Viktor Orbán je ve svém úřadě nepřetržitě od roku 2010 a na konci května v něm oslaví čtrnácté výročí. K nim ještě připočtěme čtyři roky premiérování v letech 1998 až 2002 a dostaneme opravdu impozantních 18 let. Orbánovo nynější premiérské období navíc potrvá ještě další dva roky a ani po volbách 2026 nemusí přijít konec – svědčí o tom všechny volební průzkumy.

Základem Orbánovy úspěšné kariéry je mimořádná schopnost intuitivního jednání a reakcí. Osvědčil ji už při zakládání Fidesz (Maďarské občanské unie) a především při její transformaci z generační liberální platformy s malou podporou v národně konzervativní formaci schopnou opakovaně vyhrávat volby, a to obvykle s absolutní většinou v parlamentu.

Ani v evropské politice intuice maďarského premiéra nikdy zásadně nezradila. Přímo ukázkově na evropském jevišti dlouhé roky provozoval představení Jekylla a Hyda (či Hyda a Jekylla, jak je ctěná libost). Lapidárně řečeno: doma se prezentoval jako eurobijec, v Bruselu coby (skoro) eurohujer.

Teprve Putinovo obsazení Krymu a migrační krize přinutily Orbána „přiznat barvu“. Ani tehdy však na svou intuici nezanevřel. Vsadil na to, že se západní země nepochlapí a Putinovi se nepostaví. A na to, že „vítačské“ nálady nemají většinovou podporu a dlouho nevydrží.

Vsadil správně. Spolu s tehdejším rakouským ministrem Kurzem se Orbán dokonce na konci krize mohl považovat za jednoho z vítězů – zachránců Evropy. 

To Orbána jen povzbudilo do dalších střetů s Bruselem a stále častěji i na washingtonsko-budapešťské lince. Do opravdu velkých potíží se ale Budapešť dostala kvůli svým postojům až po Putinově vpádu na Ukrajinu. Po něm se opakovaně ocitala a ocitá v izolované pozici jak v Evropské unii, tak v Severoatlantické alianci (připomeňme, že už více než chvíli zdržuje vstup Švédska do NATO).

Na konci minulého roku byl maďarský premiér v této souvislosti přímo otázán maďarskou státní televizí, která patří k jeho hlásným troubám, zda jeho antagonistické vztahy s bruselskou špičkou a Bidenovou administrativou odvede zemi ze západních struktur. „Naším plánem není opustit EU,“ odpověděl Orbán. A dodal: „Naším plánem je dobýt ji.“

Hlavním důvodem jeho úspěchu je fakt, že prakticky vždy dokáže na poslední chvíli uniknout největším problémům. To osvědčil i dnes, když se nakonec podvolil soustředěnému tlaku a souhlasil s padesátimiliardovou evropskou podporou Ukrajiny.

Mnozí diplomaté v této souvislosti upozorňují na to, že Orbán si v této pozici přímo libuje. Je rád středem pozornosti, rád překvapuje, rád dostává bruselské politiky a diplomaty do úzkých. Zkrátka, že si náramně užívá jak svoji neústupnost, tak i rychlé úkroky stranou.

Sázka na posun doprava

Pro Orbána je ale podstatnější dlouhodobý horizont. Maďarský premiér se opět spoléhá na svou intuici, která mu říká, že politika se na obou stranách Atlantiku posouvá doprava. Možná dokonce výrazně doprava. Orbán očekává, že úspěchy pravice a krajní pravice v eurovolbách, ale i v národních volbách v Rakousku, v Belgii a zemských volbách v Německu, případně Trumpovo podzimní vítězství přinutí Západ ke změně kurzu.

Sází na to, že evropští a američtí voliči budou nakonec chtít obnovení energetických vazeb s Ruskem a lepší sociální ochranu. A těm dají přednost před financováním pomoci Ukrajině a ukrajinským uprchlíkům. Orbán věří, že po těchto posunech dojde k ukončení vojenské podpory Ukrajině, kterou vystřídá tlak na Kyjev, aby s Ruskem vyjednával o míru.

Tohle všechno by se pak maďarskému vůdci vrátilo v podobě mezinárodního uznání a respektu. Přišla by pozvání ke všem důležitým diplomatickým stolům, za odměnu by následovalo odblokování zadržovaných evropských peněz a možná by se objevilo i nějaké to euro navíc.

A samozřejmě by mu to také pomohlo k udržení hegemonního postavení na domácí politické scéně.