Samoobsluha v Uruguayské ulici na pražských Vinohradech není na první pohled ničím nápadná. Snad jen tím, že má už pár týdnů otevřeno 24 hodin denně. A to i v dnešních „covidových“ časech, kdy musí mít obchody mezi desátou hodinou večerní a šestou hodinou ranní zavřeno. Ani ne před 14 dny vyhověl Nejvyšší správní soud dvěma návrhům majitele „sámošky“ Karla Vávry na zrušení opatření, kterými ministerstvo zdravotnictví omezovalo v průběhu dubna prodejní dobu obchodů.

„Považoval jsem je za nezákonná, nelogická a z hlediska pandemie za nic neřešící,“ vysvětluje Vávra, proč se obrátil na soud. „V noci mi do obchodu přijde – plácnu – 80 zákazníků, to znamená v průměru deset za hodinu. Všichni přijdou pěšky, nikdo nejede MHD, každý má respirátor a samozřejmě všichni dodržují rozestupy. Tak mi, proboha, řekněte, jak to zhoršuje pandemii? Naopak je to lepší, než když se ke mně všichni nahrnou přes den.“ Velmi podobný názor na věc měl i Nejvyšší správní soud.

Ten ministerstvo zdravotnictví zkritizoval, že zákaz nočního prodeje smysluplně nezdůvodnilo. Podle soudu není sice nutné, aby ministerstvo při odůvodňování sepisovalo „telefonní seznam“ a do detailů rozebíralo „hygienické aspekty“ všech zakazovaných činností, mělo by je ale aspoň rozdělit na více či méně rizikové. „Nelze vycházet jednoduše z toho, že stejné riziko, pokud jde o setkávání osob, představuje v noci otevřená malá prodejna potravin a divadelní sál plný lidí,“ konstatoval soud.

Ministerstvo se ovšem při zdůvodňování vzmohlo jen na nic neříkající floskule o omezování kontaktů mezi lidmi a dostatečném odpočinku zaměstnanců prodejen (jak odpočinek souvisí s covidem, samozřejmě nevysvětlilo). Jenže takto nekonkrétní argumenty nejsou podle soudu žádné argumenty, protože při použití takové logiky by bylo možné „zakázat jakýkoli kontakt mezi lidmi“.

Ministerstvo zdravotnictví následně vydalo další opatření, která lidem zakazují nakupovat v noci. Jsou však prakticky stejná jako ta, která soud označil za nezákonná, a tak Vávra začal znovu v noci prodávat, i když se to oficiálně nesmí: „Věřím, že případný spor u soudu vyhraju.“

Proti právu

Podobných rozsudků se hlavně od doby, co začal platit - ne úplně příčetně sepsaný - pandemický zákon (tedy od 12. dubna), vyrojila spousta. Například 21. května vynesl Nejvyšší správní soud rozsudek, v němž zrušil opatření ministerstva zdravotnictví, které zakazovalo vstup veřejnosti do vnitřních částí restaurací a kasin. Důvody byly dva a oba jasné jako facka. Zaprvé: podle pandemického zákona lze sice omezit fungování obchodů, ale nikoli stravovacích služeb a kasin. A zadruhé: i kdyby ministerstvo nakrásně prohlásilo restaurace a kasina za obchody, nemohlo by toto omezení na sebe vzít podobu kompletního zákazu vstupu veřejnosti, protože pak by už nešlo o pouhé omezení, ale o faktický zákaz provozu.

Pikantní je, že prakticky identické opatření zrušil Nejvyšší správní soud už o měsíc dřív, ovšem ministerstvo zdravotnictví to úplně ignorovalo a - jak stojí ve výše zmíněném rozsudku - „týden co týden nahrazovalo mimořádná opatření o omezení obchodu a služeb novými, obsahově obdobnými“. Všechna tato protipandemická opatření byla podle soudu „zjevně nezákonná“ a působila lidem „škodu a újmu na základních právech“. Jinak řečeno, neexistoval sice způsob, jak podle pandemického zákona zakázat fungování restaurací, ministerstvo to ale stále dokola činilo, vědomě pošlapávalo právo a nepřestalo s tím ani hned po této - už hodně důrazné - kritice od Nejvyššího správního soudu (nakonec to ministerstvo vzdalo až pod vedením Adama Vojtěcha a od tohoto pondělí by měly být restaurace otevřené).

Takové jednání připomíná ne úplně rozumné trkání telete do dubových vrat a zjevně nezůstane bez trestu. Podle pandemického zákona mohou totiž majitelé obchodů, hospod a jiných firem žádat jen o náhradu přímých škod (třeba za zkažené neprodané jídlo v lednici), nikoli o ušlý zisk. Pokud ovšem byla velká část opatření vydávaných (a následně rušených a znovu vydávaných) podle pandemického zákona nezákonná, bude muset stát nakonec se slušnou mírou pravděpodobnosti zaplatit i ušlý zisk. „Dáváme zrovna takovou žádost s paní advokátkou dohromady,“ říká Vávra a dodává, že ani jinak postupovat nemůže, protože mu zákon ukládá, aby se coby jednatel „staral o firmu s péčí řádného hospodáře“.

První vlaštovka

Ministerstvo financí zatím neeviduje žádnou žádost o náhradu škody, kterou způsobila vládní opatření vydaná podle pandemického zákona - ostatně není se co divit, protože pandemický zákon platí teprve od letošního 12. dubna. Covid je ale v Česku přítomný o celých 13 měsíců déle a v té době vydávala opatření vláda podle krizového zákona a ministerstvo zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Žádostí o náhradu škody se proto sešlo docela dost. Ministerstvo vnitra jich eviduje 520 v celkové hodnotě 8,087 miliardy korun. Celkem 403 z nich už ministerstvo vyřídilo, a to tak, že všechny do jedné zamítlo. Někteří lidé si to samozřejmě nedali líbit, a tak ministerstvo podle slov mluvčí Hany Malé eviduje k dnešnímu dni deset žalob. Na ministerstvo zdravotnictví přišlo dalších 261 žádostí, ve kterých jde celkem o 4,264 miliardy korun. Ani ono žádné z nich nevyhovělo a zatím eviduje jednu žalobu.

Ministerské ministatistiky jsou výmluvné - stát žádosti o náhradu škod, které způsobila jeho opatření, en bloc odmítá, a tak se o nich bude muset rozhodnout u soudu. Zřejmě vůbec první taková žaloba dospěla k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 (v tomto městském obvodu sídlí ministerstvo vnitra) minulý čtvrtek a soud jí nevyhověl.

Loni v létě ji podal „pendler“ Pavel Hutník z vesnice Mačkov na Strakonicku, který dojížděl za prací do bavorského Pasova, a požadoval v ní 4239 korun a 30 haléřů za „covidové“ testy, které musel kvůli vládním nařízením absolvovat loni na jaře. Soud této „pilotní“ žalobě (měla prorazit cestu jiným, podstatnějším) nevyhověl, a to z toho nejjednoduššího možného důvodu. „Potvrdil konstantní judikaturu - která tu existuje, byť tedy zatím nijak nereagovala na pandemii - a podle ní stát obecně neodpovídá za škody, které jsou způsobené vydaným právním předpisem,“ řekl Hrotu Hutníkův advokát Michal Staněk. Dovysvětlit je třeba následující: Krizový zákon vznikl krátce po povodních, které v létě 1997 vyplavily Moravu, a počítal s tím, že náhradu škody si zaslouží sedlák, kterému hasiči zabavili a poškodili traktor, aby mohli opravit pukající hráz rybníka, a ne stovky a tisíce lidí, které postihla protipandemická opatření vlády.

Chyby a alibismus

Podle Filipa Melzera z olomoucké právnické fakulty, který se náhradou škod a krizovým zákonem zabývá, rozhodl obvodní soud chybně a „alibisticky“. Na řadě je nyní Ústavní soud, přičemž k podání ústavní stížnosti vyzval podle Staňka i sám obvodní soudce s tím, že jde o zcela novou a precedentní věc. A nemusí to ani trvat tak dlouho jako obvykle - díky tomu, že šlo v žalobě o tak nízkou sumu, není možné odvolání k městskému soudu ani dovolání k Nejvyššímu soudu. Věc se tak rovnou dostane k Ústavnímu soudu. „Klient mi už podepsal plnou moc, čekáme jen na písemné vyhotovení rozsudku,“ říká Staněk.

Jak to bude s náhradami škod a žalobami za minulý rok, není zatím jasné - rozhodne se o tom před soudy. Naopak už nyní je zřejmé, že právní chaos, který následoval po schválení pandemického zákona, bude stát hodně bolet. A je to dobře. Ignorování a pošlapávání práva a spravedlnosti ze strany státu si nemůžeme dovolit.

Bude to boj

S příchodem pandemického zákona vypukl 12. dubna právní chaos. Nejvyšší správní soud následně zrušil řadu protipandemických opatření - týká se to třeba zákazu vstupu veřejnosti do vnitřních prostorů restaurací či omezování prodejní doby obchodů. Pandemický zákon umožňuje žádat o náhradu škod, které způsobila opatření, ovšem ušlého zisku se to normálně netýká. Vzhledem k tomu, že řada těchto opatření byla protizákonná, bude ale stát zřejmě muset hradit i ušlý zisk.

Právní chaos tu byl už před 12. dubnem, ale s náhradou škod podle krizového zákona a zákona o ochraně veřejného zdraví je to složitější. Ministerstvo vnitra zamítlo všechny žádosti o náhradu škod způsobených vládními opatřeními a stejně postupovalo i ministerstvo zdravotnictví. Vůbec první žaloba na ministerstvo vnitra se dostala k soudu minulý týden a soud jí nevyhověl. Přesto není nic ztracené -žalobou se bude zabývat Ústavní soud. Pozor si je třeba dát na promlčecí lhůty: V případě vládních opatření je půlroční, v případě opatření ministerstva zdravotnictví tříletá.

Každý, kdo podá žádost o náhradu škody, bude muset dokázat, že za způsobené škody nemůže samotná pandemie, ale vládní opatření. Je to těžké, ale ne nemožné. Již zmíněný majitel samoobsluhy Karel Vávra přežil podle svých slov první vlnu (jaro 2020) „více či méně bez problémů“, když mu obrat poklesl zhruba o 12 procent. Na podzim bylo daleko hůř, protože vláda zakázala noční prodej, a tak obrat spadl o 30 až 35 procent. „Dá se z toho vcelku logicky odvodit, že na pandemii - kterou nezpochybňuji - připadá zhruba dvanáctiprocentní pokles obratu a na vládní opatření, která nemají hlavu, patu ani logiku, připadá, dejme tomu, 18 procent,“ popisuje jednoduchý propočet Vávra.

Součástí některých podpůrných programů (všechny ty Covidy a Antiviry) byla douška, že se žadatel vzdává veškerých dalších náhrad za utrpěné škody. Podle právníka Filipa Melzera se každý případ musí posuzovat individuálně, ale hlavně v případě podnikatelů, kterým šlo o přežití, se jednalo ze strany státu o „par excellence“ zneužití silnějšího postavení (ekvivalent nože pod krkem), a proto by taková chytristika před soudem zřejmě neobstála.

Více o tématu čtěte v novém čísle týdeníku Hrot, které vychází 31. května.