Podívejte se, tohle si řešte sami, řekl Bůh a ukázal Adamovi s Evou pomyslné dveře od ráje. S ústy ještě plnými jablečných jadérek vydali se ti dva zjišťovat, co je to s těmi fíkovými listy. Zjišťovali tak náruživě, až měli celkem nějakých dvanáct miliard potomků, z nichž sedm je naživu dnes. Potomci se měli k světu; vymysleli melioraci i mercedesy, kardanku i karneval, holokaust i holubník. Ale ten problém nevyřešili.

Funguje to takhle: pokud máš, milý Adame, k dispozici tolik informací, že nevíš, co s nimi, chováš se jako idiot a na to já nemám v ráji náladu. Opojen hrubými, syrovými informacemi o všem, co existuje, myslíš si také, že víš, co je dobré a co ne. A přitom nevíš nic; teprve před minutou ses dozvěděl, proč se ti ten zpropadený fíkový list tak nadouvá. Proto jsem mu taky povídal, ať ten strom nechá raději být, mudroval ten den starý.

Chaos a nenávist

Internet se dnes k Adamovým potomkům chová úplně stejně jako kdysi jablko k němu samotnému, jen v opravdu velkém měřítku. Evě stačilo jablko jediné, na internetu však najdete jabloní celý sad. Je skvělé vědět vše; každý člověk s přístupem k internetu má zároveň přístup k drtivé většině informací o tomto světě. Jak však již dnes víme, výsledkem není osvícení mas díky vzdělání dostupnému zdarma. Je jím to, co si Bůh nepřál mít ve své rajské zahradě: chaos a nenávist. Jak tehdy pravil, tak se děje; musejí si to lidé vyřídit sami. A moc se jim to nedaří.

To není nadsázka. Florence Haugenová, dnes již proslulá coby „práskačka z Facebooku“, se v technickém fungování svého bývalého zaměstnavatele vyzná. Před Kongresem vypověděla, že nemá pochybnosti o tom, že „Mark Zuckerberg upřednostnil růst před bezpečností v rozporu s deklarovanými firemními prioritami“. Ona učesaná mediální formulace znamená, že Zuckerberg si byl vědom nebezpečí (přinejmenším některých), která s sebou provoz jeho vynálezu nese. O některých mlčel a o těch, o kterých mlčet nešlo, lhal. Zároveň dělal všechno, aby právě z podstaty těchto nebezpečí pro sebe vytěžil co nejvíce.

Člověk nemusí být zrovna aktivistou za kyberspravedlnost, aby tušil, že to není zrovna – s prominutím – košer. O čem má ponětí menší, je způsob, jak tomu zabránit. Dosavadní regulatorní linie amerických i evropských úřadů se obvykle nejvíce věnuje antimonopolní stránce věci, což není úplně šikovné. Je to podobné, jako byste si byli vnitřně jisti, že napadnout Polsko bylo od Adolfa Hitlera nemravné rozhodnutí, ale jediný legální bič na něj byste našli v porušování dopravních předpisů na cestě mezi Hlivicemi a Varšavou. Jistě byste měli pravdu, ale jako stěžejní argument proti invazi to pozorovateli zvenčí připadá trochu slabé.

Koryto v ohrožení

Je tedy možné, že Facebook (a v závěsu za ním Google, Amazon a další) nějakým způsobem zneužívá svého dominantního postavení na trhu. Ale zároveň se ten argument míjí s podstatou závažnější námitky proti jeho činnosti, že totiž hledá v lidské duši to nejhorší, co v ní je, aby podnítil mezilidský nesvár a na něm vydělal své miliardy. Antimonopolistický argument tvrdí pouze, že Facebook musí nechat u svého svinského koryta místo také ostatním, jejichž právo na dolar nenávisti bylo dosavadní praxí ohroženo. Hrát si na Boha není jen tak.

Trabl je samozřejmě v tom, jak odlišit špatné od dobrého (vidíš, Adame?) a jak zakázat jedno, aniž by bylo zároveň zahlušeno druhé. Tedy – trabl je to ve chvíli, kdy vám připadá argument špatné péče o lidskou duši relevantní. Když ne, máte roli podstatně jednodušší.

A jsme hned v Rusku. Minulý týden přinesl na první pohled docela normální zprávičku v ekonomických rubrikách, že Mail.ru se bude jmenovat VK. A co má jako být, řeknete si. Odpověď není úplně jednoznačná. Mail.ru Group je největší ruská internetová firma, jejíž stránky zasahují 86 procent tamního kyberprostoru a která provozuje více než 200 různých online projektů, jež jí loni vynesly tržby za sto miliard rublů (něco přes třicet miliard korun nebo 1,4 miliardy dolarů).

Firmu založil v roce 1998 rusko-izraelský podnikatel Jurij Milner. Fyzik a investor do mnoha špičkových firem po celém světě, od Facebooku po Xiaomi, se od té doby spřátelil s Markem Zuckerbergem, stal se obchodním partnerem Jareda Kushnera, zetě a šéfpodržtašky Donalda Trumpa, a také se dobře naučil vycházet s Vladimirem Putinem.

Jeho nejlepším tahem byla akvizice firmy VKontakte, provozovatele daleko nejúspěšnější sociální sítě v azbukovém prostředí. Ruský ekvivalent Facebooku zná v Rusku každý uživatel internetu (skutečně, marketingové studie mluví o stoprocentní brand recognition). Mail.ru v něm koupil podíl v roce 2012 a do dvou let v něm sérií lstí získal podíl nadpoloviční. Během té doby si firma změnila název na VK.

V roce 2014 Milner a spol. vyštípali zakladatele VKontakte Pavla Durova. Ten poté emigroval a dnes žije v západní Evropě. Mluví o tom, že v Rusku není prostředí na internetový byznys zralé. Jak za chvíli uvidíme, má pravdu, což je zlé; ale zároveň ji také nemá, což je ještě horší.

Všežravá hydra

Pravdivá část toho tvrzení spočívá v tom, že ruské internetové prostředí ovládají lidé loajální vůči Kremlu. To není nic divného; loajalita k Putinovi a jeho lidem je v Rusku primárním předpokladem podnikatelské existence.

Durov však zároveň říká, že v takovém prostředí, kde vládnou cenzura a korporátní mafie (rusky „kryša“), se nedá podnikat. Smůla je, že se podnikat naopak dá – pokud jste na té správné straně. Mail.ru Group loni na stamiliardové tržby dosáhla poprvé a její apetit jen roste. Jak sama říká, „kultivuje svůj podnikatelský ekosystém“, což zní lépe než tvrdit „jsme všežravá hydra“. Rozhodnutí z minulého týdne o přejmenování celé firmy podle její nejúspěšnější části je dalším krokem tímto směrem.

Dává to samozřejmě smysl. Všech 200 produktů a služeb, které Mail.ru nabízí, se nadále bude jmenovat VK (ne, není to na počest bývalého českého prezidenta). Bude tím dosaženo brandingové integrity; argot té branže je nesnesitelný, ale sdělení, že si produkt či služba polepší, když oblékne známější kabát, je pravdivé.

Spolu s tím se má dostavit několik dalších příznivých efektů, jako je „omezení vnitřní soutěživosti“ či „zintenzivnění synergií“, což v překladu do lidské řeči znamená, že si jednotlivé části obří firmy budou méně vzájemně překážet a budou více spolupracovat. Tím si VK, jak se tedy firma od minulého týdne oficiálně jmenuje, připraví půdu pro další expanzi.

Znamená to, že ruský internetový trh se smrskne na dva velké hráče, Yandex (původně vyhledávač) a VK. Kdokoli další bude zahlušen nebo spolknut. Jestli vám to připadá pozoruhodně podobné tomu, co se děje za Atlantikem, máte pravdu. Logika internetového podnikání skutečně nahrává konsolidaci a centralizaci, ať už v Seattlu, nebo v Sankt-Petěrburgu.

Stát ve stínu

Kromě té podoby zde však existují rozdíly – na první pohled detailní, ale podstatné. Podíváte-li se na vlastnickou strukturu VK, zjistíte, že zhruba polovina akcií se volně pohybuje na burze mezi drobnými investory. Co se druhé poloviny týče, má v ní největší podíl jihoafrická firma Naspers s 28 procenty v závěsu s čínskými společnostmi Alibaba a Tencent (deset, respektive sedm procent). Dalších pět procent patří subjektu jménem MFT.

Právě MFT čili MF Technologies však je vlastník klíčový, protože mu náleží 58,9 procenta hlasovacích práv. Největšími akcionáři MF Technologies jsou ruský MegaFon (jejž prostřednictvím firmy USM vlastní oligarcha Ališer Usmanov spolu se státní Gazprombank), polostátní banka Sberbank a státní holding Rostec, určený k nakládání se strategickými firmami.

Z toho plyne úplně jiný obrázek než z pohledu na prostou akcionářskou strukturu VK. Přičtěme k tomu, že konkurenční Yandex má největšího institucionálního akcionáře také ve Sberbank (největším individuálním akcionářem Yandexu je jeho CEO Arkadij Volož), a zjistíme, že ruský stát ovládá prakticky celý tamní internet. Nemusí k tomu používat dramatických mocenských prostředků, jaké bývaly zapotřebí k podrobení neposlušných naftařů nebo mediálních podnikatelů v dobách nedávno minulých.

Naopak, internetové firmy samy vědí, co mají dělat a co si mohou dovolit, protože v jejich představenstvech sedí lidé, kteří na to už jaksi rovnou dohlížejí. A svého druhu perverzním způsobem to vyhovuje i oněm firmám, protože nemají potenciálně drahé problémy v oblasti zvané compliance, tedy souladu s předpisy a jejich výklady. Jejich představenstva ta pravidla de facto určují sama.

Ideální stav

Moskva tak dosáhla stavu věcí, jenž jí musí připadat jako ideální. V roce 2019 nechal prezident Vladimir Putin schválit zákon o „suverénním internetu“. Ten nařizuje všem poskytovatelům internetového připojení (ISP) instalovat software, jenž umožňuje státním úředníkům kontrolovat, prohlížet a případně blokovat přenos obsahu z nepohodlných internetových stránek. Netřeba nic nařizovat providerovi (ISP), který by mohl dělat s takovou věcí drahoty. Úředník to vyřídí moderně, vzdáleným přístupem ze svého počítače na ministerstvu, v Lubjance či kdekoli jinde. Všechno funguje; co přichází zkrátka, je svoboda uživatelů, s níž si nikdo z tamních mocipánů dvakrát hlavu neláme.

Můžeme se Putinovi smát, nebo mu spílat a modlit se, aby jeho metody nezavládly i tady, nebo dokonce i na Západě. Náš odpor je vlastní patrně každému člověku (klasicky) liberálního smýšlení; máme za to, že je to ohyzdně mongolsky jednoduché vycházení se složitým problémem. Vláda udělá zkrátka všechno, aby zahlušila vše, co jí není pohodlné. (O Číně v tomto kontextu raději vůbec nemluvit.)

Zkusme však jednoduchý pokus. Nahraďme konkrétní údaje v úvaze o omezování ruského internetu jmény osob a názvy institucí z českého, německého nebo amerického prostředí. Jestliže namísto „nepohodlné internetové stránky“ uvedeme „navádění k terorismu“ nebo „organizování dezinformační předvolební kampaně“, jako by ona ruská opatření nepůsobila zase tolik absurdně.

Problém je v tom, že autoritářské režimy se moci internetu obávají ze stejných důvodů jako vlády relativně slušné. Liší se pouze konkrétní náplní toho nebezpečí – ale to je technikálie, která vůbec nesouvisí s technologickou realitou. Kyberprostoru je jedno, jestli přenáší organizaci boje za svobodu slova, legální komerční fintu, phishingový útok, nebo teroristický plán na zrušení elektrické sítě. Plyne z toho, že mají-li obranná opatření být podobně účinná, budou také podobně nepříjemná – pro všechny.

Nová moc

Internet má nad našimi životy nový druh moci. Je dána pozoruhodnou skutečností, že komerční zájem na zmiňované centralizaci a konsolidaci kyberprostoru je v podstatě tentýž jako zájem státu. V obojím případě jde o uplatnění tohoto nového typu moci. O to, aby se k vám dostal jen zlomek reality.

Je tedy možné, že přijetí drastických opatření po putinovsku bude jedinou cestou, jak zachovat jistou stabilitu i na Západě – ovšem za cenu ztráty dalších a dalších svobod. Touha po svobodomyslné komunikaci se nám tak paradoxně vrací v podobě dalšího nástroje šikany. Je skoro jedno, jestli má čínskou podobu indexu společenské způsobilosti, západní podobu kreditního skórování, českou ve formě EET, nebo podobu ruského (či amerického) vládního špiclování. Model je stále stejný.

Možná je to jediná cesta. Už jsme po ní ušli slušný kus; ona dystopická opatření z předcházejícího odstavce nejsou žádnou zvláštní novinkou. Jablečná jadérka nám ještě vězí v zubech.