Až k Soudnímu dvoru Evropské unie doletělo pět českých papoušků druhu ara hyacintový. Důvod sporu je velmi konkrétní, jejich majitel – chovatel J. J. (usnesení Nejvyššího správního soudu bývají anonymizována) – by přísně chráněné papoušky rád prodal, a proto požádal ministerstvo životního prostředí o povolení.

Naopak právní základ sporu je zcela abstraktní a dá se zhustit do otázky: Patří do papouščího chovného hejna jen děti a rodiče, nebo také dědeček s babičkou? Vzhledem k nejasnému původu ptáků jde o velmi zapeklitý spor, jehož vyřešení závisí na výkladu evropského práva, a tak Nejvyšší správní soud na konci minulého roku velký papouščí spor přerušil a Soudnímu dvoru položil několik tzv. předběžných otázek.

Případ se táhne už od června 1993, kdy jistý Uruguayec dovezl do Bratislavy „za zcela nestandardních podmínek“ (tak to popsaly úřady) dědečka a babičku zmíněných jihoamerických papoušků. Chovatele, který je od něj převzal, chytili na slovenských hranicích celníci a papoušky mu zabavili.

České zákony ale tenkrát nebyly tak přísné jako dnes, a tak mu je úřady v roce 1996 zase vrátily, následně si je vypůjčil jiný nadšenec a z jejich snůšky odchoval mámu a tátu (ano, jde o vlastní sourozence) našich papoušků. Teprve ty převzal v roce 2000 chovatel J. J. a o 15 let později požádal ministerstvo životního prostředí o udělení výjimky k prodeji jejich pěti potomků. Ta se v případě, že mají chráněná zvířata v pořádku „papíry“, uděluje standardně, jenže chovatel ji – ačkoli neporušil žádný zákon a vždy postupoval legálně – nedostal s odůvodněním, že původ prarodičovského páru je nejasný; nejspíš nelegální.

Spor evropských paragrafů

Následovala žaloba ke Krajskému soudu v Hradci Králové, jenže ten dal za pravdu ministerstvu životního prostředí, a tak se případ ocitl u Nejvyššího správního soudu. Detaily se příliš zatěžovat nebudeme, a tak konstatujme pouze to, že podle Nejvyššího správního soudu existují dva zhruba stejně oprávněné pohledy na věc. 

Pravidla pro obchodování s ohroženými druhy přebírá evropské právo z mezinárodní úmluvy CITES (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora), ovšem v příslušné směrnici lze najít ustanovení, která stojí proti sobě. Chovatel papoušků vychází z článku, který chovné hejno (stádo) definuje tak, že se jím „rozumějí všichni živočichové v chovném zařízení, kteří jsou používáni k rozmnožování“. Jinak řečeno, v jeho případě jde pouze o rodiče a děti (protože babičku a dědečka nechová), z čehož plyne, že by se úřady vůbec neměly zabývat tím, jestli papouščí prarodiče byli do Evropy přivezeni legálně, či nelegálně, a výjimku udělit.

Ovšem ministerstvo naproti tomu vychází z ustanovení, které praví, že chovné hejno musí být „založeno v souladu se zákonnými ustanoveními platnými v době získání a způsobem, který nebyl na újmu přežití příslušného druhu ve volné přírodě“, což vzhledem k nejasnému původu prarodičů tak úplně neplatí. Toto dilema Nejvyšší správní soud shrnul slovy, že „podle názoru žalovaného (ministerstva) problematický původ prarodičovského páru ‚zatěžuje‘ další generace, zatímco podle žalobce (chovatele) se jejich ‚kletba‘ přetrhla převodem do jeho vlastního chovu“.

Nejednoznačné je to i z hlediska zdravého rozumu a něčeho, co bychom mohli označit za vyšší mravní princip. Ministerstvo zdůrazňuje nulovou toleranci a tvrdí, že pokud by v tomto případě udělilo výjimku, mohl by takový postup do budoucna vést ke „snadné legalizaci chovů založených na pochybně dovozených exemplářích“, které byly chyceny ve volné přírodě. Chovatel naproti tomu vcelku logicky namítá, že prodej v zajetí odchovaných papoušků snižuje poptávku po nelegálním nákupu exemplářů odchycených z volné přírody.

Čekání na soudní dvůr

Národní soudy tu každopádně nejsou od toho, aby napravovaly nejednoznačnosti evropského práva, a tak Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru EU tři předběžné otázky. První se přímo týká papouščích babiček a dědečků a ve zkratce zní tak, jestli jsou součástí chovného hejna „exempláře, které jsou rodiči exemplářů chovaných příslušným chovatelem (a tedy prarodiči pětice k prodeji určených papoušků – pozn. red.), ačkoliv ten je nikdy nevlastnil ani nedržel“. Pokud by soudní dvůr rozhodl, že nejsou, měl by následně odpovědět na další otázku, jestli mají v takovém případě úřady zjišťovat původ prarodičů. Kromě toho by se měl soudní dvůr zabývat i tím, jaký vliv na rozhodování úřadů má skutečnost, že chovatel k papouškům přišel ve své době naprosto legálně a v dobré víře, a mohl proto legitimně očekávat, že s jejich potomky bude moci obchodovat.

Zodpovězení předběžných otázek trvá soudnímu dvoru zpravidla několik měsíců až několik let. Až rozhodne, Nejvyšší správní soud se k případu zase vrátí. Papoušci ara jsou naštěstí dlouhověcí (až 90 let), a tak se rozsudku s velkou pravděpodobností ve zdraví dožijí.