Každá doba má své, akorát veřejné mínění se velice rychle mění a s ním i preference vědeckých kapacit, jejichž názorům je v mediálním prostoru dopřáváno sluchu. Poptávku po vyjádřeních věhlasného onkologa profesora Žaloudíka, bagatelizujícího význam doma vyrobených hadříkových roušek, nebo po konejšivých slovech neméně známého kardiochirurga profesora Pirka, přirovnávajícího covid-19 ke chřipce, vystřídal hlad po velmi pochmurných věštbách mikrobiologa Jaroslava Flegra.

Když lidé, kteří jej doposud vnímali jako „exota přes toxoplazmózu“, začnou pečlivě sledovat každé jeho slovo, včetně z apokalypsy přijíždějících „pojízdných mrazáků“, víte, že se něco stalo. Našemu názvu navzdory se snažíme popsat situaci v minulém týdnu bez toho, abychom ji jakkoli hrotili.

Péče o seniory je těžce nezvládnutá a je tomu tak v podstatě z desítky let starého notoricky známého důvodu – protože tak dlouho se potýkáme s tím, že v akutních nemocnicích vážou kapacitu „sociální lůžka“.

Teď i proto, že vyléčené pacienty v domovech důchodců nechtějí přijmout zpátky nebo se o ně doma nemá kdo postarat. Člověk by čekal, že právě to zvládání v podstatě „logistických problémů“ půjde vrchnímu náčelníkovi přes krizový management ze všeho nejlíp. Ale nejde.

Jasně že ekonomicky budeme o pár set miliard korun chudší, než jsme v létě doufali, ale spočítat se to dá až zpětně, byť docela jednoduše, jak rádi prozrazujeme. Čeho se máme doopravdy bát, je hledání viníka, vykrucování se, svalování odpovědnosti a touha po odplatě pokud možno hned a nejraději v nějakém zkráceném procesu s přímou mediální podporou. Našemu spolupracovníkovi, politologovi Ladislavu Mrklasovi, z toho nic povzbudivého nevychází.

Máme před sebou dlouhou a hnusnou zimu, ale než vzývat nového Mesiáše, místo něhož přijde ještě vykutálenější Satanův učedník, je lépe soustředit se na kypření půdy pro dotační zlatý déšť z Bruselu. Bude velmi vydatný a z rozhovoru týdeníku Hrot zjistíte, že je třeba se chystat, protože část peněz z evropských fondů buď Česko „načerpá“ v nebývale krátkém čase, nebo vůbec.

Ohlédnutí do historie – tentokrát těžby uranu v Česku – je také zdrojem poučení. Kdo tušil, že už za první republiky se na tom nedalo zbohatnout? Jasně, za války byl Jáchymov hluboko v Říši, a že by za rudu dobře platil Sovětský svaz, to také asi nešlo očekávat. Ale že už od 60. let minulého století se ztráty i při výkyvech cen pouze kumulovaly a výsledný účet přitom nebyl dosud vystaven? Povedané po slovensky, „stále si to pýta žrať“. Tak snad aby se s tím lithiem ve státní režii raději ani nezačalo. Když už víme, jak to dopadne.