Milovníci vojenské historie si vzpomenou na to, že vietnamský generál Vó Nguyén Giáp zvítězil nad Francouzi u Dién Bién Phu ne proto, že měl víc lepších zbraní, ale proto, že měl „high concept“ a ovládl terén. Ve válce s covidem to bylo stejné: ukazuje se, že korelace s penězi, počty lůžek nebo jejich vybaveností přístrojovou technikou či specializovaným personálem je ve skutečnosti hodně slabá.

Vítězi byli ti, kdo měli funkční systémy ochrany veřejného zdraví, připravené pandemické plány, byli schopni rychle přijímat opatření a přesvědčit o jejich smyslu veřejnost. Nejlépe obstál ten, kdo zvládl dělat organizační změny, bourat bariéry mezi zdravotnickými obory a přesouvat personál i techniku tam, kde jich bylo potřeba, i když hospodařil s málem. Kdejaký technologicky vyspělý zdravotnický systém se sofistikovanými specializovanými nemocnicemi, docenty a profesory kolaboval a za hvězdy byly často nesrovnatelně chudší země, které obranu rozvinuly včas, postupovaly od začátku promyšleně, a hlavně doopravdy chytře.

Nejsou lidi?

Flexibilita a bourání organizačních bariér šly některým zemím o hodně lépe, a tak dokázaly v zájmu účinné „mobilizace lidských zdrojů“ velmi rychle, byť třeba dočasně rozvolnit striktní požadavky na specializaci zdravotnického personálu a převést pracovníky na činnosti související s bojem proti pandemii. Internisté, geriatři, pneumologové, anesteziologové, ale i praktici, často i penzionovaní lékaři nebo nedostudovaní medici a střední zdravotnický personál vytvořili podporu jednotkám intenzivní péče. Zcela běžné bylo zaškolení zdravotnického personálu v covidových protokolech ve virtuálních kurzech, absolvovaných těsně před převelením do „covidárií“.

Člověk to musí obdivovat: v Thajsku najali a narychlo proškolili 150 tisíc lidí na pomocné zdravotníky, celkem byl komunitních zdravotníků k dispozici v sedmdesátimilionové zemi rovný milion.

Jihokorejci převedli úředníky, kteří dříve vyřizovali zcela nesouvisející agendu, na místní hygienické stanice, aby mimo jiné pomohli s trasováním.

Singapur narychlo zaškoloval sestry pro přesun na jednotky intenzivní péče, kde nejvíce chyběly. Obdobně byli nasazeni studenti posledních ročníků medicíny.

Kapacity se najdou

Rychle zvednout kapacitu testování a následného dohledávání všech kontaktů bylo ze začátku jedním z kritických faktorů úspěchu boje proti pandemii. Vietnam dokázal za tři měsíce zvýšit počet testujících laboratoří ze tří na 112 a zavedl čtyřstupňové trasování.

Řada zemí zavedla mobilní aplikace umožňující trasování a identifikaci potenciálně rizikových kontaktů; jejich účinnost v podstatě závisela na míře ochrany osobních údajů (předávání dat operátorů hygienám či jiným pověřeným zdravotnickým organizacím). V zemích s vysokou mírou ochrany osobních dat účinnost nebyla nijak slavná, neboť závisela na tom, jak byli lidé ochotni sdílet data a stahovat si aplikaci.

Většina dobře fungujících zdravotnických systémů připomíná pyramidu, jejímž základem jsou praktičtí nebo rodinní lékaři. V chudých rozvojových, ale dobře organizovaných zemích, kde je podstatně méně lékařů v přepočtu na tisíc obyvatel a chybí i dostatek zdravotníků s jakýmkoli terciárním či alespoň úplným středním odborným zdravotnickým vzděláním, jde často o terénní komunitní zdravotníky.

Miroslav Zámečník

Systém „bosých doktorů“ (termín z Číny v době Maových venkovských komun) vznikal paralelně od 50. let minulého století v řadě zemí, mimo jiné v již zmíněném Thajsku, ale pomocní (placení) terénní pracovníci existují i ve Spojených státech, kde pomáhají například se zajištěním přístupu k péči zejména minoritám, včetně původního obyvatelstva.

Každý fungující základ primární péče, který mohl být využit v rámci boje proti covidu, se hodil k vytřídění symptomatických pacientů, podpoře prevence i v „první linii“. Kdo byl schopen kombinovat soustředěné lidské zdroje, opírat se o komunitní péči a pracovat s novými technologiemi, zvládl dělat i zpětné trasování, tedy vyhledávat ohniska nákazy, což je pracné a časově náročné.

Demokratické země, které nepřistoupily k drakonickému vynucování protiepidemických opatření, musely o to více spoléhat na efektivnější komunikaci a posilování důvěry obyvatelstva v to, že orgány veřejného zdraví, ministerstvo zdravotnictví a vláda jako celek vědí, co dělají. Kompenzace ušlých příjmů přitom pomohla při dodržování karantény a sebeizolace.

A co Česko?

Kdo z nás neslyšel v posledním roce charakteristiku, že český zdravotnický systém je „robustní“ a „odolný“, díky čemuž se vypořádal i s velmi vysokým náporem nemocných, kteří museli kvůli komplikovanému průběhu covidu-19 do nemocnice? Fakt, že to naše nemocnice zvládly a že lékaři i sestry zajišťující péči o covidové pacienty byli obětaví, šéfové nemocnic schopní své ústavy řídit, ovšem neznamená, že celý systém managementu epidemie v mezinárodním srovnání spektakulárně neselhal.

Skutečnost, že k datu 7. června letošního roku bylo Česko z hlediska úmrtí na 100 tisíc obyvatel (s covidem nebo kvůli němu) na čtvrtém místě na světě, mluví sama za sebe. Zatímco první vlnu šíření čínské chřipky dokázalo Česko za cenu totálního lockdownu zastavit, nebylo schopno získaný čas využít k přípravě čehokoli inspirovaného „správnou výrobní praxí“.

Ještě pozoruhodnější je, že v první desítce covidových úmrtí na počet obyvatel jsou zastoupeni hned tři členové Visegrádu, zatímco Polsko a země Balkánu jsou vesměs ve druhé desítce.

Loni na jaře vysvětlovaly chytré hlavy nízký počet případů v této části světa (post)komunistickou tradicí očkování proti nakažlivým nemocem, odlišnou genetickou výbavou západních a jižních Slovanů a bůhvíčím dalším. A nyní bych otočení pořadí tabulek od premiantů k odpadlíkům zase nevysvětloval tím, že od Chebu na jihovýchod až po bulharskoturecké hranice děláme zdravotní statistiky obzvlášť poctivě… V přepočtu na paritu kupní síly dává Česko ze všech postkomunistických zemí na zdravotnictví zdaleka nejvíc peněz (3426 dolarů), o půlku víc než Maďarsko, skoro třikrát víc než Bosna a Hercegovina. O stále ještě hodně chudém Peru ani nemluvě (rozdíl je téměř pětinásobný). O korunách, ba ani o dolarech přepočtených na to, co se za ně dá ve zdravotnictví pořídit, to nebylo ani náhodou - Spojené státy měly v roce 2019 výdaje na zdravotní péči 3,8 bilionu dolarů, v přepočtu na obyvatele s přihlédnutím k rozdílům v cenové hladině třikrát víc než Česko. A do rozjezdu očkování pandemii těžce nezvládaly. Přestože mají nejlepší medicínský výzkum na světě, nejlépe placené doktory a nejlépe vybavené nemocnice.

Veřejné zdraví je úplně jiná disciplína a covid-19 je toho nejlepším důkazem. Abychom drželi ten příměr ze začátku -Vietnamci i v této bitvě zvítězili nad Francií na celé čáře. Covidových mrtvých na 100 tisíc obyvatel měli 0,05 oproti francouzským 164,27 při smrtnosti 0,6 procenta oproti 1,9 procenta ve Francii. Abychom to uvedli do proporcí, Česko s Vietnamem prohrálo ještě přesvědčivěji, a to za osmkrát větší peníze na zdravotní péči při zohlednění rozdílu v cenové hladině.

Co je odolný zdravotnický systém?

Odolnost neboli „resilience“ je v souvislosti s analýzou zdravotnických systémů docela nový koncept, který má vyjádřit nejen schopnost zdravotnických institucí a jednotlivých složek zdravotnického systému připravit se na náhlé šoky, absorbovat a překonávat je. Neméně důležitou dimenzí je udržení schopnosti zajišťovat preventivní, ambulantní i akutní lůžkovou péči, pokud možno v nezmenšeném rozsahu. Už podle této definice je zřejmé, že ani některé před pandemií vysoce hodnocené zdravotnické systémy podle tohoto metru neobstály příliš dobře. Ukázalo se kupříkladu, že v mnoha bohatých západních zemích byly orgány veřejného zdraví a hygieny „podvyživené“, a to nejen personálně a technologicky, ale i z hlediska plánování a koordinace. Chaos, dlouhé reakční doby a improvizace v mnoha západních zemích kontrastují s většinou zemí východní Asie.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.