Sabine Ikerová prožila celý život v druhém vídeňském okrese, centru židovské komunity ve Vídni. Jen pár metrů od jejího bytu vede Dunajský kanál, jehož břehy se po vzoru pražské náplavky přeměnily v posledních letech z nevlídného místa shlukování bezdomovců na atraktivní lokalitu, kde Vídeňané tráví s oblibou volný čas. A hned za kanálem leží oblast zvaná Bermudský trojúhelník. Název evokuje pocity mnoha návštěvníků, kteří se zde na několik dní ztratí v barech a hospodách a po návratu si nic nevybavují.

Právě tady zaútočil minulé pondělí islamista Kujtim Fejzulai na hosty, kteří si před avizovaným koronavirovým lockdownem chtěli užít poslední volný večer. Výsledkem devítiminutového amoku jsou čtyři mrtví a 22 zraněných. „Mám okna obrácená ke kanálu. Probudila jsem se a celou noc poslouchala sanitky. Moje spolubydlící se tou dobou vracela domů a naštěstí šla po druhém břehu. Myslela si, že mládež hází nějaké dělobuchy,“ popisuje Ikerová osudnou noc, evidentně stále silně otřesená, mimo jiné i proto, že v době našeho telefonátu tělo zastřeleného teroristy stále leželo na dlažbě poblíž jejího bytu.

Fejzulai si zřejmě ne náhodou vybral místo, kde v roce 1981 palestinské teroristické komando zavraždilo dva lidi. Od té doby byla oblast pod přísným policejním dohledem, tedy přísným aspoň na vcelku uvolněné vídeňské poměry. „Když se něco podobného stane někde ve světě a člověk to slyší z médií, tak to tak nevnímá. Teď je to prostě strašně blízko,“ říká mladá bankéřka Ikerová.

Vysmahni, ty debile!

I kancléř Sebastian Kurz mluvil v prvním prohlášení po útoku o Rakousku jako o ostrově blahoslavených, jehož obyvatelé dosud islamistický teror znali jen z médií. Na stránkách vídeňské radnice je uveden dlouhý seznam nejrůznějších mezinárodních hodnocení, ze kterých Vídeň vyšla jako nejpříjemnější město pro život na světě. Klíčovou roli v rankingu hrála vždy bezpečnost. Ta je však po pondělní noci silně nalomená, stejně jako sebevědomí Vídeňanů.

Zároveň se islamistické nebezpečí přiblížilo i k Česku blíže než kdy předtím. Televizní záběry útoků v Paříži, Nice nebo Londýně jsou pro většinu Čechů podobně vzdálené, jako byly ještě nedávno pro Sabine Ikerovou. Dokonce tomu tak bylo i při teroru v Berlíně, byť od Prahy geograficky stejně vzdáleném jako rakouské hlavní město. K přízemní a poklidné Vídni však má Česko historicky i povahově mnohem blíže než ke světovější, extravagantní a v mnohém extrémní metropoli nad Sprévou. Leccos o tom napoví i motto, které si Vídeňané s tragédií po vzoru Francouzů spojili a které asi nejlépe vyjadřuje jejich pocity. Místo emotivního, patetického „Je suis Charlie (Paris, Bataclan…)“ si osvojili drsnější a arogantnější hlášku ve vídeňském dialektu, kterou jeden ze svědků zakřičel z balkonu na střílejícího šílence, „Schleich di, du Orschloch!“ neboli „Vysmahni, ty debile!“. Jak by asi v podobné situaci reagovali Češi? Lze si tipnout, že dost podobně.

Přes Simmering do Sýrie a zpět

Zhruba 20 minut jízdy tramvají číslo 71 od místa střelby směrem na jihovýchod leží jedenáctý vídeňský okres Simmering. Právě zde žil i dvacetiletý v Rakousku narozený držitel rakouského a severomakedonského pasu Fejzulai. Zhruba v době, kdy Fejzulai navštěvoval základní školu, obýval pět let přízemní byt jednoho ze zdejších dělnických činžáků i autor tohoto textu.

Svého času zde fungoval sklepní rockový klub Movimento. Nad ním se nacházely prostory, které si s oblibou pronajímala turecká menšina pro své honosné svatby. Když se termín konání punkového koncertu nešťastnou náhodou shodoval s datem turecké veselky, nedopadlo to vždy dobře. Střet dvou zcela odlišných kultur skončil nezřídka rvačkou a příjezdem policie.

Tím to však také končí. Simmering není žádná no-go zóna, takové v Rakousku v podstatě neexistují. Jde o nijak zvláštní a ničím se nevymykající čtvrť. Vídeňská elita sice vyhledává spíše severozápadní část města, ani východ však nepostrádá nic pro poměrně příjemné žití. Jako všude ve městě je i zde dostatek zeleně, škol, školek, lékařských ordinací a dobrého dopravního spojení. Šance místních na smysluplné uplatnění se příliš neliší od šancí obyvatel nóbl čtvrtí.

Přesto právě jeden z místních mladíků považoval za smysluplnější odcestovat do Sýrie a bojovat za Islámský stát. „Očekával jsem lepší život, vlastní byt, vlastní příjem,“ řekl podle deníků Der Standard Fejzulai loni u soudu, kde se zodpovídal z pokusu přidat se k teroristické organizaci. Minimálně příjem už tehdy přitom měl, z vydělaných peněz si pořídil letenku do Kábulu, kde se měl setkat s kontaktní osobou z IS. Až později mu došlo, že pro cestu do Afghánistánu potřebuje i vízum.

Nakonec se dostal na turecko-syrskou hranici, kde ho zadržela turecká policie a vydala zpět do Vídně. U soudu dostal 22 měsíců, kvůli nízkému věku si však odseděl pouhých osm. Po propuštění si na sebe navlékl světlé, vzdušné oblečení, vzal dvě střelné zbraně, mačetu a atrapu pásky s výbušninami a vyrazil vraždit do centra.

Tam natrefil i na Mikaila Özena a Recepa Gültekina, dva mladé příznivce bojových sportů tureckého původu z přistěhovalecké čtvrti Favoriten, sousedící se Simmeringem. Ti za dramatických okolností dopravili do sanitky těžce zraněného policistu. Pomáhal jim při tom mladý zaměstnanec blízké restaurace McDonald’s Osama Joda původem z Palestiny. Gültekin přitom sám utrpěl střelné zranění a všichni tři se stali občanskými hrdiny teroristického útoku. „My, muslimové tureckého původu, odsuzujeme jakoukoliv formu teroru, stojíme při Rakousku, stojíme při Vídni,“ prohlásil Özen na videu, které natočil bezprostředně po nočním útoku přímo z místa.

I jejich příběhy ukazují, že vysvětlovat motivaci Fejzulaie sociálním, etnickým nebo náboženským původem bude obtížné, až nesmyslné. „Pocházel z úplně normální rodiny. Pro mě to byl mladík, který měl tu smůlu, že natrefil na špatné kamarády. Kdyby nechodil do mešity, ale boxovat, stal by se z něj boxer,“ popsal teroristu agentuře APA Nikolaus Rast, právník, který ho zastupoval před soudem.

Díra v rovnostářském systému

Právě rakouský, a zvláště pak vídeňský rovnostářsko-socialistický přístup jsou zřejmě důvodem, proč se islamistický teror zemi navzdory dvěma milionům obyvatel s přistěhovaleckým původem doposud vyhýbal. Z dělnického Simmeringu do elitářského Dödlingu to zkrátka není zas tak daleko a ve Vídni na rozdíl od pařížských předměstí chybí podhoubí, kde by se radikálním myšlenkám zvlášť dařilo. Navíc stejně jako pro agenty v době studené války platila Vídeň dlouho i pro IS za neutrální území, tranzitní a pobytovou zemi, nikoliv za cíl.

Na druhé straně právě to nejspíš vedlo k falešnému pocitu bezpečí. Sociální vyloučení, ostrakizace ze strany většinové společnosti a absence vyhlídek nemusejí být vždy nutně jedinou příčinou radikalizace. Po pádu Islámského státu v Sýrii a vzestupu osamělých vlků s hodně narušeným nebo vůbec žádným napojením na centrálu IS přestaly navíc platit dřívější instrukce z vedení teroristické organizace.

Náznaků nebezpeční bylo dost. Jak připomněl týdeník Falter, z Rakouska odešlo bojovat do Sýrie a Iráku na 300 lidí a mnozí z nich se i vrátili, byť méně, než se původně očekávalo. Četní experti varovali, že islamistická scéna je v zemi rozsáhlá, jen zatím nebyla vidět. Pouhé tři dny před teroristickým útokem rozrušilo město srocení desítek mladistvých, kteří vtrhli do kostela ve čtvrti Favoriten, házeli v něm petardy a pořvávali islamistická hesla.

Otázky, jak mohl být Fejzulai předčasně propuštěn, proč nebyl pod dohledem a jak se mu podařilo oklamat a přesvědčit úřady, že se svých radikálních postojů zřekl, budou bezesporu rakouské veřejné debatě vládnout řadu měsíců. Ministr vnitra Karl Nehammer označil právě to za hlavní selhání systému. Vypořádat se s nimi bude muset šestatřicetiletá těhotná ministryně spravedlnosti bosenského původu Alma Zadič.