Bývaly doby, kdy se dalo svobodně cestovat po celém světě. Vážně; celkem nedávno. Moje volba padla na Latinskou Ameriku a několikatýdenní cestu napříč Argentinou, Bolívií a Peru. Opravdu jsem se těšila. Vzdálit se od reality, přepnout do španělštiny a brát všechno, co se nabízí. Poznávat lidi, kultury, historii, přírodu, jídlo a pití. Žít tady a teď. 

Argentina byla láska na první pohled. Čím víc jsem ji poznávala, tím víc mě bavila a fascinovala. Argentina je cenově přijatelná a nabízí toho neskutečně mnoho. Vždyť jenom šestitisícových vrcholků má Argentina přes čtyřicet.

Tři dny nestačí

Do Argentiny jsem letěla přes Řím, odkud to do Buenos Aires, druhého největšího města Jižní Ameriky, trvá ještě čtrnáct hodin. Buenos Aires mě dostalo svým sex-appealem a zároveň mile překvapilo relativním pocitem bezpečí. Přátelé, kteří město navštívili před nějakými osmi lety, mě varovali, že je tam nebezpečno (hned první den je v kavárně okradli), ale v posledních letech se situace výrazně změnila. Mauricio Macri, argentinský prezident v letech 2015 až 2019, se zasadil o zlepšení bezpečnostní situace. Pas, peníze a kreditní kartu jsem nosila buď ve vnitřních kapsách kalhot nebo nechávala zamčené v kufru na hotelu, ale vůbec jsem neměla pocit, že by mě chtěl někdo na každém rohu okrást. 

Abych poznala i odlehlejší části města, využila jsem v Buenos Aires klasický turistický autobus hop-on hop-off, ale současně jsem za tři dny nachodila přes třicet kilometrů. Pěšky toho prostě můžete vidět daleko více.

Eva Čerešňáková

Zaujalo mě celkem nenásilné propojení všeho. Neodmyslitelný ruch velkoměsta, pulzující avenidy, globální sítě restaurací a kaváren, mezi kterými vykukovaly domácí kavárničky a tradiční lokální restaurace, přední světové značky módních obchodů promíchané s místními butiky. Koloniální architektura vám připomíná historii a moderní mrakodrapy zase to, že kosmopolitní metropole je považována za jedno z nejmodernějších měst na jižní polokouli. 

Místní obyvatelé nezapřou temperamentní národ, který světu dal vášnivé tango. Na večerní vystoupení lákají desítky podniků. Ano, vesměs jsou to turistické pasti, ale copak se dá navštívit hlavní město Argentiny a pominout tango? 

Tento světoznámý tanec vznikl v chudých čtvrtích imigrantů, kteří převážně přišli do Argentiny v první polovině 20. století z Itálie, Španělska, Francie a Německa. Proto je Argentina považována za zemi přistěhovalců a více než 50 procent jejích obyvatel má v žilách aspoň trochu italské krve. A snad i proto zdejší životní styl tolik připomíná ten italský. Argentinci vyznávají „dolce vita“ minimálně stejně jako Italové a vlastně i svým vzhledem se řadí spíše na jih Evropy než do Latinské Ameriky. A asi proto, že kouzlo Itálie miluji, zamilovala jsem se i do Argentiny.

Zpomalit a kochat se

Co jsem opravdu nemohla při návštěvě Buenos Aires vynechat, je Casa Rosada, argentinský prezidentský palác, z jehož balkonu zpívala Madonna v roli Evity Perónové známou píseň Don’t Cry For Me Argentina. Eva María Duarte de Perónová, manželka prezidenta Juana Dominga Peróna, patří dodnes k nejslavnějším a nejmilovanějším Argentinkám. I mě její život a odkaz zaujal, a tak jsem následně vyrazila na proslulý hřbitov La Recoleta, kde si za velké peníze kupuje místní smetánka privilegované hrobky a kde je také možné vzdát hold Evitě u rodinné hrobky Perónů. Vyplatí se vyhradit si na procházku hřbitovem nějaký čas a projít se úzkými uličkami. Labyrint hrobek, ať už těch opravdu pompézních nebo těch starších, rozbitých, dělá z La Recolety unikátní místo.

Profimedia.cz

Procházka ulicemi mi umožnila vcítit se do života Argentinců, kteří jsou vstřícní, ochotní a přátelští. Jen musíte, jako na jihu Evropy, zvolnit, přepnout na místní tempo, kochat se krásami a občas prohodit slovo s místními. Snad nejzajímavějším setkáním v Buenos Aires bylo pro mě povídání s kytaristou Juanem v parku. Bylo mu skoro devadesát, ale vypadal na sedmdesát. Vyprávěl mi o tom, jak tři roky pěšky putoval Argentinou a celou ji prošel, jak celý život tvoří hudbu a jak miluje život. Na dotaz, co vězí za jeho skvělou formou a zdravím, odpověděl: „Za ničím se nehoním a konzumuji pouze tři věci: maté (čaj), červené víno a hovězí maso. Nic víc nepotřebuji.“ Veskrze argentinský recept.

Ani kdybych v Buenos Aires strávila týden, nestihla bych nejspíš vše zajímavé. Zamířila jsem do chudinské barevné čtvrti La Boca, autobusem projela Palermo, honosnou čtvrť plnou parků, a prošla i nejširší ulici na světě Avenida 9 de Julio. Velmi pozitivním překvapením byla pak noblesní přístavní čtvrť Puerto Madero s mostem Puente de la Mujer. V přístavní čtvrti se nachází nespočet kaváren, barů a restaurací, a i když po gastronomické stránce zde naleznete téměř vše, na co byste mohli mít chuť, pravý argentinský hovězí steak s červeným vínem je jednoznačně tou nejlepší volbou. A evidentně i zdravou. Vsadila jsem na něj za svou cestu několikrát a nikdy nezklamal.

Cesta do pekla

Po třech dnech jsem opustila hlavní město a přesunula se na sever k největším vodopádům na světě – Iguazu. Vzdálenosti jsou v Argentině velké, ale velmi dobře funguje vnitrostátní letecká doprava. Kontrast oproti rušné metropoli byl extrémní, ale o to víc jsem vnímala přírodní scenérie, které se mi v dalších dnech nabízely. Vodopády Iguazu leží na řece Iguacu na hranicích mezi Argentinou a Brazílií a jsou prostě úchvatné. Jsou širší než Viktoriiny a vyšší než Niagarské. Mohutné. Krásné. Navíc si je můžete prohlédnout doslova ze všech stran a úhlů. První den jsem zamířila na argentinskou stranu, vystála frontu na vstup do národního parku a projela se na člunu k vodopádům, vlastně až skoro do vodopádů – vodní tříšť vás promáčí skrz naskrz. Průvodci vědí, proč vám dávají nepromokavé pytle a radí, ať si vše dobře schováte. 

Projížďkou na člunu mé objevování Iguazu teprve začalo. Kompletně promočená – což zas tak nevadilo, protože bylo nějakých 27 stupňů – jsem se nechala vyvézt turistickým vláčkem úplně nahoru a krátkou procházkou sešla k Ďáblovu chřtánu, místu, kde se relativně klidná řeka Iguacu láme a padá do kaňonu v takovém objemu a šířce, že si to lze jen stěží představit. 

Padající voda byla extrémně hlučná a zároveň uklidňující, stejně jako duha na mnoha místech kolem vás. Proč se místu říká Ďáblův chřtán? Podle domorodců je právě za těmito masami vody vstup do pekla.

Eva Čerešňáková

Iguazu jsou tak velké a rozsáhlé, že se na jejich návštěvu vyplatí vyšetřit minimálně dva celé dny a nikam nespěchat. Desítky minut jsem pozorovala, jak voda padá do hlubin, hodiny se na argentinské straně procházela po lávkách a mostech, které mi umožnily dostat se vodopádům téměř na dosah, ať už to byl samotný Ďáblův chřtán nebo mnoho dalších míst, kde se přitékající řeka láme a padá desítky metrů hluboko. Někdy i přímo pode mnou. Bylo to fascinující až hrůzostrašné. Iguazu se rozprostírají na více jak dvou a půl kilometrech a místy dosahuje výška vodopádů přes 70 metrů. 

Národním parkem vede několik pěších okruhů. Při procházkách jsem pozorovala třeba tukany a každému, kdo se jednou bude chystat do Argentiny, bych doporučila chodit, chodit a chodit. Je to ten nejlepší způsob, jak opravdu naplno poznat neskutečné přírodní bohatství Argentiny. 

Se zavírací dobou národního parku jsem se linkovým autobusem vrátila do Puerto Iguazu, argentinského městečka, které je vstupní branou k vodopádům. Přes velké množství turistů má překvapivě venkovský ráz. Další den jsem, opět linkovým autobusem, vyrazila na brazilskou stranu. Autobus, kterým běžně jezdí i místní, zastavil na hranici hned dvakrát. Domorodci zůstávají v autobuse, ale jako cizinec musíte ven pro razítka. Jednou, protože jednu zemi opouštíte, podruhé o kilometr dál, protože do další vstupujete. Bez pasu vás nepustí a bez správných vstupních či výstupních razítek také ne. Tedy pokud nemáte občanství některé ze zemí zóny volného obchodu Mercosur. Díky zastávkám na hranicích tak nějak přirozeně navážete hovor s místními a brzy se do debaty vloží i řidič. Tímhle je Latinská Amerika proslulá a když se aspoň trochu domluvíte, dostává cestování úplně jiný rozměr. A spoustu se toho dozvíte. 

Vodopády z výšky

V Brazílii to bylo pro mě s domluvou složitější; portugalsky neumím. Vstup do národního parku se neobejde bez davů lidí, ale stojí to za to. Pohled na vodopády je odsud úplně jiný. Z argentinské strany se dostanete daleko více do nich či nad ně, z brazilské strany získáte zase odstup a možnost vychutnat si v celé šířce jejich majestátnost. Nedokázala jsem si to představit, ale opravdu se to vůbec nedá srovnávat, jednoznačně musíte vidět obě strany, a nejen to: i když jsem to neměla v plánu, největší vodopády na světě na mě zapůsobily natolik, že jsem je chtěla vidět i shora. Tato možnost je vzhledem k vyšší ceně dostupná i bez předchozí rezervace. Vrtulník létá každých patnáct minut, vyhlídkový let je desetiminutový a i když to není úplně levných deset minut (cca 150 USD), v tomto případě se vůbec nevyplatí šetřit. Přesně takové zážitky nám totiž už nikdy nikdo nevezme. Nádherným a dechberoucím pohledem shora jsem návštěvu vodopádů Iguazu zakončila s přáním se k nim jednou vrátit. 

Druhý den jsem se přímým letem přesunula z Iguazu o tisíc kilometrů na západ do Salty, nádherného města známého svou španělskou koloniální architekturou. Dojmy umocnilo ubytování ve starším koloniálním hotýlku přímo na hlavním náměstí, kde jste ve dne v noci ve středu veškerého dění. A že to v ulicích v latinskoamerických státech žije podstatně více než u nás.

V Saltě jsem navíc měla lokálního průvodce, místního lékaře. Seznámili jsme se za letu z Říma do Buenos Aires a při loučení mi dal na sebe kontakt s tím, ať se určitě ozvu, že mi své rodné město ukáže. 

V Saltě jsme se pak skutečně potkali a po práci mi věnoval několik hodin času. Ukázal mi město, povyprávěl o životě ve městě a dal i mnoho tipů na cesty po okolí. Mezi nádherné zážitky ze Salty se kromě výletu lanovkou nad město a procházek ulicemi opravdu atraktivního koloniálního města řadí i večerní mše v katedrále, hudba pouličních muzikantů nebo posezení u skleničky výborného červeného vína a pozorování temperamentního života místních. Stejně tak mě u ranní kávy bavilo pozorovat, jak se probouzel život ve městě. Na muzea a galerie si nepotrpím, ale pozorovat život v jiných zemích má své kouzlo. V Saltě jsem si půjčila auto, což mi umožnilo vyrazit na sever do údolí Quebrada de Humahuaca. Panoramata andského severozápadu jsou fascinující a zážitkem byla už samotná několikahodinová cesta po silnici mezi horami. Při procházce jsem si u místních na kraji vesnice Purmamarca dala za pár peso čerstvý džus a při čekání na něj mě pozvali dál. Jejich obývák byl zároveň i malým obchůdkem se suvenýry. Život je tam vlastně hodně jednoduchý a prostý, klidný a určitě i náročný. To na sobě ale nedají znát. 

Přejezd přes Andy

Slunce začínalo pálit a já vyrazila vzhůru do And na velká soliska – Salinas Grandes. Přejezd přes Andy po klikatých cestičkách, které se vyšplhaly až do nadmořské výšky 4170 metrů nad mořem, byl místy hodně dobrodružný. Hlavně kvůli spoustě kamionů v obou směrech této spojnice mezi Argentinou a Chile. Ještě že mi kamarád ze Salty doporučil, ať stihnu přejezd i s návratem do páté hodiny, než sednou mraky a horské serpentiny se změní ve smrtící past.

Salinas Grandes jsou rozsáhlé, ale já si je mohla prohlédnout jen z jednoho místa. Na první pohled připomínají velkou zasněženou pláň. Jen na ní stojíte v šortkách a pantoflích, obloha je blankytně modrá a vše bílé okolo vás, na kilometry daleko, je sůl. A té soli je tolik, že vás ta bělost a v ní se odrážející sluneční paprsky až oslepí. 

Potom mířím ze Salty na jih, do horského městečka Cachi a následně do vinařské oblasti Cafayete. Cesta do Cachi je opět mnohahodinovým přejezdem horskými průsmyky, masivy i planinami, místy se asfaltka měnila na štěrkovou cestu, ale uklidňoval mě fakt, že tu a tam projelo nějaké auto v protisměru. Část cesty lemovaly kvetoucí kaktusy, jinde byla vidět stáda dobytka nebo pasoucí se kůň a přítomnost civilizace potvrzoval čas od času malinký příbytek pastevců. Příjezd do Cachi působil, jako kdybyste po putování pouští spatřili oázu. Městečko je na turisty poměrně zvyklé a láká na nízké hliněné domky, kaktusy, lokální víno z vysoce položených vinic a okolní zasněžené vrcholky And. 

V hlavní roli vinice a víno

Do Argentiny jsem se těšila i kvůli tamním proslulým vínům. Vinařské oblasti Cafayete a Mendoza tedy nemohly chybět v mém plánu cesty. Turné pro vybraných vinařstvích v Cafayete a Mendoze by vydalo na samostatný text; na tomto místě snad postačí říct, že příval informací o podloží a vlivech rozdílných denních a nočních teplot byl stejně vyčerpávající jako důkladná ochutnávka tamní produkce. Potěšilo také zjištění, že skvělá vína se dají na místě pořídit za velmi přátelské ceny. 

Návštěvu Mendozy jsem si navíc zpestřila výletem do hor na koňském hřbetu. U místní agentury jsem si objednala projížďku a minibusem nás zavezli do stájí za město. Bylo nás přihlášených asi deset. Po krátkém tréninku v ohradě se vyrazilo na několikahodinovou projížďku na koních do hor. Téměř jako kovbojové jsme přijeli na statek, kde jsme den zakončili opékáním hovězích steaků na otevřeném ohni a povídáním s lidmi z různých koutů světa. Nad hlavami se nám klenula téměř pohádková obloha posetá hvězdami. A přesně kvůli takovým zážitkům stojí za to cestovat. Snad nám to epidemiologická situace zase brzy umožní.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Tango, steak a šestitisícovka