Historie Polska je plná silných příběhů. Jeho strategická pozice v zájmové sféře Německa i Ruska odjakživa představovala riziko. Útok častěji přišel z východu. Nejhorší však bylo, když se obě mocnosti dohodly, jako třeba v roce 1939. Poláci za svou svobodu vždycky ochotně bojovali, a to i za cenu nesmírných lidských obětí. A v tom se mimochodem podobají dnešním Ukrajincům.

Právě polské vědomí, že ve střední Evropě nebude nikdy klid a bezpečno, je kruciálním základem celého současného příběhu.

Polské varování

Polští politici a diplomaté po léta varovali, že riziko Putinovy ozbrojené agrese proti sousedům je reálné. Poukazovali na to, že se ruský prezident chystá změnit celý mezinárodní systém. Chce vytvořit nárazníkovou zónu mezi státy NATO a Ruskem, a tím východní křídlo NATO dostat pod tlak a později pod přímou kontrolu. Dlouho též upozorňovali na Bělorusko coby poslušného Putinova vazala připraveného poskytnout své území pro agresorskou akci.

Polsko zkrátka nikdy nežilo v chimérách významné části Evropy, která si dlouho lhala do kapsy, že žádná válka už nikdy nebude. I proto vydává více než dvě procenta HDP na svou obranu a k témuž vyzývá své alianční spojence, kteří tento závazek neplní.

Polští politici také už dlouho upozorňují své evropské partnery, že páchají jeden sebevražedný krok za druhým. Svou imigrační politikou, nízkou až nulovou ochotou platit za svou obranyschopnost, a především posedlostí přijímat překotné environmentální závazky, které ohrožují evropskou ekonomiku, sociální soudržnost a ve svém důsledku i bezpečnost.

Dávno před vypuknutím ukrajinské války polský premiér Morawiecki přesvědčoval nového kancléře Scholze, aby Německo upustilo od projektu Nord ­Stream 2 a přehodnotilo i Nord Stream 1, neboť zvyšují závislost Evropy na ruském plynu. Nebyl vyslyšen. Namísto toho postoje nové německé vlády přispěly k tomu, že se Polsko v předvečer ukrajinské války stalo evropským otloukánkem. Mnozí protivníci současnou konzervativní vládu dokonce neprávem obviňovali, že chystá polexit.

A střih!

Je konec února 2022 a Putin skutečně útočí na Ukrajinu. Zatímco se mnozí evropští politici vzpamatovávají ze šoku, Polsko už dávno koná, neboť je připraveno. Okamžitě otevírá hranice uprchlíkům. Země, která byla za své protiimigrační postoje tolik kritizována, teď přijímá desítky tisíc imigrantů denně. A ač jí to působí nemalé potíže, o několik set tisíc z nich je připravena se dlouhodobě postarat. Jako první posílá na Ukrajinu dodávky zbraní a vojenského materiálu, čímž mimochodem naplňuje svůj závazek učiněný už na počátku února, kdy ostatní ještě spokojeně pluli na mírovém obláčku.

Ale především, polský premiér se pouští do horečné diplomacie v duchu svého výroku, že „nadešel čas, kdy musíme dát najevo, že o hodnotách, jako je svoboda a právo národů na sebeurčení, dovedeme nejen mluvit, ale rovněž za ně i bojovat“.

A ejhle, Polsko náhle vůbec není v izolaci. Naopak, má řadu předpokladů nastolovat agendu. Především má velmi dobré, až exkluzivní vztahy s klíčovými hráči – „potížisty“ i se zeměmi, které jsou Putinovým Ruskem nejvíce ohroženy. Speciálně premiér Morawiecki čte dokonale mezinárodní situaci. A umí mluvit skoro s každým. I díky tomu Orbán podpoří společné sankce. Spřádá plány a řeší konkrétní kroky s lavírujícím předvolebním Macronem, odhodlaným Johnsonem, váhajícím Bidenem i ustrašenou von der Leyenovou.

Triumfem ale končí především Morawieckého cesta do Německa, kam přijíždí přesvědčit kancléře Scholze k podpoře tvrdší verze sankcí. Německo skutečně ustoupí, a Ukrajině dokonce dodá zbraně. A navíc přinejmenším prozatím odpískává Nord Stream, zavazuje se k mohutnému zbrojení a zelený ministr Habeck poprvé připouští, že německý úprk od jádra nemusí být tak rychlý. To jsou věci, kterým by ještě před pár dny uvěřil jen málokdo.

Polsko teď ve svých rukou třímá prapor racionálního leadershipu. Je samozřejmě otázka, na jak dlouho. I tak je to až nečekaně dobrá zpráva. A to i pro Českou republiku, jejíž mnohé postoje jsou těm polským více než blízké.