Na podzim roku 2001 jsme měli všichni oči navrch hlavy kvůli 11. září. Výjevy lidského utrpení i odvahy, nové záběry letadel mířících na Manhattan a Pentagon, množící se očitá svědectví i válečná odpověď daly docela zapomenout na jiné drama, které se tou dobou na americké půdě odehrávalo. Po luxusním mrako­drapu v centru texaského Houstonu pobíhali lidé v košilích a kravatách. Nosili krabice plné papírů ke skartovačce, která makala přesčas. Vedle padajících domů to žádná velká vizuální show nebyla – ale její následky jsou pro fungování Spojených států a celého západního světa neméně ničivé.

Zoufalý útěk

Onen dům patřil společnosti Enron, největšímu americkému obchodníkovi s energiemi. Oni nešťastní kravaťáci byli zaměstnanci firmy Arthur Andersen, která Enronu po léta dělala účetní audity. A právě tou dobou, kdy se američtí vojáci chystali do Afghánistánu, vyšlo najevo, že vedení Enronu si doslova napískalo sto miliard dolarů neexistujících tržeb, aby firma měla pěknou výsledkovou listinu, cena akcií se držela hezky nahoře a řečení pánové mohli shrábnout moc pěkné multimilionové prémie. Zároveň vyšlo najevo i to, že Arthur Andersen ten podvod aktivně pomáhal skrýt. Skartace dokumentů byla jen posledním zoufalým krokem, který měl ochránit konkrétní lidi před konkrétními obviněními.

Daniel Deyl

Enron ještě v prosinci téhož roku zkrachoval a Arthura Andersena následně shledala justice vinným z toho, že se zpronevěřil svým profesním závazkům. (Nejvyšší soud rozsudek kvůli procesním pochybením o tři roky později zvrátil, ale firma už byla de facto mrtvá.)

Kdosi si tehdy povšiml, že problém je systémový: Arthur Andersen fungoval jako účetní poradce Enronu a zároveň jako jeho auditor. Je to stejné, jako kdyby rozhodčí fotbalového zápasu byl zároveň masérem jednoho z mužstev. Je možné, že by pískal fér; ale také je zjevné, že by měl dobrý důvod pomoci svým. Když kontrolujete bezchybnost účetnictví, jehož autorem jste vy sami, tlak střetu zájmů asi nemůže být zjevnější.

Skandál na skandál

Podobná praxe tehdy fungovala u všech členů takzvané Velké pětky (viz graf), která auditorské scéně na přelomu tisíciletí v první lize světového byznysu vládla. A mělo se rychle ukázat, že Arthur Andersen nebyl jediným hříšníkem. Aktivní podvod či alespoň selektivní slepota na straně auditora předcházely všem velkým účetním skandálům té doby: World.com, Tyco International, Waste Management, HealthSouth – co padlá firma, to elegantně přikrytý účetní podfuk. A když to vypadalo, že annus horribilis 2001 bude zapomenut, přišla v roce 2008 finanční krize, během níž vyšly na světlo průšvihy další.

Aby si vylepšili reputaci, zbavili se zbývající členové nově vzniklé Velké čtyřky svých poradenských divizí a s nimi největšího zdroje střetu zájmů. Jak však šel čas, otrnulo jim. Konzultační divize začaly zase pěkně růst; snad s jediným rozdílem, že tentokrát se Velká čtyřka zaměřila především na fúze a akvizice. Výsledkem je situace docela podobná té z roku 2001: za loňský rok utržily tyto čtyři firmy dohromady 157 miliard dolarů. A zároveň s tím se začaly množit i nové skandály.

Mezi autory novodobých finančních průšvihů kraluje německá firma Wirecard, která si za asistence auditora EY přičarovala téměř dvě miliardy eur. (Oficiální verze EY praví, že to pánové z Wirecardu sehráli tak šikovně, že by na to nepřišel nikdo. Skutečnost, že skandál odhalil list Financial Times, který na rozdíl od EY neměl přístup k účetnictví Wirecardu, nechává verze EY bez vysvětlení.)

I proto se v roce 2019 finanční regulátoři na obou stranách Atlantiku už už chystali na současnou praxi Velké čtyřky posvítit. Řeč byla o nuceném rozdělení všech čtyř firem. Nejdále zašli v Británii, jejíž regulátor FRC (Financial Reporting Council) vyhlásil, že do června 2024 musejí firmy svoje konzultační divize oddělit od divizí auditních. Ve Washingtonu i v Bruselu to jde – mimo jiné kvůli pandemii – pomaleji, což dalo řečeným firmám možnost upravit svůj byznys tak, aby úřady příliš nedráždil. Covid tak paradoxně pomohl Velké čtyřce hned dvakrát: kromě vlny byznysu ve formě korporátních restrukturalizací také přiměl úřady odložit rozhodování o jejím dalším osudu.

V mrtvém bodě

Velká čtyřka se tak dostala do mrtvého bodu. „Jsme pro každou reformu, která přinese zkvalitnění auditů a pomůže vnést do naší branže více důvěry,“ cituje server insurancejournal.com prohlášení Deloittu na téma direktivního rozdělení firem Velké čtyřky, jež vynesl do popředí skandál Wirecardu a EY. KPMG a PwC se odmítly vyjádřit.

Vtip je v tom, že konzultace jsou podstatně lepší kšeft než audit. Americká verze časopisu Forbes uvádí, že v letech 2012–2018 vzrostly tržby Velké čtyřky průměrně o 44 procent. Tržby z prodeje auditorských služeb však v téže době vzrostly pouze o tři procenta. Firmy tak mají před sebou hlavolam: neotřesitelnou pozici na trhu jim zajišťují audity, které ovšem vydělávají jen (relativně) málo. Ale když budou poskytovat poradenství ve velkém, riskují náraz do regulátora.

Co tedy počít? Velká čtyřka to řeší tak, že si svou konzultační praxi sice vesměs drží, ale omezuje ji. A to přináší nečekaný problém z jiné strany. O lukrativní poradenský byznys se perou firmy z jiných koutů finanční branže – a berou Velké čtyřce její zkušené lidi. Pro firmy, jejichž hlavní komparativní výhoda spočívá právě ve vzdělání partnerů a zaměstnanců, to je velký problém.

„Není to tak, že bychom jim kradli oběd,“ komentoval to pro Financial Times Richard Fleming, šéf firmy z oblasti private equity Alvarez & Marsal. „Prostě si bereme jídlo z jejich spíže, bereme si, co chceme a kolik chceme.“ A skutečně: od roku 2017 jen jeho firma sebrala Velké čtyřce na padesát seniorních konzultantů.

K výše popsanému dilematu firem Velké čtyřky tak přibývá další. Mají celou poradenskou divizi prodat, nebo si nechat odlákat ty nejlepší lidi? „Máme zájem o všechno kromě auditů,“ řekl na to téma novinářům agentury Bloomberg zdroj z CVC Capital Partners, která patří k nejagresivnějším novým hráčům v poradenství. (K těm dalším patří po­dle Financial Times Alix Partners nebo FTI Consulting, mimo svoji oblast firmy prakticky neznámé.)

Nemají šanci

Není proto divu, že firmy Velké čtyřky tlaku podléhají. Například KPMG a Deloitte prodaly své britské divize specia­lizované na restrukturalizace; KPMG se zbavila i tamní divize důchodového pojištění. Také PwC prodala svoji konzultační divizi (obor zaměstnanecké mobility a imigrace) firmě Clayton, Dubilier & Rice za 2,2 miliardy dolarů. Fondy z oblasti private equity zase převzaly její poradenské divize v Itálii a USA; i její britská divize finančních technologií změnila majitele za 200 milionů liber.

Noví vlastníci mají volnější ruce. Nemají sice výhodu slavného jména, ale zato mohou svým novým hvězdám nabídnout práci s lepšími maržemi, a tudíž vyššími platy – navíc bez struktury obvyklé ve Velké čtyřce, jež odměňuje lidi podle odsloužených let. Zároveň nemají v zádech neustálou hrozbu zpřísněné regulace. Jako bonus mohou vnímat i fakt, že jim žádný špatný audit nezkazí reputaci.

Vyhlídky Velké čtyřky tak jsou sporné. „Nemají šanci, protože se nemají jak bránit,“ hodnotí stav jejich multidisciplinárního modelu konkurent Fleming. Má-li pravdu, může se snadno stát, že auditorské služby budou poskytovat firmy, které se specializují, inu, na audity. Jestli budou schopny najímat lidi natolik kvalitní, aby dokázali přijít kouskům mazaných podvodníků na kloub, je jiná otázka. Ale na tu nemá dobrou odpověď ani model současný, s nímž se pomalu loučíme.