, že se z původního půl bilionu stalo 750 miliard a z toho čistě na záchranu ekonomik a zmírnění dopadu koronavirové krize jde maximálně osmdesát miliard na protikrizové programy, jako je u nás Antivirus, aby se nepropouštělo, nebo analogie našich Pětadvacítek živnostníkům. Ale 560 miliard eur jde na financování tzv. Green Dealu. Tedy na něco úplně jiného.

Oni už nechtějí zachraňovat Itálii. Oni chtějí zachránit celou planetu. Už to není o jednorázové aktivitě; navrhují se tam celoevropské daně, které by měly fungovat navěky. Ty zatím Unie nemá a nevím, proč by je měla mít. Unie žije z příspěvku členských států a vybraných cel, což dává smysl. Teď se navrhuje zdanit firmy, zdanit uhlík, digitální společnosti. Evropská komise tak chce zneužít lidského neštěstí v podobě pandemie a s ní spojeného vypnutí národních ekonomik k tomu, aby prosadila plán na přerozdělovací dluhovou Unii, kterou by za normálních okolností nikdy neměla šanci prosadit. To by si nedovolil nikdo ani navrhnout, protože by to znamenalo změny smluv a referenda. Pro mě je to za jakoukoli myslitelnou červenou čárou.

Má-li způsob generování prostředků půjčkou obsáhnout investice do zelené revoluce, tak se pro nás zásadně mění úvaha o tom, komu pomůžeme my a kdo má pomoci nám. Pokud jde o krizi, tak tou je nejvíce postižena Itálie a můžeme řešit její dluhy z krize, ale ne před krizí a po ní. Euro má pro tuto zemi divergenční, nikoli konvergenční efekt, a to si musí řešit eurozóna. Pohled do střev návrhu, jak by která země měla nést zodpovědnost za řešení situace, ale ukazuje, že celý návrh je pro nás parametricky absolutně nevýhodný a nepřijatelný. A nelze na to kývnout ani náhodou. Nechápu, proč mezi kritéria pro rozdělování zdrojů zařadila komise dlouhodobou nezaměstnanost, která vůbec nesouvisí s krizí tohoto jara ani s dopady zelené revoluce. Z návrhu vyplývá, že třeba Slovensko, které je – pokud jde o koronavirus – v ještě lepší situaci než my, ale v konečném součtu (toho, co z fondu má dostat a co do něj bude vracet) vychází plusově, dostane téměř deset miliard eur, zatímco my jsme v minusu 600 milionů eur. Jako jediná země ze střední a východní Evropy, včetně Slovinska a baltských států, máme být čistým plátcem. Když se pod toto podepíše Andrej Babiš, tak to možná vysvětlí v Bratislavě, ale v Praze těžko.

Green Deal je primárně o dekarbonizaci ekonomik. Zatímco se všechno ostatní dnes odkládá, klimatický zákon postupuje dokonce rychleji, než bylo původně plánováno. Přestože upozorňujeme, že neexistují jeho seriózní dopadové studie pro blízké cíle, tedy do roku 2030. A z předběžných studií vyplývá, že nejvíce budou postiženy země v následujícím pořadí: první Polsko, druhé Německo, třetí Česká republika, čtvrté Rumunsko. My si především myslíme, že není nutné postupovat tak rychle. Skepticky k tomu poznamenávám, že ať budeme postupovat seberychleji, stejně se nepřidá Čína ani Spojené státy, Indie či Brazílie a další státy, které znečišťují ovzduší daleko víc než Evropa. Ta produkuje osm procent emisí, a kdyby třeba zítra přestala všechny vypouštět, Čína, která otevírá jednu elektrárnu na uhlí týdně, to hravě dorovná. A naše utahování opasků nebude mít vůbec žádný efekt na globální oteplování.

Jsme s tímto názorem v menšině, většina chce zrychlovat. Pak se ale ptám, proč my, když už to má být tedy o Green Dealu, máme jako třetí nejpostiženější země v celé Evropě ještě doplácet těm mnohem méně postiženým. To mi nikdo není schopen vysvětlit.

EU si jde půjčit peníze a pak je rozdělí členským státům. Ty o ně budou muset žádat, a aby žádost byla úspěšná, musí korespondovat s národními klimatickými plány nebo s připravovaným plánem pro země, které budou odcházet od uhelné energetiky. Navíc ale musejí plnit podmínky taxonomie, tedy pravidla zelených financí. Tyto prostředky bude možné použít pouze na to, co zlepšuje životní prostředí. Navíc jen z čistě ideologického pohledu, takže jádro ne, větrníky ano. Minulý prosinec měl Babiš šanci prosadit jádro do podporovaných zdrojů a nevyužil ji. Nechal se uchlácholit větičkou, že nám nikdo nebude mluvit do toho, jaký energetický mix si zvolíme. To ovšem nic neříká o tom, jestli najdeme model financování. Na to si budeme muset půjčit a někdo to bude muset pojistit. Při uplatnění taxonomie na to můžeme zapomenout. Oni donutí velké banky, aby se tím řídily.

Mají jistotu, že budou čistými příjemci. Zatím se bavíme ale o vládách. Otázkou je, jak se k tomu postaví veřejnost. Je třeba se také ptát, kdy ty peníze přijdou. Čerpání se na rozdíl od splácení předpokládá rychlé. Ovšem rychlé znamená roky 2022 až 2024. Ale oni budou mít problém už letos na podzim. Také jde o to, co si kdo představuje pod Evropskou unií. Když jsem o Evropské unii učil na škole, dělával jsem si legraci, že největší problém je, že když se budeme v jednotlivých zemích ptát lidí, proč jsou v EU, nedostaneme jednu jednotící odpověď, protože v Evropě nemáme politický národ ani společnou řeč. Každá skupina zemí tak má trochu jiné zájmy. 

Polák či Litevec je tam proto, že v tom vidí ochranu před Rusem. Ital nebo Španěl je tam proto, že v tom vidí prostředek, jak se dostat k penězům. Holanďan či Rakušan zase vidí, že ušetří. Angličan, než odešel, v Unii viděl byznysovou příležitost, Francouz vidí příležitost obnovit dávno zaniklé impérium. Němec v EU doteď viděl ochranu před sebou samotným. O nás jsem v žertu říkal, že je to od každého trochu. U těch jižních zemí je to tedy jednoznačné. Uvolnění 600 miliard eur z ECB a nyní tři čtvrtě bilionu u EU lze prezentovat jako politické vítězství. To je cenné, zvláště když v Itálii naštvanost na EU dosáhla teď na jaře až 80 procent kvůli neakčnosti a aroganci při nástupu pandemie. Premiér proto chce donést zprávu, že se to změnilo. Byť je to spíše ve smyslu „slibem nezarmoutíš“.

Zmiňoval jsem financování Itálie, Španělska a částečně i Francie prostřednictvím programu odkupů státních dluhopisů ECB. Jenže před několika týdny padl verdikt německého ústavního soudu v Karlsruhe, který se nevyjadřoval k aktuálnímu kvantitativnímu uvolňování, ale k tomu předcházejícímu. Řekl, že z hlediska německých zákonů je to možné provádět jen po velmi omezenou dobu, ale není to přijatelné jako trvalý nástroj, kterým se to vlastně stalo. Myslím, že toto donutilo Angelu Merkelovou změnit pozici a přijít s francouzsko-německým návrhem, který obsahuje mnoho z toho, o čem Francouzi vždy snili a na co Němci říkali ne, ne, ne. Doufám, že na to teď budou dlouho říkat „ne“ země ze společenství skrblíků – Holanďané, Rakušané, Švédové, Finové. Budou ve svém boji o dočasnost usilovat o to, aby vše bylo formou půjček, a nikoli dotací a aby se nezvyšoval morální hazard uvnitř Unie. A myslím, že Česko by, když už nás začínají počítat mezi čisté plátce, mělo s těmito zeměmi spolupracovat.

Německý posun byl tedy dán nejspíše rozsudkem z Karlsruhe a také povzbuzen tím, že Německo ve srovnání s ostatními velkými státy zvládlo koronavirovou krizi excelentně, což posílilo Merkelovou. Ještě před půl rokem měli Zelení v preferencích skoro více než CDU. Nyní se preference CDU téměř zdvojnásobily na více než čtyřicet procent. Možná kancléřka také přemýšlí o nějakém zápise do dějin.

Pokud nastartují změny směrem k přerozdělovací a dluhové Unii, je to podle mne daleko zásadnější otázka, než jak se Merkelová zapíše do historie. Kladu si otázku, co to udělá s německou politikou, když to, co je na stole, znamená závazek platit za jih Evropy minimálně dlouhodobě, nejspíše napořád. Předložený projekt ty mechanismy nastavuje. Nejen společnými daněmi, ale i samotnými dluhopisy s velmi dlouhou dobou splatnosti. Německo se může dostat do stavu natlakovaného papiňáku. Dnes je to pohodová země. Do země, která mého dědečka zabila v Osvětimi, teď na stará kolena jezdím na dovolenou. Zejména v jižní části Německa se cítím velmi dobře. Mám tam spoustu kamarádů a byl bych rád, aby to tak zůstalo. Je to náš nejdůležitější partner. Nejen kulturně, ale i obchodně. Ale pamatujeme z historie, že se nejlepší partner stal největším problémem. Německo je z jihu pod tlakem kvůli penězům a ze severu kvůli ekologické politice. Švédsko dekarbonizace nic nestojí, když má všechno z vody, a navíc si napočítá svých 80 procent zalesněného území. Nakonec ještě dostane peníze za pohlcování uhlíku. V Německu ten zelený diskurz dnes dominuje, ale je otázka, zda krásné ideály bude ochotno krvavě zaplatit. A bude pod tlakem i z domácí politiky. Vzpomeňme, jak z minulé krize vyrostla AfD.

Před deseti lety vyšlo Německo z krize jako vítěz, protože se krize nedotkla Asie a zejména Číny, která je jeho zásadním obchodním partnerem. Teď je to jinak, takže dopad na německou ekonomiku bude zcela jiný. A Němci, aby se s tím vyrovnali, nalévají do ekonomiky obrovské sumy. Už je to druhý bilion. Jenže takováto sanace je ve skutečnosti v rozporu s veškerým soutěžním právem EU. K nám přitom dolehne maximálně zpráva o Lufthanse. Je to bezprecedentní konání mimo pravidla hry od země, která vždy zdůrazňovala důležitost dodržování pravidel. Naposledy třeba při jednání o brexitu. Myslím, že Německo za to, že přistoupilo na francouzské plány, dostalo jako bonus free riding. Je otázkou, zda se nad tím vůbec zamyslel někdo u nás doma. V sanování vede Německo, za ním je Francie a velmi se činí i Polsko, které tam má dvě až tři procenta HDP. U nás je to částka do padesáti miliard a čert ví, jestli na to proběhla nějaká notifikace u EK, která je nutná.

Jestli premiér nevybojuje financování jádra, je úplně k ničemu, protože prohraje všechno.

Existuje návrh azylové a migrační politiky, pracuje se na tom, ale ještě jsem to neviděl. Ale Německo na podzim předsedá EU a možná se dočkáme nějakého překvapení. To bych vůbec nevylučoval. I když je faktem, že když nyní těsně před nástupem koronaviru v Evropě hrozilo opakování migrační krize, vůdcové EU pozitivně překvapili. Navštívili oblast, podpořili nového řeckého premiéra. Tenkrát komunista Tsipras hranice otevřel, aby vydíral Evropu, ale dnešní konzervativec Mitsotakis hranici odhodlaně držel a dostal podporu i z Bruselu. Věřme tedy, že se teď nikdo nepustí do dobrodružství a nepozve sem další migranty.

Můj odhad je, že rozložení sil pro nás není výhodné. Skrblíci, primárně Rakousko a Nizozemsko, dosáhnou nějakého lepšího poměru půjček na úkor dotací. Poláci jsou zvyklí pracovat s penězi. Jde jim více o peníze než o principy a vycházejí z toho mnohem lépe než my. Budou tedy chtít ještě více peněz, ale nakonec kývnou. Slováci už to přivítali, to už jsem vysvětlil proč. Takže Babiš bude hodně osamocený a nebude to mít jednoduché. První Evropská rada by o tom měla jednat už 19. června a bude snaha to nezdržovat.

Zároveň s tím proběhne plénum Evropského parlamentu a tam je zaparkovaná rezoluce odsuzující Babišův megakonflikt zájmů. Pokud se o ní bude hlasovat, zcela jistě projde. A to určitě jeho vyjednávací pozici neposílí. Zásadní změna parametrů a financování jádra je absolutní minimum, které musí premiér vybojovat. Jestli to nedokáže, může odejít, protože jeho úloha skončila.

Nesmí se přistoupit na společné daně. To posouvá Unii k superstátu. Ale myslím, že nás nikdo nebude nutit, abychom s tím souhlasili teď. Myslím, že je to tam jako takové únikové sdělení, kdy členským státům slibují, že nebudou muset splácet, když přistoupí na daně. To je pak ale kompletní převzetí Macronových plánů, s nimiž nesmíme souhlasit. Ale o tom se v tomto kole hrát ještě nebude.

Alexandr Vondra (58)

• Místopředseda ODS, člen Evropského parlamentu.

• V roce 1984 absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK, obor geografie.

• V roce 1987 podepsal Chartu a s Jáchymem Topolem a Ivanem Lamperem vydával samizdatovou Revolver Revue.

• Spoluzakládal Občanské fórum a pak působil jako zahraničněpolitický poradce Václava Havla.

• V letech 1997 až 2001 byl velvyslancem ČR v USA.

• Ve vládě Mirka Topolánka byl nejprve ministrem zahraničí a poté ministrem pro evropské záležitosti.

• Ve vládě Petra Nečase byl ministrem obrany.

• Členem ODS je od roku 2006

• Je ženatý a má tři děti. Žije v Litoměřicích a baví se ornitologií.