Každý den napíšou lidé miliardy slov a po naprosté většině z nich neštěkne druhý den pes. Některá však přetrvají tisíce let. Zřejmě každý slyšel ve škole o tom, že starověcí Sparťané byli nemilosrdní eugenici a zbavovali se hned po narození neduživých dětí. O praxi starých Řeků zabíjet či ponechat postižené děti napospas smrti ale ve skutečnosti víme jen z několika málo literárních textů a ty nemusejí být spolehlivé, popřípadě je špatně interpretujeme. 

V časopise Hesperia aktuálně vyšla studie, ve které archeoložka Debby Sneedová z California State University tvrdí, že jde ve skutečnosti o tisíce let tradovaný mýtus. Opírala se přitom o analýzu příslušných literárních textů a archeologické nálezy. Infanticida (zabíjení dětí) se podle Sneedové ve starověkém Řecku samozřejmě vyskytnout mohla, nešlo ale podle ní o společensky široce akceptovanou záležitost a „standardní reakci na postižení“.

Úvod do starořecké eugeniky

Nejdřív k tomu, jaké důkazy o zabíjení postižených dětí ve starověkém Řecku máme. Jediný přímý pochází z pera řeckého historika Plútarcha a konkrétně jde o životopis polomytického spartského zákonodárce Lykúrga, který žil (pokud tedy opravdu žil) někdy v 9. až 7. století př. n. l. Plútarchos píše, že spartský otec po narození vzal dítě a „odnášel je na jakési místo zvané lesché,“ kde seděli nejstarší a nejváženější Sparťané, tedy „geronti“. Pokud bylo nemluvně „dobře rostlé a silné, kázali ho vychovávat“, bylo-li „však slabé a nevzhledné“, byla jeho osudem propast zvaná Apothet: „Neboť bylo lépe pro dítě i pro obec, aby novorozeně, od počátku nezpůsobilé vyrůst a zesílit, nezůstalo naživu.“

Další eugenické pasáže lze nalézt (koho by to překvapilo) u dvou největších řeckých politických myslitelů – Platona a Aristotela. Platon v jednom ze svých slavných dialogů vkládá svému učiteli Sokratovi do úst slova, že v ideálním světě musí vládci vymyslet takové prostředky, aby se plození zúčastnili jen ty nejlepší ženy a muži, kdežto ti „podřadní“ mají být od rozmnožování odrazováni. Navíc musí podle něj v takovém státě existovat „autority“, které by se postaraly o děti „dobrých rodičů“ a zajistily jejich výchovu, ovšem děti od „podřadných rodičů“ a „poškozené děti“ mají být ukryty na „tajném a neznámém místě, jak se sluší“. Aristoteles je v tomto ohledu ještě přímočařejší a ve své Politice míní, že v ideálním státě je třeba, „aby se těla potomků řídila přáním zákonodárce“, a otevřeně doporučuje, aby byl zaveden zákon nařizující „nevychovávat žádné poškozené“ dítě.

Důkazy psané i vykopané

Podle Sneedové není možné brát žádný z citovaných textů za bernou minci. V případě Aristotela a Platona je to jednoduché – jde o utopické spisy a sotva lze tvrdit, že jejich eugenické blouznění popisuje starořeckou realitu (i když i tak se tyto pasáže leckdy chápaly). U Plútarcha je to složitější, jenže i v jeho případě lze najít celou řadu argumentů velících k opatrnosti. Tak předně Lykúrgův životopis napsal někdy okolo roku 100 našeho letopočtu, tedy mnoho set let poté, co klasická spartská společnost zanikla. Kromě toho jedním z vůbec nejvýznamnějších spartských králů byl Agésilaos II. (vládl v letech 398 až 360 př. n. l), který podle samotného Plútarcha ztepilostí rozhodně nevynikal. V jeho životopise píše, že Agésilaos byl „malý“ a „kulhal na jednu nohu“, ale údajně to vyvažoval tím, že byl krásný, ctižádostivý a dokázal si ze své „tělesné vady“ utahovat: „Sám si z toho první tropil smích a dělal na to vtipy.“ 

Podobných spartský infanticidní mýtus zpochybňujících záznamů lze najít víc a další se týkají jiných oblastí starověkého Řecka. Jde například o dochované doporučení jistého anonymního lékaře, jak pomáhat těm, kteří se narodili se zmrzačenou rukou.

A pak tu jsou samozřejmě důkazy archeologické. V první řadě neexistuje žádný hmotný důkaz, že by se Řekové postižených dětí zbavovali. Na druhou stranu se například dochovaly hliněné figurky zobracující dospělé lidi s těžkým postižením, typicky s rozštěpem patra, nebo malé keramické lahvičky, které podle Sneedové mohly sloužit k výživě takto postižených lidí v kojeneckém věku. Nutné ale samozřejmě je vypořádat se s pozoruhodným nálezem z roku 1931, kdy se v jedné opuštěné athénské studni podařilo vykopat přes 400 dětských koster (a také 150 koster psích). Většina dětí byla v době smrti stará sotva pár dní a nelze samozřejmě úplně vyloučit, že důvodem jejich úmrtí byla infanticida. Z jiné tři roky staré studie ovšem plyne, že skladba a stav ostatků odpovídají spíš ohromné dětské úmrtnosti, která byla pro starověk typická (ještě v 19. století umírala v českých zemích před dosažením jednoho roku minimálně čtvrtina dětí), než výběrové infanticidě. Mezi kostrami se navíc podařilo identifikovat šesti- až osmiměsíčního kojence postiženého hydrocefalem (vodnatelností hlavy), což je natolik závažné postižení, že často končí smrtí i dnes. O toto dítě přesto někdo pečoval a dokázal ho udržet při životě řadu měsíců.

Ještě se uvidí

„Máme spoustu důkazů o tom, že lidé aktivně nezabíjeli kojence, a žádné důkazy o tom, že by je zabíjeli,“ shrnula Sneedová své poznatky pro věhlasný vědecký časopis Science. Dodejme, že zdaleka ne všichni znalci antiky s předloženými závěry úplně souhlasí. Zdrženlivější je například Christian Laes z University of Manchester, který sice potvrzuje, že nelze prokázat praxi zbavovat se postižených dětí napříč celou řeckou a římskou civilizací, ale zároveň dodává: „Absence důkazů ještě neznamená, že tento jev sám o sobě neexistoval.“ Ve skutečnosti podle něj mohlo jít – tak jako v některých jiných společnostech – o vcelku běžnou praxi, ovšem stud a společenská stigmatizace vysvětlují, proč se o ní zmiňuje tak málo psaných pramenů.