Lidský život se ve vzpomínkách jiných často smrskne do jednoho okamžiku, do jedné určující události
Základním rozeznávacím znamením hodnoty uměleckého díla má být poměr autora ke stalinskému socialismu, tvrdil Ladislav Štoll. | Profimedia.cz
Stalo se to i Ladislavu Štollovi (1902 až 1981). Jeho velký okamžik přišel 22. ledna 1950, kdy na zasedání Svazu československých spisovatelů pronesl referát Třicet let bojů za českou socialistickou poesii. V základní rovině šlo o klíč, jak hodnotit kvalitu literatury, ovšem interpretace rozhodně není přímočará. Základním rozeznávacím znamením hodnoty uměleckého díla měl být napříště poměr autora ke stalinskému socialismu. Štollův projev lze ale chápat také jako velký útok na československou avantgardu (zajímavé je, že před válkou Štoll k avantgardě zdaleka tak odmítavý nebyl), byť s mnoha kličkami, které odrážely osobní preference mocných.
Surrealistu – a svého politického spojence – Vítězslava Nezvala vylíčil Štoll jako zbloudilou ovci, která sice propadla „zhoubnému vlivu“ vůdčí osobnosti československé meziválečné avantgardy Karla Teigeho, ale nakonec nalezla cestu zpět. Za vzorové básníky Štoll označil své dva oblíbence – S. K. Neumanna a „nejhlubšího a nejspravedlivějšího umělce“ Jiřího Wolkera. Hlavní útok naopak vedl na čerstvě zemřelého básníka Františka Halase, jehož poezie byla pro Štolla existenciální a málo optimistická. Schytali to ale třeba také další básník Josef Hora, historik Zdeněk Kalista či humorista Jaroslav Žák.
Halasův otec to nenechal jen tak a do časopisu Tvorba poslal dopis, ve kterém věštil, že „budoucnost ocení dílo mého Franty a posoudí ‚počin‘ prof. Štolla“. Nakonec měl pravdu, ale trvalo to velmi dlouho. Brzy poté proces s Rudolfem Slánským podkopal vliv šéfa kulturního a propagačního oddělení ÚV KSČ (v dobovém slangu „kultpropu“) Gustava Bareše a nejmocnějším mužem české kultury se stal ministr informací Václav Kopecký, což vyneslo nahoru i jeho spojence Ladislava Štolla. Celkem sedm let strávil Štoll v ministerském křesle (v letech 1953 až 1960 byl postupně ministrem vysokých škol, ministrem školství a ministrem kultury), poté dlouho zastával vedoucí posty v Ústavu pro českou literaturu a v Československé akademii věd. Rok 1968 sice Štolla vyhodil ze sedla (na chvíli byl jen obyčejným archivářem), ale normalizaci prožil jako ředitel Ústavu pro českou a světovou literaturu.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
